Rozhovor konaný u příležitosti KomiksFestu. Otázky připravil Martin Přibyl a obratně servíroval (a jen zcela mírně situačně doplňoval či upravoval) Richard Podaný. Pro větší šťavnatost a chuťovou vyváženost jsme ještě přidali pár otázek od Martina Foreta v překladu Zdeňka Ruckého. První část rozhovoru pojednává o vzniku nakladatelství L’Association, okolnostech vzniku Padoucnice a nové sérii Babylon.

Jste jedním ze zakladatelů nakladatelství L’Association, které způsobilo na francouzském trhu malou revoluci; mohl byste jeho vliv a tvorbu českému čtenáři více přiblížit?
L´Association se objevila v roce 1990, v době, kdy komiks ve Francii byl velice stereotypní. Kromě časopisu (A suivre), nakladatelství Casterman a Futuropolis, kde se dělaly odlišné věci, vlastně ani neexistovalo nic jiného než samá 46stránková barevná alba s tvrdou obálkou. My jsme přinesli jako novinku, že autoři, kteří pracovali pro nás, dělali volnou autorskou práci; my jsme jim nevnucovali ani formát, ani například nějakého stálého hrdinu. Autor měl volnost vyprávět si přesně to, co vyprávět chce, a tudíž i pracovat na autobiografických námětech, které jiní nakladatelé odmítali. Navíc si ale každý mohl zvolit formát, jaký chtěl, počet stran, jaký chtěl, a vytvářet černobílá díla. Je pravda, že v tom posledním byly i ekonomické důvody, ale i přesto nám to pomohlo se velice výrazně odlišit od všeho, co vydávali jiní nakladatelé, protože tehdy černobílý komiks nedělal nikdo kromě Futuropolis a Castermana, a i ti jenom z malé části. Takže kniha dopadla podle toho, jak to chtěl autor, a nakladatel mu vůbec neříkal, jak má dílo vypadat – a to byla zcela zásadní odlišnost.

Měli jste v L’Association nějaký společný cíl, kam chcete směřovat, anebo to bylo zcela volné sdružení?
Volné sdružení to bylo, ale přesto jsme společný cíl měli. Naštěstí šlo o cíl velice obecný: zpochybnit pevné tradice francouzsko-belgického komiksu, které podle nás blokovaly jeho rozvoj – v tom smyslu, že prostě nic jiného nemohlo vycházet. To nám vadilo. Chtěli jsme přinést nová témata, dělat alba po svém. Nakonec si myslím, že vlastně tím hlavním bylo, že šlo o vyjádření postoje samotných autorů. A proto také autoři byli zodpovědní za to, jak kniha vypadá. Dokonce to často šlo tak daleko, že si sami navrhovali typografii, obálky a tak dále, zatímco u velkých nakladatelství obálku vždycky dělal někdo jiný než autor. Samozřejmě podle autorovy kresby, ale teprve redaktor volil typografii, velikost písma a tak dále. Zato u nás si autor všechno dělal sám: třeba já jsem si ke svým knihám navrhoval nejen obálku, ale i tiráže, hřbety, záložky. Díky čemuž jsem to všechno mohl výtvarně zapracovat do celku díla.

Ve kterém okamžiku vám bylo jasné, že to, co jste rozjeli, není žádné plácnutí do vody?
Myslím, že nám to došlo dost brzy. Lidé totiž začali za námi chodit na komiksových festivalech a říkat nám: „My už jsme v 80. letech skoro přestali číst komiksy, ale když vy jste se do toho teď pustili, dalo nám to znovu chuť číst je, znovu nás to zajímá.“ A přispěla k tomu ještě další věc, totiž to, že šlo vlastně spíš o jakési hnutí. L´Association v tom nebyla sama, v té době byla ve Francii i další nakladatelství, která třeba začala vydávat trošku později, ale která byla podobně orientovaná jako my. A nejen ve Francii, šlo i o nakladatelství belgická, španělská, italská, a taky v USA, takže se vlastně jednalo o celou novou generaci. A na festivalech jsme se taky potkávali s podobně uvažujícími lidmi z celého světa, třeba ze Skandinávie, a to všechno vlastně vytvářelo takové vření, jakousi energii, ke které se bylo snazší připojit. Bylo pro nás velice důležité, že nejsme sami.

Co vás osobně vlastně v té době nejvíc ovlivnilo?
Odjakživa jsem byl nejvíc ovlivněný černobílou školou ze sedmdesátých let, kterou zastupovali Tardi, Muñoz, Crepax, Hugo Pratt a další. Chtěl jsem dělat něco podobného. Jejich kresba byla velice přímočará a oni dovedli skvěle využívat kontrast černé a bílé. To jim dovolovalo dost věrně vyjadřovat city, a to včetně těch složitějších, jaké jsem potřeboval zobrazovat sám v Padoucnici.

Do jaké míry pro vás bylo vnitřním dilematem, když jste se odhodlával v Padoucnici odhalit nejen svoje soukromí, ale i dost intimní věci kolem vaší rodiny?
To je otázka, kterou slýchám často, a pro mě je to groteskní, protože to rozhodnutí mi nepřišlo těžké ani trošku. Připadalo mi naprosto přirozené, že jakmile jsem se rozhodl pro určitý způsob sebevyjádření, vyberu si příběh, který mě tíží a který se mě bezprostředně dotýká. Zachytit ho na papíře, to pro mně vlastně znamenalo se ho jistým způsobem zbavit, dostat ho ze sebe. A od toho okamžiku mi taky bylo jasné, že musím dál dodržovat pravidla hry, především to, že jsem v komiksu zcela upřímný. Můžu říct, že při tvorbě mě výtvarné problémy zaměstnávaly nesrovnatelně víc než problémy morální.

Nakolik jste dopředu tušil, jaké budou reakce čtenářů a rodiny?
Netušil jsem to vůbec a hlavně jsem se to vůbec předvídat nepokoušel. A co se týče rodiny, neměl jsem ani tušení, jak to přijmou. Ze začátku jsem pak měl pocit, že s tím souhlasí, po vydání prvního dílu jsme se o tom bavili a všichni vypadali spokojeně. Myslím, že horšit se to začalo, teprve když jsem se s vyprávěním dostal do té kritické fáze příběhu, do líčení té makrobiotické komuny, dědečkovy smrti a tak dále. Teprve pak se zřejmě komiks dostal do poloh, které nečekali, a najednou k němu zaujali odtažitý vztah. Ale nic z toho jsem předem neočekával. U čtenářů to samozřejmě bylo jednodušší a potkával jsem často i lidi, kteří si přicházeli třeba nechat podepsat knihu a říkali mi: „Jsem moc rád, že někdo zachytil příběh člověka trpícího epilepsií, protože taky jednoho mám v rodině a potěšilo mě, že to u vás bylo podobné.“ Takže se vlastně našli lidé, co se díky té knize cítili míň sami. A takových reakcí bylo hodně.

Vaše dětství bylo kolotočem setkání s různými světonázorovými představami. Muselo být potom těžké najít svůj vlastní směr. Udělaly Vám ty zkušenosti v hlavě jen větší zmatek nebo naopak daly širší možnost výběru, větší svobodu?
Spíše svobodu. Lidi se mě často ptají, jestli bylo moje dětství smutné. Vždycky odpovídám, že nebylo smutné, ale zajímavé. Dětství mi umožnilo zaujmout objektivní kritický pohled na všechna hnutí, se kterými jsem se dostal do styku. Načerpal jsem díky nim spoustu informací a životních zkušeností. Nakonec sice ani jedno z těchto hnutí nedokázalo uzdravit mého bratra, ale i tak pro mě byly přínosem. Mé dětství bylo netradiční. Ale díky němu jsem teď to, co jsem, a dělám komiksy, jaké dělám.

Padoucnice je hodně osobní komiks, přesto je obecně srozumitelný a sdělný. Bylo pro Vás obtížné dávat pozor, abyste nesklouzl do roviny srozumitelné jen Vám samotnému?
To, co mě na mé práci zajímá, je vyprávět příběh. Nedělám komiksy pro sebe, ale pro čtenáře. Rád vyprávím, ale když píšu, chci především předat příběh jiným lidem. To platí i v případě, kdy se jedná o příběh složitý a komplikovaný. Vždycky se snažím, aby zůstal pro čtenáře srozumitelný. Příběh, jaký vyprávím v Padoucnici – příběh nemoci – je navíc do značné míry univerzální. Myslím, že je dokáže pochopit kdokoli na celém světě, i přes veškeré odkazy na francouzskou realitu, které se v Padoucnici nacházejí.

K tématu Padoucnice, respektive k životu vaší rodiny jste se po letech vrátil v sérii Babylon (Babel), která vychází v prestižní sešitové řadě Ignatz. Tentokrát je to ovšem dělané z jiného pohledu. Proč ten návrat?
Je to velice jednoduché: když jsem dokončil Padoucnici, cítil jsem, že to prostě dokončené není. Měl jsem k tomu ještě hodně co říct, anebo co jsem už řekl, prohloubit nebo doplnit. Navíc celý projekt Padoucnice mě vlastně vymrštil dopředu, díky němu jsem objevil vlastní výtvarné schopnosti, a ještě víc schopnosti vypravěčské, které jsem u sebe předtím ani netušil, a jednoduše se mi chtělo v tom pokračovat. A naopak mi hodně lidí zvenčí říkalo, že jim to nepřipadá ukončené, že na konci Padoucnice je můj bratr stále živ, že chtějí vědět, jak je to dál. No a když se takhle můj pocit shodl s pocitem čtenářů, moji chuť v tom pokračovat to posílilo ještě víc. V sérii Babylon se na celou věc dívám z větší šířky, věnuji se událostem v naší rodině, vracím se do minulosti, k prarodičům, ale taky se snažím o komplexnější zachycení celé doby, počínaje šedesátými a sedmdesátými léty. Dovedu to ale i dál, do osmdesátých a devadesátých let, bude záležet na tom, kolik na to budu mít času.

Jak rozsáhlá vlastně série Babylon bude?
To vůbec netuším. Asi to dopadne trochu jako s tou Babylonskou věží.