Může být abeceda závislá? Mám dojem, že ano, závislá na tom, kdo ji používá nebo zneužívá. Naopak nezávislá abeceda si dělá sama co chce, trochu zlobí a trochu vyplazuje jazyk (vidíte třeba to drzé I?) a neposlouchá a bouří se. A pokud vyjdeme z názoru, že samotná písmena vznikla z obrázků, není pak každé slovo malým komiksem? Toto je tedy nezávislá abeceda angloamerického – ehm – komiksu. Tedy – comixu… nebo komixu? Samo si to řekne, kdy to chce tak a kdy onak, už je to přece jen subkultura více jak čtyřicetiletá a i když za ta léta sjela hodně druhů drog, nakazila se všemi možnými i nemožnými chorobami (namnoze pohlavními) a i když už dneska je comix víc „alternativní“ než „undergroundový“, je to pořád jedna z nejzajímavějších částí komiksového světa vůbec. Posouvá totiž pořád hranici dál: jen si připomeňte, kdo všechno v poslední době alespoň u nás rezonoval mimo striktně komiksové ghetto: Joe Sacco? Čistá americká alternativní scéna… Zapomeňte na ty, co mají problémy s adamantiem – podruhé přichází Greg Irons.
Je zvláštní, že se Irons na přelomu 60. a 70. let věnoval temným, brutálním příběhům. Rezonuje v nich kocovina 70. let, stejně jako znechucení nad společností. A také by se dalo říct, že po Charlesi Mansonovi a jeho Rodině už nikdo nemůže být hippie. Irons s Veitchem se ve svých komiksech vrátili k tehdy opomíjenému žánru horroru, a ve stylu Tales from the Crypt pokročil ve svých už tak dost brutálních vizích. Jsou autory sérií Skull (Lebka) nebo Deviant slice (Úchylná porce), ve kterých se značně šokujícím a inovátorským způsobem navážejí do doposud klidných, „mírových“ nebo sexuálně ujetých, ale víceméně vtipných klišé comixu 70. let. Inovátorským třeba v tom smyslu, že prostředek sešitu Light Comitragies (1971) je vytvořen jako Rorschachův test, kde „skvrnami“ vidíme do nějaké strašlivé válečné řeže, a mimo skvrny je jen nekonečný, nelidský a zlý vesmír. Vrcholem toho může být sešit Legion of Charlies (Legie Charliů) z roku 1971, který velmi drsně domýšlí a rozšiřuje působení Charlese Mansona po celém světě. Zejména vstupní část je velmi akční a experimentálně rozdělená na útok šílené a zdrogované Rodiny na jejich oběti a zároveň se v horní části comixu odehrává útok na vesnici My lai.
Jenže rokem 1973 se comixová revoluce odsunula na neurčito, nebo ještě lépe, nebyla permanentní. Uživatelé comixu se stali buď vydělávajícími těžké prachy, nebo heroinem zničenými troskami. Většina autorů si začala hledat alespoň nějaké zaměstnání, aby měli z čeho žít. Greg Irons udělal velmi zvláštní krok – začal ilustrovat dětské knížky pro nakladatelství Bellerophon Books. Je to zvláštní zejména v tom obratu, ale v důsledku je to jasné: Irons jako praktikující buddhista vyvažoval jen to, co vložil špatného do comixů. Přesto se právě tato kapitola Ironsova života může zdát jako poněkud „divná“. Vše se vrátilo zpět koncem 70. let. Irons obnovil trochu spící Slow Death (a to v dost velkém stylu, například Slow Death #10 se věnuje rakovině, tedy něčemu, co v té době bylo v celé společnosti tabu). Na konci sedmé dekády stvořil Irons své alter ego, ňehoře, paviána s purpurovou prdelí (Gregor, the purpleass baboon). Jak řekl Irons v rozhovoru pro Cascade Comics Monthly #19 v roce 1980: „On doopravdy není pavián, je mandril, ale já mu říkám pavián. Jeho příběh je příběhem trochu zbytečného chlapíka, co se ráno necítí moc dobře a tak sedí celé dopoledne v kavárně a čte si noviny a pak jde do hospody. (…) Jmenuje se ňehoř. Jako ňehoř Samsa v Proměně. Ten byl brouk, tenhle chlapík je pavián.“ Tak si to přeberte… ňehoř se poprvé objevil na obálce komiksu Dr. Wirtham’s comix & stories a posléze prosakoval do většiny Ironsových pozdních komiksů jako svérázný komentátor života začátku 80. let. Například jeho etuda o tom, jak přestat kouřit, je skvostná.
Greg Irons se v 80. letech začal pomalu vzdalovat od comixů i od dětských knih. Začal pracovat jako tatér a využil své výtvarné nadání i svůj nezaměnitelný styl k vytvoření stovek tetování. Procestoval Spojené státy (pracoval v Seattlu, New Yorku), na chvíli se usadil i v Amsterodamu a pak v Belgii. V roce 1984 se vrátil do USA ovšem ne na dlouho – rozhodl se totiž odjet na vytouženou dovolenou do Thajska. Jak již bylo řečeno, Irons byl praktikující buddhista. Dne 14. listopadu 1984 zemřel v Bangkoku při srážce městského autobusu.
Irons patří možná k menším autorům i v rámci undergroundu. Je ovšem třeba pro mimoamerického čtenáře srozumitelnější. Ekologická a protiválečná tématika, s kterou v comixu předběhl svou dobu, se zdá být srozumitelnější, než podivně těkající tripy. Brutalita a nelítostné zobrazování vražd, umírání, cynismus jen se špetkou humoru, to vše je pro Ironsovo dílo typické a dost silně může rezonovat s dnešní dobou: nejedna počítačová hra je brutálnější než celé Ironsovo dílo. Zvykli jsme si? Nebo jsme se jen přiblížili extrému okraje?
