Comics: Stručné dějiny – recenze kapitoly čtrnácté: Pak přišel Crumb

Na jedenácti stránkách se Milan Kruml snaží postihnout vývoj undergroundového a alternativního comixu ve Spojených státech. Vzhledem k tomu, co na těchto stránkách publikuje, lze tvrdit, že o tomto fenoménu neví takřka nic. S pravděpodobností většinu popisovaných děl ani nikdy nedržel v ruce. Vypadá to, jako kdyby špatně opisoval nebo špatně překládal z nějaké souvislejší publikace, a všechny informace poněkud upravuje, zkracuje a zapasovává do sebe, aniž by přemýšlel nad jakoukoliv výpovědní hodnou. Plní řádky poněkud chaotickým způsobem, a bohužel, vrší jednu chybu za druhou. Chyby můžeme rozdělit do několika skupin:

První – jsou chyby tiskové, které vznikly nedbalostí autora nebo odpovědného redaktora (pokud ovšem taková funkce v nakladatelství existuje, protože není zmíněná v tiráži. Zato se dozvíme, že kniha měla tři korektory): „Height-Ashbury“ se píše Haight-Ashbury. Časopis Women’s Comix je se vší pravděpodobností časopis Wimmen’s Comix. Nebo další příklad – „v roce 1972 začal Spiegelman otiskovat svůj comics Maus.“ V roce 1972 uveřejnil Spiegelman ve Funny Animals první zárodek Mause (3 strany). Samotný Maus začíná vycházet v Raw v roce 1980, samozřejmě… A naposledy – komiks vydávaný Wallace Woodem se jmenoval witzend a ne Witzend. Kruml často naráží na nedostatečnou znalost angličtiny. Jméno Zippy the Pinhead tak zvesela překládá jako „Zippy špendlíková hlavička“. Jakkoliv se protažená lebka Zippyho může někomu zdát jako špendlíková hlavička, jakkoliv Pinhead znamená „špendlíková hlavička“ – ovšem znamená to také označení pro blázna, pitomce, vyšinutého magora. Tím Zippy je a doufejme, že ještě nějakou chvíli bude.

Druhá skupina chyb – nebezpečnější – jsou chyby v datech a souvislostech. Skoro každé datum, které Kruml uvádí, je chybné. Tu o rok tam, tu o rok zpátky. Cerebus neskončil v roce 2003, ale 2004. The Fabulous Furry Freak Brothers (Krumlem uváděni pouze jako Freak Brothers) se poprvé objevili nikoliv v roce 1967, ale 1968. „Crumb, o němž byl v roce 1995 natočen pozoruhodný dokumentární film“ – Zwigoffův film je z roku 1994.

Třetí – ta nejvíc nebezpečná – jsou chyby ve výkladu. K nim se vážou i informace, které jsou špatně (někdy až nesrozumitelně) formulované. Na nich lze ukázat, že Kruml často nechápal literaturu, ze které čerpal, protože samotný artefakt neviděl. Pokud bychom to chtěli přiblížit, tak by to asi bylo stejné, jako kdyby byl filmový historik slepý. Kamkoliv se na těchto několika stranách sáhne, najdeme problém: „Důležitou změnou prošel americký trh v první polovině osmdesátých let. Byl to důsledek zavedení systému Direct sales.“ – ani předtím, ani dál se o Direct sales nedozvíte nic. Informace vytržená ze vzduchoprázdna, nic neříkající psaní jen tak, opřené samo o sebe. V případě Victora Moscosa Kruml zadumaně píše: „Jeho comicsy připomínají psychedelická sdělení, čemuž odpovídá i jejich estetika.“ I když jsem se snažil být vstřícný, této větě jsem nerozuměl ani tak, ani onak. Co jsou „psychedelická sdělení“? Myslí tím něco v Learyho konceptu „psychedelické zkušenosti“ nebo jen tak fabuluje, což si ostatně myslím?

Pokud budeme probírat podrobněji stránku po stránce, budeme stále narážet na ty samé problémy. Proč někde uvádí u autorů rok narození a někde ne? A hlavně – proč si nedohledal alespoň základní věci, které jsou běžně přístupné na internetu? Neúměrně k ostatním zvyšuje Kruml podíl Richarda Corbena na samotném alternativním comixu – autor ho pravděpodobně zná (z Métal Hurlant nebo Heavy Metalu?) a z toho důvodu mu věnuje až příliš mnoho místa. Podrobně rozebírá některá Corbenova díla, a tak to vypadá, že Corben je po Crumbovi nejvýznamnější postavou comixu. Dalo by se říct, že je asi nejznámější postavou pro mainstream, postavou, která vyšla z undergroundu, ale jinak je jeho role příliš zveličena. Nechme stranou to, že pokud Kruml zmiňuje americký underground, měl by na tomto místě udělat odbočku a věnovat pár vět i britskému comixu třeba Simonu Bisleyovi a jeho Shit the Dog. Všiml si pouze Bryana Talbota, kterého neorganicky a bez kontextu připojil k dění na starém kontinentně.

Výběr těch nejhorších a do očí bijících chyb

Informace o Robertu Crumbovi:
„Crumb vytvořil dva sešity, které nazval Zap, a jeden poslal Zahnovi. Ten se ale bohužel ztratil a s ním i Crumbovy originály. (…) Ztracený sešit Crumb později znovu nakreslil – podle fotokopií, které se naštěstí zachovaly, a vydal jej pod názvem Zap 0.“ Je to trochu zavádějící: Zahn se „ztratil“ do Indie, ale v roce 1975 vrátil zpět originál nuly zpátky Crumbovi. Crumb Zap comix # 0 nenakreslil znovu podle fotokopií, ale pouze fotokopie retušoval. Dále se dozvíme, že Crumb prý vedle Zap comix „současně založil i další sešit, nazvaný Snatch“ – Snatch comics vznikl až v roce 1968, vedle Zap comix # 3. Crumb se podle Krumla také „věnoval jazzu“ – Crumb se jazzu nikdy aktivně nevěnoval, jeho hra na banjo by tomu ani neodpovídala… A poslední z do očí bijících chyb: „Weirdo (…) byl jakýmsi předobrazem pozdějího Raw Arta Spiegelmana“ – což je omyl, Raw začal vycházet o rok dřív než Weirdo. A dále: „Weirdo dosáhl dvaceti sedmi čísel a vycházel do roku 1990“. Ve skutečnosti dosáhl dvaceti osmi čísel a vycházel do roku 1993.

Informace o S. Clay Wilsonovi:
„Wilsonovy příběhy jsou nočními můrami z apokalyptického světa, jejichž destruktivní princip je vyjádřen obsesemi, ničením a rozpadem, jeho comicsy jsou mimořádně násilné a často připomínají kresby, které nalézáme po celém světě na veřejných záchodcích. Vedle pirátů, lesbiček a démonů jsou jejich hrdiny především rockeři. (…) Wilson později ilustroval i povídky Williama S. Burroughse a Charlese Bukowského.“ Moc si o Wilsonově úchylné kresbě a sadistických pornografických komiksů podle Krumla nepředstavíme. Lesbičky Wilson nějak zvlášť ve svých pracích nepreferuje, stejně tak nejsou hrdinové „především rockeři“, ale motorkáři nebo členové pouličních gangů. A démonů? Wilson má jen jednoho, který se jmenuje Checkered Demon. A ještě drobnost – povídky Charlese Bukowského nikdy Clay Wilson neilustroval. To udělal Crumb…

Informace o Gilbertu Sheltonovi:
„(…) začal už v roce 1961 kreslit pro studentský časopis The Texas Ranger v Austinu parodii na superhrdiny Wonder Wart-Hog a v roce 1967 vytvořil postavy Freak Brothers, kteří se rychle stali kultovními figurami alternativní scény.“ – Shelton začal Wonder Wart-Hoga kreslit až v roce 1962 pro studentský časopis Bacchanal a až potom do The Texas Ranger, kterého byl v letech 1962-63 editorem. O chybné dataci The Fabulous Furry Freak Brothers viz výše.
„Bratři Fat Freddy, vousáč Phineas a Freewheelin‘ Franklin sice nejsou z gruntu špatní braši, ale představují jen trochu bláznivější pozůstatky ze zlatých dob studentského hnutí. Jejich očima se čtenáři dívají na rozpory a absurditu americké společnosti. Tento comics vychází dodnes – autorem je v současnosti Paul Mavrides – a za léta jeho existence poněkud ustoupilo téma drog, společenská kritika se stala méně ostrou a Freddy dostal po bok emancipovaného kocoura (jmenuje se Fat Freddy’s Cat), který se dokonce dočkal vlastní sešitové řady.“- Fat Freddy, Phineas Phreak a Freewheelin‘ Franklin nejsou sourozenci, jak by to podle Krumlova textu vypadalo. Věty následující jsou zcela nesmyslné „ale představují jen trochu bláznivější pozůstatky ze zlatých dob studentského hnutí. Jejich očima se čtenáři dívají na rozpory a absurditu americké společnosti.“ – pokud bych FFFB neznal, tak bych si myslel, že jde o nějaký hlubokomyslný, kritický pohled na Ameriku 60. a 70. let. Všem třem jde ale jen o jedno – dobře a v klidu si dát svou dávku marihuany, trochu hašiše nebo speedu. To, že jejich příběhy jsou třeskutě vtipné, vychází spíše z dojezdu po marjánce, z toho, jak se kocour tlustého Freddyho snaží bojovat s armádou švábů (navíc ve slangu je slovo šváb, crouch, jedno z označení marihuanového nedopalku, špeka) a z toho, jakou mají všichni tři příslovečnou smůlu. Kocour vystupuje s trojicí od začátku a tak je konec odstavce poněkud mimo. Stejně jako to, že „autorem je v současnosti Paul Mavrides“ Mavrides je pouze spoluautorem scénáře a kresby, začal spolupracovat s Sheltonem a Davem Sheridanem od konce 70. let. Tento comics vychází dodnes – v reedicích. Poslední nové příběhy Brothers vyšly v čísle 13 v roce 1992.

Informace o Danu O’Neillovi:
Komiks Air Pirates se jmenuje celým názvem Air Pirates Funnies. Air Pirates byla skupina výtvarníků, ve které působil i Dan O’Neill. Toho ale Kruml bere jako hlavního autora celého komiksu…

O Trině Robbins:
Trina se pokoušela prorazit komiksem It Ain’t me, Babe (narozdíl od It Ain’t Me Babe, jak se píše v knize). Není to „část Dylanovy písně“, je to název Dylanovy písně z alba Another side of Bob Dylan. „V roce 1986 převzala v DC sérii Wonder Woman“ – pravděpodobně je myšlena čtyřdílná minisérie The Legend of Wonder Woman, kde Robbinsová spolupracovala s Kurtem Busiekem. To ovšem neznamená, že by Robbinsová Wonder Woman ovládla… Stejně zavádějící je ostatně také poznámka v 9. kapitole, kde je francouzskému gigantovi Moebiovi přiřknuta role řadového kreslíře Silver Surfera – i on byl ve skutečnosti pouze výtvarníkem dvousešitové minisérie Silver Surfer: Parable. A do třetice – „Společně s Catherine Yronwoodovou je také autorkou knihy Women and Comics.“ Opět chyby: Catherine se jmenuje Yronwode, kniha Women and the comics.

Informace o Dave Simovi:
Cerebus neskončil, jak nám tvrdí autor, v roce 2003, ale 2004. A trochu reálií: Cerebus není „napůl člověk a napůl čuník“, byť se tak může zdát podle obrázku. Cerebus je prostě hrabáč kapský (aardvark).

Informace o Jeffu Smithovi:
Dozvíme se o comicsu Bone „který od roku 1991 vytváří“ Jeff Smith. – Bone skončil v roce 2004. A poté nám Milan Kruml prozradí, jak na to: „Tajemství jeho úspěchu tkví v tom, že Smith se graficky vrátil k mistrovským dílům takzvaných funnies – pod nimiž byli podepsáni například Carl Barks nebo Walt Kelly – jejichž styl ale doplnil o další humoristické a také naturalistické prvky.“ Vida! Jak prosté…

Informace o comicsu Omaha (myšleno Omaha The Cat Dancer):
Podle Krumla je to komiks „Kate Worleyové a Reeda Walterse“. Autor se jmenuje Reed Wallers. A dále se dozvíme, že jde o komiks, kdy je „ve stylu soap opery vytvořený příběh kočky s lidskými vlastnostmi, která si vydělává jako striptýzová tanečnice.“ Informace o tom, že je to soft porno s výraznými feministickými prvky (Worleyová psala scénář), se nějak vytratila…

Informace o Artu Spiegelmanovi:
Když se Kruml zmiňuje o magazínu Raw, píše: „Do roku 1986 vyšlo osm velkoformátových vydání, od roku 1989 pokračoval ve vydávání Raw Penguin – už ve formátu paperbacku.“ Opět podivná zkratka, která nedává smysl. Raw vycházel nejprve nákladem RAW Books & Graphics, posléze v nakladatelství Pantheon, odkud Spiegelman a Moulyová přešli k nakladatelství Penguin. Stejně tak označení „formát paperbacku“ evokuje něco jiného (pod formátem paperbacku si lze představit např. levnou produkci vydání detektivek Eda McBaina.) Moc mi není jasné, proč poté, co byl Maus přeložen do češtiny, je hlavní hrdina označován jako Wladek (česky i anglicky Vladek)…

Informace o Davidu Mazzucchellim:
City of Glass
není stejnojmenný román Paula Austera, ale je to část Austerovy knihy Newyorská trilogie. Vyšlo česky v roce 2000.

Informace o Chesteru Brownovi:
V případě Chestera Browna to vypadá, že vydal v roce 1986 jednu knihu jménem Yummy Fur. Je to autorská sešitová série, ve které Brown postupně uveřejňoval na pokračování své zásadní komiksy, které vydal později i knižně. K nim patří i dále popisovaný příběh o Playboyi (The Playboy, 1992). Vedle toho vycházela v Yummy Fur třeba velmi zajímavá komiksová předělávka biblických evangelií.

Informace o Robertě Gregory:
Prý „v Naughty Bits zachytila běžné situace ze života feministky a lesbičky.“ – ehm… Co on má s těmi lesbičkami? Už podruhé po S. Clay Wilsonovi… Hlavní antihrdinka série Naughty Bits Bitchy Bitch je žena, která se potýká s ženskými problémy (třeba menstruace), a sotva lze říct, jestli na to jde z hlediska feminismu. Ale málokdo se třeba tak podrobně věnoval problémům potratu jako ona. A lesbička? Mám dojem, že autor komiks asi nikdy neviděl…

Informace o Danielu Clowesovi:
„Příběhy, které publikoval Daniel Clowes v Lloyd Llewellyn (1985) a Eightball (1989), připomínají záhadné vyprávění a mystickou symboliku obrazů, známé z filmů Davida Lynche (Blue Velvet atd.)“ Lloyd Llewellyn vycházel od roku 1986 do roku 1987, plus ještě jeden speciál vyšel v roce 1988. Eightball vychází od roku 1989 do současnosti. Informace „připomínají záhadné vyprávění“ zní jako nějaký špatný překlad z angličtiny.

Informace o Los Bros Hernandez:
„Jamie Hernandez vypráví příběh skupiny mladistvých na předměstí Los Angeles.“ To sice ano, ale vypráví ho hlavně o dvou lesbičkách. Tady by se mohl Kruml trefit. A dále: „V jejich středu stojí skupina velmi hluboce propracovaných postav, jejichž všední den obsahuje lásku, nenávist, přátelství, excesy a punkovou hudbu.“ Génius zkratky!

Informace o Peteru Baggeovi:
„Nahradil v roce 1983 v roli vydavatele sešitové řady Weirdo“ – byla to funkce editora. Jinak vágní popis série Hate patří opět k nic neříkající a prázdné nudě. Jakási macha se sem vkradla, nebo snad únava, že kniha už končí a je třeba jen napsat a shrnout ještě to a to.

Závěrem lze tedy k této kapitole zkonstatovat zhruba následující resumé: je to výjimečně špatně napsané shrnutí, které připomíná nezredigovaný překlad. Autor z větší části naprosto netuší, o čem píše. Bohužel se i z takového vydání stává zatím jediná shrnující práce o historii komiksu u nás. Což je možná ještě větší a do budoucna nevratná chyba. Nakladatel měl najmout redaktora, který by opravil zjevné zásadní chyby v datacích, jménech i v nejasných informacích. Anebo ještě lépe, měl si zaplatit autorská práva a vydat knihu Rogera Sabina Comics, Comix & Graphic Novels: A History Of Comic Art. Milan Krumlpodle všeho nehledí na drobnosti (které často dosahují značné délky i šířky), což je v důsledku to nejhorší možné řešení. Kruml je ryzí diletant, tedy laik, který se problému věnuje z lásky. Tahle láska je ale ošidná a vzešel z ní bastard, který vůbec neměl spatřit světlo světa.

Čtěte: Selhání jménem Comics: Stručné dějiny

5 komentářů u „Comics: Stručné dějiny – recenze kapitoly čtrnácté: Pak přišel Crumb“

  1. Pěkná práce, ale šváb je anglicky roach, ne „crouch“ (to znamená „krčit se“).

    Poznamenám ještě, že formulace „sice nejsou z gruntu špatní braši“ podle mého sourozence spíše nesugeruje (zato mi nedává smysl odporovací vazba ve větě „… ale představují jen trochu bláznivější pozůstatky ze zlatých dob studentského hnutí“) a Austerovo City of Glass vyšlo poprvé v roce 1985 samostatně, jako postupně i následující díly Newyorské trilogie.

  2. Chtěla bych se zeptat, jakožto nebohý vlastník této knihy, jestli jste recenzi napsali stylem, že jste kontrolovali každé datum a jméno, nebo se jedná o chyby, které snadno odhalí každý, kdo se o komiks nějakou tu dobu zajímá? Knížku jsem si zakoupila z důvodu, abych se opravdu něco dozvěděla, tohle mě děsí…

  3. Za sebe říkám, že jsem kontroloval každé datum a jméno, a to z několika zdrojů (Sabin, Skin, Rosenkranz, internet, vlastní zásoby, atd). A asi se jinde dozvíte více. A hlavně lépe, tj. bez chyb – je jich tam opravdu enormní monožství. I když prý chystají v CC druhé vydání, ve kterém opraví co jde (jestli bychom neměli chtít podíl na zisku?)

  4. Myslím, že byste měli chtít podíl na zisku…Jsem celkem zdrcená, chybné letopočty bych ještě přežila, ale chybná jména a faktické chyby už ne…Díky za odpověď.

Komentáře nejsou povoleny.