Zápisky z Angoulême #4: Z práce a do práce

12. 5. 2010

Čas se mi tady podezřele rozběhl, ale je mi jasné, že je to tím, že stále pracuju. V Praze tolik práce zdaleka neudělám. Nic mě neruší, teda jenom to, co k sobě pustím. Dneska tedy pár obrazků z mého pracovního dne.

Dům autorů zezdola, odkud se k němu každy den vyškrábu od řeky. Na dalším snímku Dům autorů tak, jak se obvykle fotografuje a kreslí. Z oken se koukáme na údolí řeky Charente, na nádraží, stadion. Na druhé straně vedou okna na malé náměstíčko (foto na konci článku – pozn. red.), kde jezdí kluci na skateboardech, u stolku kavárny vysedávají kaváranští povaleči. Vypadá to trochu jako bývávaly realistické divadelní kulisy k nějakému komediálnímu kusu. Dnes je zase ošklivo, tak nikdo nikde nesedí a nejezdí.

Na titulce je moje pracovní místo, fungujou mi už úplně všechna zařízení, a je to radost. Postupně se seznamuju s dalšími lidmi, mluvila jsem třeba s Japoncem Fumio Obatou, který dělá hezké věci a léta žije ve Velké Británii. Studoval v Londýně a teď se usadil ve Skotsku, které si nemůže vynachválit. Podle něj se v Japonsku nemá moc šanci uchytit někdo, kdo kreslí jinak, než je tam zvykem. A zájem o cizí komiksy tam není vůbec, lidi to neznají a nakladatelé to nevydavají, nechtějí si prý sami přidělávat konkurenci, protože komiks neboli manga je tam obrovský byznys.

Fumio je tu jen na týden, byl tu někdy dřív na rok, prý bydlel ve stejném bytě jako já teď. Všichni se diví, že jsem tu jenom na dva měsíce, většina lidí, s nimiž jsem mluvila, tu chce být co nejdýl a neví moc, co budou dál dělat. Jako třeba autorka z Jižní Koreje Jung-Hyoun Lee, která přišla do mého ateliéru, představily jsme se, dlouze jsme se pak dorozumívaly nad jejími stránkami a já ji ukazovala moje věci. Až z ní vylezlo, že původně hledala někoho, kdo by jí dal cigaretu.

Ve skalním svahu, kolem kterého každý den chodím, je slavná jeskyně Sv. Cybarda, patrona města Angoulême. Narodil se někdy kolem roku 500 v Perigordu v galo-románské rodině a když přišel do Angoulême, aby se uchýlil do samoty a odříkání, vyhledal tuto sluj, kterou si skromně zařídil a v té žil až do smrti. Konal různé dobré skutky, jako osvobozování otroků a uzdravování, začal být uctíván a chodili za ním poutníci. On sám byl vzor askeze, skoro nic nejedl, chodil v různých hadrech, spal na rohoži položené na skále. Kousek opodál, na místě, kde je teď dům CNBDI (Cité internationale de la bande dessinée et de l’image) vzniklo později v roce 852 opatství. Zničili ho Vikingové, ale pak se zase vzkřísilo k životu.

Doufám, že jsem to moc nepopletla. Definitivně klášter zanikl během francouzské revoluce, pak sem vtrhl průmysl, který začal využívat sílu řeky. Jsou tu ve skále ještě další dvě jeskyně (jedna částečně zařízená – viz obrázek), tak kdyby někdo chtěl přijet v lednu na komiksový festival a vymlouvá se, že nemá, kde by bydlel, chce to jen trochu trempské (nebo poustevnické) zdatnosti a je to!

Na posledním obrázku je právě budova CNBDI, kde bydlím (obrázek z přední strany je v blogu z 1. 5. ). Možná, že to místo má nějaké svoje poustevnicko-kontemplativní kouzlo…

PRVNÍ DÍL Z