Nedokáži rekonstruovat, co vedlo Milana Krumla k zařazení kapitoly věnované japonské manze do knihy Comics: Stručné dějiny, nevím tak, zda nebyl citovaný oddíl včleněn až dodatečně, třeba na popud vydavatele, který mohl být veden pozitivní snahou informovat českého čtenáře alespoň stručným materiálem i o japonském komiksu. Smutnou skutečností zůstává, že vzniklý text představuje naprosto nekvalifikovaný, chybami a nesmysly zcela znehodnocený paskvil. Mnoho faktických chyb je nepochybně způsobeno i naprostým selháním redakční práce, která by měla být u publikace tohoto typu naprostou samozřejmostí. V níže uvedeném soupisu vybírám jen reprezentativní příklady, při úplném záznamu kupříkladu transkripčních chyb bychom museli opravovat takřka polovinu všech japonských slov a názvů.

I. Chyby z neznalosti zdrojového jazyka aneb „Proč nebyl přizván někdo, kdo alespoň tuší, jak přepisovat japonštinu do českého jazyka?“

Přepis japonských jmen, názvů či pojmů do jiných jazyků je věc komplikovaná, v současné době se v domácí literatuře užívá buď česká transkripce, nebo některá z ustálených transkripcí anglických, např. tzv. Hepburnova, popřípadě její různé variace a úpravy (traditional/revised/modified, wapuro); zřídka se setkáme i s jinými přístupy, např. s transliteračním standardem Kunrei – ISO 3602. Pokud by se posuzovaný text co možná nejdůsledněji uchýlil k jedné z těchto možností, nemusely by vzniknout výraznější problémy. Naprostá neznalost problematiky ale vedla k vzniku naprosto nesystémové, omyly a nepřesnostmi zanesené směsice, která mísí různé přístupy i na ploše jednoho slova.

Příklady:

jména osob
Jiro Taniguči – spr. Jiro Taniguchi (en) / Džiró Taniguči (cz)
Katsušika Hokusai – spr. Katsushika Hokusai (en) / Kacušika Hokusai (cz)

místní názvy
Kruml pravděpodobně zná jméno města Ósaka, proto užívá správnou českou transkripci. Stejným znakem začínající místní název Ómija je mu už neznámý, pročež jej ponechává v anglické transkripci (informace, že citovaná Ómija je v současné době už jen městskou částí Saitamy, by si asi při pečlivé přípravě knihy místo najít měla, v kontextu neskutečných chyb posuzovaného textu se však jedná o přání až nepatřičné).

názvy spolků
Šin Nippon Mangaka Kyokai – spr. Shin Nippon Mangaka Kyokai (en) / Šin Nippon Mangaka Kjókai (cz); neuškodilo by uvést ani překlad, ze záhadného sledu slov, který českému čtenáři opravdu nemnoho dá, by se totiž stala celkem fádně pojmenovaná „Asociace autorů mangy nového Japonska“.

pojmy
šojo – spr. shoujo (en) či šódžo (cz)
šonen – spr. shounen (en) či šónen (cz)

názvy komiksových děl
Mačan no Nikkičo – spr. Machan no Nikkichou (en) / Máčan no Nikkičó (cz)

„katakanové“ tituly
Specifický okruh problémů přináší zápis titulů japonských komiksů, které nesou „anglické názvy“, jsou však přepisovány do japonského slabičného písma katakany. Kruml se snaží „katakanové“ tituly zpětně transliterovat do češtiny, i zde však dochází k mnoha omylům a přehlédnutím. Naprostou samozřejmostí by u těchto názvů mělo být i uvedení „anglického titulu“ ve výchozí variantě, tj. před uzpůsobením pro slabičný systém japonského písma. „Rosuto Waarundo“ je tak Lost World, Metoporisu (zde Kruml navíc omylem vypouští slabiku, spr. Metoroporisu) díky animovanému filmu i u nás známý Metropolis. U Jungle tatei comics naopak Kruml zná jen hybridní anglickou podobu, originální název komiksu zní Janguru Taitei (navíc bez slova comics v názvu a s -i- v druhém slově). Kuraingu Huriiman je pak samozřejmě Crying Freeman (tedy Furiiman, ostatně slabika hu v japonštině vůbec neexistuje).

A poslední poznámka k tomuto typu – pokud se Kruml a potažmo nakladatelství knihy rozhodne slovo manga z nepochopitelného důvodu neskloňovat, můžeme se rozčilovat a argumentovat nesmyslností takového kroku (srov. název kapitoly). Pokud však autor užije plurálové podoby „mangas“, nezbývá než se smát.

II. Chyby technicko-redakční, aneb „Píšeme lehkou rukou, údaje neověřujeme, občas vágně mlžíme“

Již zmiňované naprosté selhání nakladatelských redakčních úprav a oprav mělo za následek prosycení textu desítkami faktických chyb a omylů. Níže uvádíme ve výběru.

• Kruml nerozlišuje mezi časopisy Weekly Jump a Monthly Jump (navíc by se slušelo uvádět orig. název v transkripci Šúkan Šónen Džanpu).
• Citovaný autor významné monografie věnované manze Frederick L. Schodt je křestním jménem Frederik.
• Tezukova manga Shintakajima se spr. jmenuje Šintakaradžima (Nový Ostrov pokladů).
• Významný autor Tatsumi nebyl Jišihiro ale Jošihiro, Nindža Bugejčo je správně Nindža Bugejčó, Kruml komiks datuje rokem 1960, ten však vycházel v letech 1959-1962, japonského režiséra jménem Teinosuke Kinugasa pak Kruml deformuje pochybnou distribucí koncovek (gen.sg.) Teinosukeho Kinugasase.
• Prvním seriálem manga, který vycházel i v USA, nebyl, jak tvrdí Kruml, Lone Wolf and Cub, ale šónen manga Mai (eng. Mai the Psychic Girl).
• „Když 9. února 1989 „Bůh mangas“ zemřel, byly nekrology a vzpomínky v médiích téměř stejně početné a rozsáhlé jako při smrti císaře Hirohita, který zemřel nedlouho poté.“ (Císař Hirohito zemřel 7. ledna 1989)
• „[Otomo adaptoval] Melvillův román Moby Dick“ – román je v českém kontextu znám (a běžně vydáván) pod titulem Bílá velryba.
• Datace Otomova Domu 1980, spr. 1980-1982.
• Podle Krumla Otomo na dokončení Akiry „potřeboval deset let“. Vzhledem k tomu, že Akira vycházel od 20. 12. 1982 do 25. 6. 1990 zahrnuje asi autor i dva roky, kdy slavný mangaka odpočíval.

III. Kostrbatý překlad aneb „Kterak šla citace do světa a co jí tam potkalo“

Když se připravovalo první anglické vydání legendární Akiry, dostal se vydavatel k citaci z japonského deníku Asahi Šinbun, ve které recenzent srovnával vliv Otomova díla na mangu s působením Nové vlny v kinematografii. I připravil překlad tohoto výroku, deník Asahi omylem označil za časopis a na vydané knížce stálo:

„Just like the New-Wave-Movies that have closed the chapter of the old-fashioned Hollywood-style Otomo is now going to break with the traditions of the japanese comics.“

Když pak německý vydavatel Carlsen chystal svoji edici Akiry, nechal výrok přeložit. Bohužel již při převodu do němčiny došlo k určitému posunu.

„So wie das New-Wave-Kino das Buch des alten Hollywood-Stils zuklappte, so ist Otomo angetreten, um mit den alten Konventionen der japanischen Comics zu brechen.“

No a nakonec přišel Milan Kruml, který z nějakého důvodu pocítil potřebu uvedenou citaci rovněž prodat. Bohužel v jeho převodu z němčiny (o čemž svědčí poněkud neobratné spojení „uzavřela knihu“: das Buch zuklappte; anglicky mluvící národy podobně jako my uzavírají v těchto případech spíše kapitolu) je už původní význam zanesen téměř k nerozluštění.

„Tak jako uzavřela Nová vlna knihu starého hollywoodského stylu, tak přišel Otomo, aby zlomil konvence japonského comicsu.“

IV. Chyby ze zásadní neznalosti, nepoučenosti a neuměřenosti aneb „Příští týden se stanu odborníkem na optické jevy v zemské atmosféře“

Všechna výše uvedená opomenutí by se dala s nadměrečnou tolerancí připsat nepečlivé přípravě redakční, popřípadě nakladatelskému lajdáctví. Nejhorší skupinu chyb však tvoří výroky, které naprosto nesporně dokazují zásadní Krumlovu neznalost kontextu japonského komiksu, ale i japonské kultury vůbec, jakož i neschopnost/neochotu pracovat s běžně dostupnými zdroji, které by tyto četné omyly vyvrátily. V problematice se naprosto neorientuje, špatně tlumočí vyčtená (chybná) fakta, zdá se opravdu, že nikdy v ruce žádnou japonskou mangu nedržel. Píše o něčem, čemu naprosto nerozumí.

Příklady:

Geneze pojmu manga – ten bývá odvozován už od konce 18. století, od doby děl umělců, jako byli Suzuki Kankei, Santo Kjóden. Kruml spojuje pojem manga přímo s Hokusaiem.

„V 19. století používali mistři školy Ukiyoe, jako Hokusai nebo Utagawa Hirošige, metodu usnadnění srozumitelnosti svých děl prostřednictvím obrázků.“ – Ukijoe je technika japonského dřevotisku, Hokusai a Hirošige pak její přední představitelé/umělci. Kdyby „neusnadňovali srozumitelnost prostřednictvím obrázků“, zbylo by patrně samotné, pro Krumla zřejmě až esenciálně „nesrozumitelné“ dřevo.

Kruml se rozepisuje o Osamu Tezukovi, spory bychom mohli vést o tom, zda si spíše méně významná práce Mu zaslouží samostatný odstavec. Že se ale jakkoli nevěnuje dvojici největších autorových děl – dvanáctisvazkovém Hi no tori (v anglickém vydání Phoenix), na kterém Tezuka pracoval od roku 1954 až do své smrti a které považoval za své opus magnum (datace 1967 odpovídá zřejmě jen vydání jednoho svazku), a osmisvazkovém Buddhovi, svědčí o naprosté neznalosti. Nepřekvapí pak ani skutečnost, že mu Tezukův Adolfu ni tsugu (Adolf) připomíná Spiegelmanova Mause. Asi tématem. Vskutku objevné, avšak kdyby první popisovaný komiks někdy v ruce držel, pravděpodobně by k tomuto srovnání nedospěl.

Občas polevuje i formulačně – tvrzení, že „Obsahy jsou podřízeny společenským změnám a reflektují jednak existující hodnotový systém, ale také revoltu proti svazujícím normám“ zní sice poučeně, leč obsahu se mu jaksi nedostává. Podobně je asi problematické prohlásit, že „Exploze produkce nastala až v 60. letech, což byl následek vysoké porodnosti po II. světové válce“.

O cenzurních zásazích zakrývajících přímá vyobrazení genitálií Kruml píše, že: „V polovině devadesátých let padla i tato omezení a v mnoha comicsech jsou od té doby erotické a sexuální scény zobrazovány zcela bez jakýchkoli tabu.“ Opomineme poněkud komplikovanější vztah mezi pojmy cenzura a tabu, je však nutné poukázat na skutečnost, že se toto tvrzení nezakládá na pravdě. Mravnostní zákon je stále pevnou částí japonského zákoníku a v Japonsku publikované erotické a pornografické komiksy stále genitálie musejí zakrývat (rozmazávat, vymazávat, „přelepovat“, pixelizovat apod.). Krumla pravděpodobně zmátlo množství „necenzurovaného hentai“ dostupného na evropských či amerických trzích – tam se však jedná o zvláštní „exportní“ verze.

„Než vyjde nějaký japonský comics ve formě knihy (tlusté jako naše Zlaté stránky), předchází zveřejnění na pokračování v některém z týdeníků či měsíčníků.“ Tlusté jako Zlaté stránky jsou právě ty týdeníky a měsíčníky, souborná vydání mangy v tzv. tankóbonech jsou naopak poměrně tenká (obvykle svazky á 200 stran za cenu cca 500 yenů).

O komiksu Akira Kruml tvrdí, že jeho vytvořením Otomo „Rozsahem přes dva tisíce stran tak vytvořil do té doby nejdelší příběh v dějinách komiksu.“ Opravdu je třeba vypisovat desítky rozsáhlejších komiksů staršího data? Ostatně třeba už zmiňovanou dvojici zásadních děl Osamu Tezuky?

Závěr

Nad alespoň standardně odvedenou prací bychom mohli smysluplně diskutovat – domnívám se například, že při psaní o exotickém asijském komiksu, který není v našem kontextu snadno dostupný, by bylo vhodné uvádět v závorkách anglické názvy, popřípadě existující vydání v angličtině/němčině, už jen proto, že pod těmito „internacionálními názvy“ občas vstupují i do našeho kontextu. Pod jménem mangy Kokaku Kidotai Masamune Širowa si většina českých čtenářů nepředstaví nic, anglická verze vyskytující se pod titulem Ghost in the Shell je už i díky úspěšnému filmovému zpracování českým zájemcům přeci jen známější. Kapitola věnovaná manze v knize Milana Krumla Comics: Stručné dějiny však bohužel ani zdaleka standardně odvedenou prací není.

Čtěte: Selhání jménem Comics: Stručné dějiny