Představovat Malého prince by bylo nošením sov do Athén – i ti, kteří ho snad i úmyslně minuli, jistě budou vědět, „o čom to je“. Chtíc nechtíc se tak v případě Sfarova komiksového zpracování budeme pídit spíše po inovované formě. Barevně harmonická obálka vypadá lákavě; co nového tedy přináší Sfar oproti původní Exupéryho verzi?

Méně trpěliví čtenáři prominou, že se následující text možná až zbytečně zanáší kontexty, které nejsou pro samotný čtenářský zážitek nezbytné. Domnívám se ale, že v souvislostech současné komiksové produkce je Malý princ počinem zaznamenáníhodným, a to nejen pro kreativní přístup autora, ale pro ediční souvislosti vůbec.

Polemika o tom, nakolik komiksové adaptace mohou svou svůdností odlákat čtenáře od literárních předloh, a nakolik je naopak mohou svou barvitou cestou k původním zdrojům přivést, je odvěká, ba nekonečná – protože nezodpověditelná. Nelze ostatně paušalizovat – adaptace může být stejně uctivá jako blbá, a tak je třeba hodnotit případ od případu. Nelze si ale nevšimnout, že komiksové adaptace (nejen) národních klasik za poslední roky „táhnou“ – a jsme toho svědky i na zdejším trhu (garamondovská Kytice vznikla jako domácí ozvěna právě tohoto trendu, letošní ediční plán BB/artu se adaptacemi jen hemží). Můžeme spekulovat, nakolik to může být příznak scenáristické vyčpělosti a nedostatku původních námětů, nebo nakolik se jedná o prostý kalkul – záměr, že komiksová adaptace přitáhne jak čtenáře původního díla, tak komiksové fanoušky. Spojení dvou velkých francouzských jmen – Antoine de Saint-Exupéryho a Joanna Sfara – slibuje mnohé: jak komerční potenciál, tak čtenářský zážitek.

Malý princ ve velkém (nakladatelském) světě
Dosavadní vstupy velkých nakladatelských domů do sféry komerční komiksové produkce u nás byly buď velmi opatrnické, nebo naopak téměř náhodné. Egmont občas vystrčil růžky se saudkovskými reprinty či Jodorowského Metabarony, většinou se ale rychle navrátil do zajištěných vod disneyovských licencí; navázat na úspěch Asterixe se pak aktuálně pokouší Lucky Lukem a Indiánem Umpa-Pou, kteří reprezentují celkem spolehlivou sféru frankofonního humorného komiksu. Albatros zahájil komerční tažení prvním redmeatovským souborem a rockově expresivní Emily the Strange, jejíž kult k nám podpovrchově prosákl přes designy tašek či triček. Argovské solitéry v podobě Rodinného ústavu nebo Ztracených dívek zatím poukázaly spíš na osobní záliby některého z redaktorů; už akvizice Donžonu nebo muminků však dávají na vědomí, že i na Žižkově se hledá komiksový recept na spolehlivou finanční návratnost. Talpress či Zoner Press prorážejí zejména u mladších čtenářů s manga-deriváty, jejichž rostoucí řady si začínají v regálech uzurpovat čím dál větší prostor – podobně jako to můžeme vidět v Německu či Polsku.

Po předchozích, více či méně úspěšných pokusech např. Divusu, Garamondu nebo Labyrintu jsou to vesměs symptomy toho, že i velké domy, které se nemohou příliš zatěžovat malými náklady, vypouštějí první vlaštovičky s nadějným komerčním potenciálem. A jednou z těchto vlaštoviček je právě Sfarův Malý princ z Albatrosu – komiksová adaptace jednoho z nejoblíbenějších děl světové literatury (Exupéryho knížky se celosvětově prodalo přes 80 milionů kusů, a v domácí anketě o Knihu mého srdce se Malý princ probojoval na 7. pozici). Tím, že BB/art, jemuž mezi velkými domy patří v produkci komiksů prvenství, už v chvalitebné předvídavosti vydal většinu zásadnějších překladových klasik a milníků, donutil své následovníky pátrat v podstatně současnějších vodách. Mimo jiné i proto jde v případě Malého prince o počin celkem čerstvý – ozvěny loňského francouzského pozdvižení dospěly i k nám, kniha byla letos v Angoulême vyhlášena nejlepším komiksem pro děti.
Je ovšem otázkou času – (po)hotovosti čtenářů a nevypočitatelné trpělivosti výše zmíněných nakladatelů –, zda se tyto úlovky z komerčních vod ukážou životaschopné.

Malý princ jinak malý
Ale soustřeďme se (konečně!) na recenzovaný titul. Nové zpracování přichází do situace, kdy domácí čtenáři mají po celá desetiletí zafixovaný původní Exupéryho výtvarný doprovod. Konfrontace se zavedeným kánonem je vždy radikální výzvou – autor je postaven před volbu, zda s úctou k originálu hledat kompromis, nebo zda naopak s až ikonoboreckou bezohledností nastolit vlastní pohled. Musí si předem vyřešit otázku, zda – a nakolik – položit vlastní kreativitu na oltář konzervativní čtenářské setrvačnosti. Přičemž nejde jen o stylové vymezování, ale o nevyhnutelnou nutnost nacházet svou vlastní interpretací novou autenticitu – nepřelakovat, ale převyprávět, podělit se o svou vlastní vizi, nabít originál vlastní energií. Svou interpretaci konkrétně Malého prince letos obhájila na ústecké UJEP  Zuzana Havelcová, postava jménem Antoine se vyskytuje i v Nikkarinově opusu 130; jak se s hvězdným poutníkem popasoval Sfar?

Vmezeření a přemostění
Exupéry svými ilustracemi definoval momenty, které považoval za klíčové – rozkresleníhodné. Komiks si tuto výběrovost nemůže dovolit – příběh musí pokračovat kontinuálně. Ovšem právě zacelování těchto prázdných míst umožnilo Sfarovi doplnit vlastní interpretaci, vlastní uvolněnost a poetiku. Obrázek pilota, který v poušti bojuje o přežití, ale přesto je schopen v noci balancovat své nářadí na nose, ukazuje, že si hrdina zachoval z dětské hravosti možná víc, než kolik se může zdát z literární předlohy.
Malému princi ve Sfarově podání zůstala melancholicky vlající šála, ale bezvýrazné tečky byly nahrazeny dvojicí bezelstně vykulených modrých kukadel, symbolem to dětské nevinnosti; Sfarův princ vybuchuje smíchy, chichotá se, roní krokodýlí slzy, rozčiluje se. Vše naplno. A v charakterizaci dalších postav šel Sfar ještě dál – růži osadil vílí postavou, bytosti na dalších planetách ztvárnil skutečně mimozemsky: králi přikreslil chobot (dlouhý nos?), u businessmana zahodil rutinní představu kravaťáka a nahradil ji bizarním skafandrem, posilujícím dojem odtrženost od reality. Sfarova jakoby nervózní, rychlokvasná kresba i osobitá stylizace postav dávají kresbě podstatně větší živost – a jaksi mimochodem usvědčují původní ilustrace z melancholické unylosti.

Pravidelná struktura šesti čtvercových políček na stránku dává na vědomí, že na rozdíl od Sfarových experimentálnějších děl zde půjde především o odsýpající vyprávění. Původní obsah doplňuje vlastními vsuvkami – tam, kde cítí, že je Exupéry příliš rychlý, neřkuli přeskakující; Sfarova invence dodává jak laškovnější pasáže, tak ryzí emoce. V jeho podání se poušť i vesmír mění z pustin v prostor otevřený fantazii – napůl surreálný, napůl dobrodružný a napůl hravý, málokdy ale prázdný; i těmito zdánlivě zbytečnými motivy či ornamenty dokresluje atmosféru.
Pravdaže, původní literární text může ponechávat větší prostor pro obrazotvornost, zatímco komiks své obrazy předestírá „natvrdo“ – na rozdíl od realističtějších komiksových adaptací však Sfarova obrazovost nespoutává, ale uvolňuje. Záběry pak Sfar střídá živelně; případně sice, trefně a empaticky – ale s jakousi bohémskou lehkostí; nesystematicky, nicméně s intuicí podpořenou dlouholetými zkušenostmi. Decentní, avšak promyšlená barevnost jeho snahu podepírá, dodává glanc.

Lettering dostal – mimo zavedená domácí lettererská jména – na starosti designér a typograf Pavel Beneš. Jeho ruční písmo (zaplať pámbů za ně) se nepříliš vzdaluje originálu a zapadá do celkového stylu knížky. Snad jen doprovodné, nepřímé promluvy by si vyžádaly silnějších linek – jejich jemné pavučinky stylově lehce vybočují.

„V knížce pro děti by se nemělo kouřit…“
… i když je otázka, nakolik je Malý princ vlastně knížkou pro děti. Také si vybavujete svůj někdejší neurčitý pocit, že pro dětského čtenáře je knížka jaksi příliš vážná, neřkuli „divná“? Že takhle váš (tehdy dětský) svět přeci nevypadá?
Naopak dospělému Malý prince dětství evokuje – i když možná ani ne tak konkrétní zážitky z vlastního dětství, jako spíš momenty, které v dospělosti postrádá (aniž je třeba v dětství vnímal); věci, které jsou důležité a „důležité“, které jsou ztracené a které je třeba zase hledat a nejlépe už neztrácet, věci, které jsou hodné srdeční pozornosti a nezkaleného údivu.
Dětské zaměření Sfarovy adaptace mírně zpochybňuje i sama kresba – jakoby nevyhlazená, potácivá, beze snahy o porculánovou vypiplanost. Dokáže dětská fantazie překlenout tuto nepodbízivost? „Ale to půjde. Děti jsou chápavé,“ vypůjčme si další citát přímo z knížky.

Osobně mívám averzi k recenzím, které komiks rozebírají v ustáleném schématu „scénář, kresba, překlad, lettering“ – podobné „rozpočítadlo“ představuje suchou kostru recenze, a ne vždy jí dokáže dodat maso a život. A jsem si vědom, že v tomto případě jsem sklouzl k podobnému rozpočítadlu sám – ba co hůř, s vědomím, že podobně dekonstruktivní přístup nedokáže vždy podchytit výslednou atmosféru; to když se prostý text s větší či menší marností snaží zreprodukovat působení syntetického média. Zatímco recenzní nálepky se vrší, esprit uniká…
Výsledná kniha je zdařilým setkáním dvou výjimečných autorů – a je nepravděpodobné, že by předchozí řádky mohly sloužit jako bezpečný návod pro úspěšnou nápodobu (čehokoliv); dojem očarování vzbuzují právě věci nezachytitelné, nereprodukovatelné. Neboť i když se pohybujeme ve vizuálním médiu, tak „co je důležité, je očím neviditelné“.