Může být abeceda závislá? Mám dojem, že ano, závislá na tom, kdo ji používá nebo zneužívá. Naopak nezávislá abeceda si dělá sama co chce, trochu zlobí a trochu vyplazuje jazyk (vidíte třeba to drzé G?) a neposlouchá a bouří se. A pokud vyjdeme z názoru, že samotná písmena vznikla z obrázků, není pak každé slovo malým komiksem? Toto je tedy nezávislá abeceda angloamerického – ehm – komiksu. Tedy – comixu… nebo komixu? Samo si to řekne, kdy to chce tak a kdy onak, už je to přece jen subkultura více jak čtyřicetiletá a i když za ta léta sjela hodně druhů drog, nakazila se všemi možnými i nemožnými chorobami (namnoze pohlavními) a i když už dneska je comix víc „alternativní“ než „undergroundový“, je to pořád jedna z nejzajímavějších částí komiksového světa vůbec. Posouvá totiž pořád hranici dál: jen si připomeňte, kdo všechno v poslední době alespoň u nás rezonoval mimo striktně komiksové ghetto: Alan Moore? Autor, který vyšel z britské alternativní scény… Zapomeňte na chlapíky, co se permanentně dvoří Lois Laneové – přicházejí Los Bros Hernandez.
Hned na úvod je třeba rozšifrovat pro neznalé, kdo to vlastně ti Los Bros Hernandez jsou – jedná se o tři bratry, Maria, Gilberta a Jaimeho. Všichni tři se aktivně podíleli na obrození nezávislého komiksu na počátku 80. let a minimálně Gilbert a Jaime jsou ti, které můžeme označit za nejdůstojnější a nejvíce respektované Crumbovy nástupce z 80. a 90. let. V tomto pokračování Nezávislé abecedy bychom se po drobném úvodu věnovali postavě Gilberta Hernandeze, příště vezmeme Jaimeho a Maria a dodáme ještě nějaké drobotiny, které se sem nevešly.
Vezmeme-li to popořadě, tak Otec Los Bros byl imigrant z Mexika a rodina žila ve značně multikulturní etnické společnosti Hispánců a Američanů v kalifornském městě Oxnard. Paní Hernandezová byla vášnivou čtenářkou komiksů a prý i docela solidní kreslířkou. Nejstarší syn Mario spolu s Gilbertem (nar. 1. 2. 1957) začali pod vlivem matky vytvářet vlastní verze nejrůznějších superhrdinských komiksů. Brzy se k nim přidal i o něco mladší Jaime (nar. 1959) a dohromady (i díky stálému vykrádání a obkreslování starších komiksů) přišli na vlastní komiksovou řeč. Za vzory do teď uvádějí značnou všehochuť – Peanuts, Dennis the Menace, tvorbu Jacka Kirbyho, Archies, ale i Zap comix. Na první pohled to moc nejde dohromady, ale u těchto Američanů s hispánskými kořeny dané spojení nějak záhadně funguje už od roku 1981, kdy poprvé vstoupili na veřejnost se sérií, která se stala značkou a jménem, jež vás napadne hned po vyslovení Los Bros: série se jmenovala Love & Rockets a znamenala pro nadcházející 80. léta totéž co Zap comix pro léta šedesátá. První sešit si vydali Hernandezové sami, měl 32 stran a striktní a suverénní černobílá kresba zaujala nakladatele Garyho Grotha z nezávislého vydavatelství Fantagraphics Books natolik, že okamžitě navázal s bratry spolupráci: mimo jiné vydal opět první sešit Love & Rockets, rozšířený na 64 stránek. To bylo na podzim roku 1982 a od té doby se Los Bros usídlili ve Fantagraphics Books a jejich popularita nabrala nečekané obrátky.
Již v prvním sešitu L&R je patrné, kam budou bratři směřovat – zatímco Mario je mnohdy uváděn jen jako „creative co-conspirator“ a s jeho příběhy se setkáváme málo, stránky obsazují Jaime a Gilbert. A Gilbert je tím, koho si dnes vezmeme na paškál:
Gilbert, z počátku podepisovaný jako Bert, později jako Beto, je autorem, co fascinuje svou kresbou i imaginací. Může se vám zdát jakoby na pomezí kýče, snadnosti, určitého podbízivého erotismu, ale hned v další chvíli vás uhodí brutalita, syrovost a dokonalá znalost lidských emocí, zejména těch temnějších stránek. Kresba jak v Archies dělá zvláštní kontrapunkt a Beto přehání jak může. Jeho vize ženských postav jsou plné absurdních nadsázek, ale zároveň mu to nijak nemáte za zlé. Hernandez si libuje v paradoxech – jeho kreslený erotismus je jedním z nejsyrovějších a zároveň nejzábavnějších, jaké lze v 80. a 90. letech v komiksu vůbec spatřit – není to žádné lechtivé dusno, často se pohybujeme za hranicí čisté pornografie. Pohrává si s mnoha klišé a symboly, a zároveň dovede být až minimalistický, plný pochopení a smutku, něžný a třeba i dojemný. Co má společné se svým bratem Jaimem, je stálé a evidentní porozumění ženám. Hrdinky Gilbertových comixů jsou tedy dost často pěkné svině, ale v matriarchální společnosti, kterou stvořil, to ani nelze jinak.
V počátcích se Beto maličko motal na místě, jeho první velká práce, otištěná v L&R # 1 je nazvaná BEM (fanoušci sci-fi již vědí…) a ještě se nese ve značné nejasnosti co vlastně autor chce a může dělat. Sci-fi motivům autor zůstává věrný a čas od času vyplní pár stránek L&R nějakým velebizarním dílem, ve kterém se mnohdy ani nemluví, a které se odehrává buď v budoucnosti nebo na nějaké neznámé planetě. To však není podstatná část Gilbertovy tvorby – jí je budování (ne)obyčejných příběhů všedních dnů, které se odehrávají ve fiktivním latinoamerickém městečku jménem Palomar. Palomar (což mimochodem znamená ve španělštině „holubník“) je vesnice postavená na podobných principech jako místa známá čtenářům děl Garcíi Márqueze nebo dalších autorů tzv. magického realismu. Od L&R # 3 (vyšlo v létě 1983) se setkáváme s hrdiny této „palomarské“ série. Vše se točí kolem ženy jménem Luba, která společně s dalšími postavami řeší nejrůznější problémy života – tak třeba v příběhu The Laughing Sun (v L&R # 8 a 9) hledají někteří muži z Palomaru svého přítele, který se zbláznil, ohrožoval svou rodinu nožem a pak utekl do hor. Zní to možná nudně, ale Beto Hernandez má právě cit vykřesat z banálních, běžných věcí něco zajímavého, pozoruhodného. Palomar a příběhy kolem něj mají několik vrcholů, ke kterým bezesporu patří Human Diastrophism (- vzhledem k tomu, že „Diastrophism“ znamená „pohyby zemské kůry“, nechávám na vás, jak si název přeložíte – vycházelo od L&R # 21 do # 26) nebo příběh o Lubině dětství a životě před příchodem do Palomaru, Poison River (jeden z nejdelších Gilbertových příběhů z 80. let, vycházel od L&R # 29 do # 39, tedy od března 1989 do dubna 1992). Luba a její příbuzní a známí zaplňují stránky Love & Rockets a prolínají se mezi dalšími postavami, které Gilbert vytvořil: mezi ně patří určitě holčička, která má problémy s krvácením… no, to zní trochu divně, ale jak napsat o dívence, která se jmenuje Errata Stigmata něco jiného?
