Pokračování profilu jednoho z nejvýznamnějších francouzských komiksových autorů.

Charlieho houpačka
Roku 1976 nakreslil Tardi pro časopis „Charlie“ příběh Charlieho houpačka (La Bascule a Charlott). Jde o příběh vojáka, který se dostane ze zákopů první světové války přímo pod guillotinu.

Polonius
V roce 1976 „Métal Hurlant“ prepublikoval Tardiho komiks Polonius, k němuž napsal scénář Picaret. V příběhu je naturalisticky zobrazena dekadentní bezčasová civilizace, vzdáleně inspirovaná antickým ňímem. Polonius je kariérista, ve kterém se čas od času probouzí svědomí. Čtenář zůstává až do konce na pochybách, zda je hlavní hrdina čestný člověk nebo jen člověk vypočítavý. Polonia vydalo v albu nakladatelství Les Humanoides Associés roku 1977.

Griffu
Roku 1977 nakladatelství Editions du Square vyrukovalo s týdeníkem „B.D.“; na jeho první straně najdeme začátek příběhu Griffu autorů Tardiho a Jeana-Patricka Manchetta. Je to detektivní příběh; hrdina Griffu je tak trochu nekonvenční „právní poradce“, který si hraje na soukromého detektiva. Policie, které fušuje do řemesla, jej nevidí ráda; přitom jej také napadají a útočí na něj osoby, které se cítí jeho pátráním přímo ohroženy.

Volá Meme!
Ihned po vzniku měsíčníku (A Suivre) začal Tardi spolupracovat s tímto časopisem. Spolu s Jean-Claude Forestem zde v roce 1978 uveřejnil příběh Volá Meme (Ici Meme). Příběh pak vydalo nakladatelství Casterman v albu roku 1979.

Rodina hlavního hrdiny Arthura Meme kdysi vlastnila rozsáhlý pozemek Mornemont, na kterém postupně vznikla řada přepychových vil. V důsledku hádek a prohraných soudních sporů však o toto vlastnictví přišla, s výjimkou obvodových plotů, zdí a vstupních mříží. Arthur Meme žije na zdech, které oddělují jednotlivé parcely, otevírá a zavírá vstupy do zahrad a k přístupovým cestám a vybírá za to od majitelů vil a pozemků poplatky. Teprve v noci se vrací domů a vede záhadné telefonní hovory s neexistující matkou. Všichni majitelé pozemků Arthura svorně nenávidí a jsou připraveni se na něj vrhnout při prvním uklouznutí. Pouze mladá Julie Maillardová mu projevuje trochu sympatie. Mezitím se prezident republiky, který je přesvědčen o své prohře při nadcházejících volbách, rozhodne násilím obsadit Mornemont a udělat z něj své knížectví. Při vojenském útoku Mornemont shoří, Arthur Meme prchá s Julií na loďce, během hádky ji však shodí do moře a konečně sám a svobodný odplouvá pryč.

Seriál je velmi dlouhý; má 163 černobílých stran. Charakterizuje jej řada alegorických obrazů a metafor. I celý příběh lze chápat jako jednu velkou metaforu o hledání vlastní identity.

Tento skvělý komiks kupodivu ve 46. čísle časopisu „Métal Hurlant“ zcela ztrhal Philippe Manoeuvre. Citujme: „Jsou to dvě stovky komiksových stránek, které neslouží naprosto k ničemu.“

Nestor Burma
Pro (A Suivre) Tardi roku 1981 adaptoval detektivní román Léo Maleta Mlha na Tolbiackém mostě (Brouillard au Pont de Tolbiac). Románová předloha je součástí cyklu příběhů, které se postupně odehrávají v jednotlivých pařížských okresech a jejichž hlavní postavou je soukromý detektiv Nestor Burma. V detektivce Mlha na Tolbiackém mostě je Burma spolu s cikánkou Belitou Morales zapleten do vraždy bývalého anarchisty Abela Benoita, alias Alberta Lanantiase. Děj se odehrává ve 13. pařížském okresu, o kterém drsný chlapík Nestor Burma prohlásil: „Byla to špinavá čtvrť. Lepila se mi na podrážky jako lepidlo, na které se chytají ptáci.“

Léo Malet do této ani do následujících Tardiho adaptací svých románů nijak nezasahoval a kreslíř proto mohl postupovat zcela svobodně. Jacques Tardi ve svém zpracování cyklu o Nestoru Burmovi podal na základě dobových dokumentů i vlastních fotografií věrný obraz prostředí, zejména Lyonu a pařížských ulic, mostů a nábřeží.

Roku 1985 Tardi adaptoval do komiksové podoby další detektivku Léo Maleta Nádražní ulice číslo 120 (120 Rue de la Gare). Nestor Burma v ní řeší spletitý detektivní případ, který se odehrává v době okupace Francie. Příběh začíná v zajateckém táboře na začátku druhé světové války, pokračuje v Lyonu a končí v Paříži. Prostředí Lyonu a Paříže nedělala Tardimu potíže: tato města dobře zná, a tak jenom vyfotil místa, na kterých probíhá děj. Pokud jde o sekvenci v zajateckém táboře, použil náčrtky svého otce, který strávil šest let v zajateckém táboře ve východním Pomořansku.

Seriál byl prepublikován ve dvou částech roku 1986 a 1987 v časopisu (A Suivre). Hned nato vyšel tento komiks jako album; brzy po vydání si jej koupilo 70 000 čtenářů. Originály komiksových stránek tohoto příběhu vystavil Tardi počátkem roku 1988 v galerii L’Escale v Paříži.

Třetí detektivní komiks, ve kterém vystupuje Nestor Burma, vyšel v nakladatelství Casterman roku 1990. Má název Těžká kocovina (Un Gueule de Bois en Plomb) a vznikl (opět se svolením Léo Maleta) podle původního scénáře JacquesE Tardiho.

Čtvrtou černobílou adaptaci detektivky Léo Maleta do komiksové podoby vydal Tardi roku 1996. Jmenuje se ňežba na Národní (Casse-pipe a la Nation). Osamělý mlčenlivý vlk Nestor Burma zde znovu zarputile pátrá po zločinci, který se ho na začátku příběhu pokusil zabít.

Zatím poslední detektivka této série vyšla v listopadu roku 2000. Jmenuje se Viděl jsi mou mrtvolu? (M’as-tu vu en cadavre?) a odehrává se v 10. pařížském okresu v říjnu 1956. Náš detektiv tentokrát pátrá v prostředí hudebníků, hudebních agentů, impresáriů a hudebních fanoušků. Příběh je znovu precizně zasazen do autentických pařížských reálií, do okolí kanálu Saint Martin a Hotelu du Nord. Na rozdíl od předcházejících epizod je barevný a je doplněný orientační mapkou místa děje.

Zákopová válka
V roce 1982 časopis (A Suivre) postupně uveřejňoval jednotlivé epizody Tardiho seriálu Taková byla zákopová válka (C’était la guerre des Tranchées). Jsme svědky absurdních válečných dramat, zbytečných poprav, masakru civilistů. Tardi ukazuje čtenářům bez servítku krev, šrapnely, krysy, zaplavené zákopy, kreslí šokující obrazy, ve kterých se mísí zoufalství, zbabělost, nízkost i velkodušnost.

Před vlastní realizací komiksu shlédl Tardi asi třicet filmů, přečetl desítky knih o první světové válce a epizody seriálu konzultoval s přítelem Jean-Pierre Verneyem, specialistou na Velkou válku. Tardi svůj seriál komentuje takto: „Zaměřil jsem se na člověka bez rozdílu barvy pleti a národnosti, na manipulovaného jedince, jehož život je v rukou nadřízeného velitele a většinou nestojí ani za špetku tabáku.“

Rozvržení panelů je v tomto seriálu co nejjednodušší: každá komiksová stránka obsahuje tři obdélníkové černobílé záběry umístěné pod sebou. Komiks vydalo nakladatelství Casterman jako 128-stránkové album teprve v roce 1994.

Zabíječ švábů
Roku 1983 publikoval Tardi v časopisu (A Suivre) příběh Zabíječ švábů (Tueur de Cafards) podle scénáře Benjamina Legranda. Příběh se odehrává v New Yorku 80. let. Hlavním hrdinou je Walter Eisenhower, sanitární pracovník, který v newyorkských domácnostech zabíjí šváby. Jeho život se od základu změní v okamžiku, kdy jednoho dne čistě ze zvědavosti stiskne ve výtahu tlačítko do 13. poschodí, přestože, jak známo, žádná budova v New Yorku nikdy žádné 13. patro neměla a nemá. To, co tam objeví, jej postupně přivede k šílenství. Tajemná organizace, která je pravděpodobně odpovědná za Eisenhowerovo bláznovství, pověří našeho hrdinu zabít „švába velkého kalibru“, a to dokonce v přímém televizním přenosu. Teprve po spáchané vraždě se Eisenhowerovi vrací zdravý rozum a příliš pozdě si uvědomuje, že byl zmanipulován.

Mistrovské řazení záběrů a zdařilé použití červené barvy spolu s černobílou kresbou přispívají k navození rostoucího pocitu úzkosti. Ohrožen se nakonec cítí nejenom Walter Eisenhower, ale i samotný čtenář.

Rodina
Roku 1983 se Tardi oženil s Dominique Grangeovou a roku 1985 adoptoval malého Čilana jménem Oscar.

Do Tardiho rodiny patří i kočky. „U koček se mi líbí dvě věci“, říká. „Jednak jejich formát (nezaberou tolik místa jako pes), jednak jejich lhostejnost ke všemu, co je kolem nich, včetně jejich majitele. Někdy to už ovšem nevydrží, skočí mi na stůl a převrhnou nádobku s tuší jenom proto, aby mi dokázaly svou náklonnost.“

Jáma po dělostřeleckém granátu
Roku 1984 vydalo nakladatelství Pellerin/Epinal Tardiho publikaci Jáma po dělostřeleckém granátu (Le Trou d’Obus). Autor se v ní vrací k hrůzám první světové války. Na dvaceti stranách, realizovaných v duchu obrázků z Epinalu, popisuje smrt vojína druhé třídy Bineta, který nesmyslně umírá v díře po dělostřeleckém granátu několik metrů od „bošů“.

Na rozdíl od naivních a vlastenecky pojatých obrázků z Epinalu, představuje Tardiho publikace válku v celé své krutosti. Autor do ní zařadil i vystřihovací „leporelo“, po jehož složení si může čtenář plasticky znázornit tuto ponurou epizodu Velké války.

Velká cena
U příležitosti 12. ročníku komiksového festivalu v Angouleme obdržel Jacques Tardi za své celoživotní dílo Velkou cenu města Angouleme. Stal se tím pádem také autorem plakátu následujícího ročníku tohoto festivalu a předsedou poroty pro rok 1986.