Může být abeceda závislá? Mám dojem, že ano, závislá na tom, kdo ji používá nebo zneužívá. Naopak nezávislá abeceda si dělá sama co chce, trochu zlobí a trochu vyplazuje jazyk (vidíte třeba to drzé R?) a neposlouchá, bouří se a dělá to, co chce jen ona sama. A pokud vyjdeme z názoru, že samotná písmena vznikla z obrázků, není pak každé slovo malým komiksem? Toto je tedy nezávislá abeceda angloamerického – ehm – komiksu. Tedy – comixu… nebo komixu? Samo si to řekne, kdy to chce tak a kdy onak, už je to přece jen subkultura více jak čtyřicetiletá a i když za ta léta sjela hodně druhů drog, nakazila se všemi možnými i nemožnými chorobami (namnoze pohlavními) a i když už dneska je comix víc „alternativní“ než „undergroundový“, je to pořád jedna z nejzajímavějších částí komiksového světa vůbec. Posouvá totiž pořád hranici dál: jen si připomeňte, kdo všechno v poslední době alespoň u nás rezonoval mimo striktně komiksové ghetto: Chris Ware? Craig Thompson? Autoři ryze alternativní… Zapomeňte na chlapíky, co se rádi oblékají do barevných kostýmů – přichází Robert Crumb.

Předpokládejme, že jste alespoň z dálky viděli obal desky Cheap Thrills od skupiny Big Brother & Holding Company (potažmo od Janis Joplin). Ta vyšla v roce 1968 a i když nemusíte mít hippies z Haight-Ashbury zrovna v lásce, tenhle obal stojí za pozornost. Robert Crumb, který bydlel v té době hned vedle utábořivší se skupiny, potřeboval peníze na splacení nějakého dluhu a vydavatelská společnost se zavázala, že když udělá obal desky, těch 600 dolarů mu dá. Za zmínku stojí i to, že ho tenhle druh hudby nikdy nějak extra nebral… Čistě komiksový obal tehdy ještě elpíčka bylo něco jako první člověk na Měsíci. Deska je dodnes vydávaná v reedicích a díky nim můžeme znát Roberta Crumba i my, v zemi, kde z jeho hlavních děl nevyšlo nic a kde se kromě filmových festivalů ani do distribuce nedostal životopisný film Terryho Zwigoffa. Protože Crumb je asi nejdůležitější postavou celého undergroundového comixu, je třeba ho představit trochu detailněji.“

Robert Dennis Crumb se narodil v roce 1943 v Philadelphii v rodině vojáka. Jeho starší bratr Charles ho přivedl ke komiksu (sám kreslil) a často ho úkoloval, aby kreslil další pokračování neumělých, dětských příběhů jejich vlastní „série“, nazvané Foo. Komiks se Crumbovi stal navždy formou terapie – sám si kreslil pro své vzrušení kreslil bizarní a fantaskní postavy žen s velkými (ale opravdu velkými) zadky, a na druhou stranu se tím hodně trápil. Když v jednom z pozdějších rozhovorů o sobě prohlašoval, že už ve čtyřech letech o sobě věděl, že je „divnej“ (weird), není to ani chlubení, ani fráze, ale pravda. Sám byl v té době obsesivní, sbíral, kde co mohl, neměl příliš přátel mezi svými vrstevníky, a mnohé z toho mu zůstalo až do dnešních dnů. Do svých patnácti byl poněkud fanatickým věřícím (opět se s tím vyrovnával později skrze komiks). Je možná trochu zvláštní, že Crumb na sebe ve svých autobiografických comixech, které všemožně trousí v jednotlivých sešitech nebo antologiích, prozrazuje všechno. Tedy i to, že je trochu antisemita, trochu nesnáší ženy a ještě víc se jich bojí, trochu to, že je příliš limitován svým tělem. Prozrazuje to ale svým způsobem – z mnohých nectností si dělá hodně nehoráznou legraci, často na hranici pornografie, nejčernějšího humoru a zvláštního nevkusu.
Na konci padesátých let si prošel výcvikem v armádě (vliv otce) a v roce 1964 začal pracovat v továrně na výrobu přání na pohlednicích. Tehdy došlo k zásadnímu setkání se skupinkou mladých, hodně „nezávislých“ mladíků, k níž patřil například Harvey Pekar, a mimo jiné se také poznal se svou první manželkou. Tahle partička se zkontaktovala s vydavatelem časopisu Mad, Harveyem Kurtzmanem, který byl Crumbův idol. Došlo ke zcela pochopitelnému vzájemnému propojení – a vzájemné spolupráci. Kurtzman vydával kromě Mad i časopis Help!, který měl sice dosti krátký život, ale odstartoval mnohé v comixové revoluci. Vedle Crumba se na stránkách Help! lze setkat třeba s pozdějším Monty Pythonem Terry Gilliamem nebo Gilbertem Sheltonem. Crumb zde otiskl první z příběhů o kocouru Fritzovi, jedné z jeho emblematických comixových postav (tehdy se ale kocour ještě jmenoval Fred). Fritz the Cat je klasická antropomorfizovaná postava – chodí po zadních, kouří trávu, jakmile se v jeho blízkosti objeví nějaká naivní dívenka, hned se s ní vyspí. Nemá moc ohledů ani v mluvené řeči. Ostatně, když byly později Fritzovy příběhy zfilmovány, jeden z filmových popisků zněl: „Nedostali jsme se do kategorie od 18 let jen tak pro nic za nic.“

Jenže to bylo až v roce 1972 – pokud se vrátíme o sedm let zpět, najdeme Crumba s jeho manželkou Danou na líbánkách v Evropě (mj. navštívili i Bulharsko), odkud se vrátili zpět do právě Ameriky a Crumb prvně zkusil LSD a marihuanu. V danou chvíli to znamenalo tolik, že se přesunul do New Yorku, cpal se drogami co to jen jeho tělo vydrželo, a kreslil si do skicářů (ty pak vyšly o mnoho let později u Fantagraphics Books). Vedle toho si prožil i malou pracovní periodu v továrně na žvýkačky, kde kreslil sběratelské kartičky. Z New Yorku se na chvíli vrátil do Clevelandu, odkud ho jednoho lednového dne roku 1967 vzala parta kamarádů na výlet do San Franciska. Crumb nepočítal s nějakým velkým přesunem (podle legendy měl s sebou jen 8 dolarů), byl to původně jen krátký výlet, který se krapet protáhnul.
V roce 1967 se rozjíždělo tzv. léto lásky, a hlavně se v San Francisku rodila subkultura, která nejen Americe pořádně zamotala hlavu. Crumb byl při tom a rozjel revoluci po svém. Tou dobou posílal svoje komiksy do nejrůznějších undergroundových tiskovin, a měl vedle toho připravena k vydání dvě pokračování časopisu, který nazval Zap comix.

To, které nazval Zap comix # 0, ovšem ukradl jeden z lidí, který ho měl původně vydat. Jen díky tomu, že Crumb si udělal kopie, mohlo být nulté číslo vydáno – se zpožděním (vyšlo v době, kdy vycházel Zap comix # 3, tedy v roce 1968). Zap comix # 1 byl ovšem zachráněn a vyšel právě včas – na přelomu roku 1967/68. Crumb se svou ženou prodávali jednotlivé výtisky na ulici, kde jim zpočátku hippies tvrdili, že je komiks nijak nebere a že z toho vyrostli. Přesto se první číslo přímo znamenitě chytilo a znamenalo naprostý převrat v dění.
Pokud se dnes díváme na první dvě čísla Zap comix (i když jak bylo řečeno, nula měla trochu zpoždění), můžeme na nich směle charakterizovat celý žánr: Crumb lavíruje mezi psychofikcí, fantaskní atmosférou, normálními, zcela běžnými událostmi života, vykloubenou dějovou posloupností, sprosťárnou, autobiografií. Například úvodní čtyřstránkový komiks Meatball (Karbanátek) ze Zap comix # 0 je toho jasnou ukázkou – v roce 1959 se dvě dámy hádají, najednou se ozve výkřik: Karbanátek!, jedna je karbanátkem zasažena do hlavy a to zcela změní její život. Útoky karbanátků pokračují až zcela poblázní během 15 minut Los Angeles. A pak už se nikdy nic podobného nestane. Svět se ale po „karbanátkovém úterku“ změnil. Crumb vykresluje ve zkratce podivné postavy s velkýma nohama, až disneyovsky zkroucené chlapíky, hypertrofované vnady žen. Kašle na logiku a zasahuje svou jednoduchou, černobílou kresbou přímo. Přetavuje ikony 50. let do hybridních oblud, je jako příliš vykynuté těsto amerického snu: nezná hrany ani hranice. Jen jak zachází s jazykem – „Ah y