Třetí a závěrečná část rozhovoru s Davidem B. pojednává o zániku L’Association, pohledu do budoucna a věčném souboji velkých a malých nakladatelů.

Vraťme se k nakladatelství L’Association. Jaké je jeho postavení dnes?
Upřímně řečeno, nevím. Hodně nás odtamtud odešlo, vlastně odešli skoro všichni jeho zakladatelé, já první, potom Lewis Trondheim, Stanislas a Killoffer, a po nich odešli i někteří významní autoři, třeba Joann Sfar a Guy Delisle /poznámka Komiksária: významný kanadský, ale ve Francii a francouzsky publikující autor, jehož dvě zeměpisně-politická díla, zachycující vzpomínky na pracovní pobyty v Číně a Severní Koreji, možná vyjdou i česky/. Co se tam dělo dál, nemám vlastně ponětí. Podle posledních zpráv, co jsem slyšel, odcházejí i zaměstnanci, kteří se starali o administrativu a o PR, výstavy a podobně. Takže taková je personální situace, ale jak jsou na tom jinak, netuším, protože tam už nemám žádné kontakty.

Doufejme, že tam zůstal někdo, kdo se stará o autorská práva!
To já doufám taky, jsou teď sice trochu pozadu s platbami nějakých mých autorských honorářů, ale myslím, že o tyhle věci by se tam měl někdo postarat vždycky.

Zmínil jsem se o tom proto, že v katalogu L´Association zbylo hodně knih, které by mohli čeští nakladatelé chtít vydat, a někdo jim ta práva prodat musí. A vím, že vymámit z nich práva na další dvě knihy Marjane Satrapiové trvalo čtvrt roku, kdy nikdo od nich neodpovídal. Ale zpátky k otázce: znamená to, že jedna éra francouzského komiksu je u konce?
Konec jedné éry to je rozhodně, a myslím, že i sám Menu to cítil, jenže nebyl s to podle toho reagovat. A i když pro mě osobně to bylo jiné, protože jsem odešel kvůli mezilidským vztahům a osobním neshodám, i tak to rozhodně je konec jedné epochy. Zatímco na začátku to byla skupina lidí, kteří toužili mít autorskou svobodu a změnit tu strnulost v komiksech vydávaných velkými firmami, ke konci už tam hlavním problémem bylo, kdo komu šéfuje. U zrodu stála snaha najít takové organizační a rozhodovací struktury, které by byly založené na debatě a na rozdělení práce i moci, ale ta ochota dělit se pak skončila. Místo toho tam zavládl pocit, že kdo má jiné názory než my, je totální nula, a podobně. Takže přinejmenším to je konec jedné generace, samozřejmě jen jako generace, ne konec jejích jednotlivých členů.

Nečeká teď francouzský trh na nějakou novou vlnu, na nějaké jiné a nové L’Association?
Ano, a asi to nebude trvat dlouho. Už teď tu jsou noví autoři, ale to nestačí, protože když mluvíme o nové generaci, já osobně tím myslím spíš skupinu nových malých nakladatelství, která budou s to vytvořit jakési hnutí. Když se ptáte, jestli novou vlnu čeká francouzský komiksový trh, tak to samozřejmě netuším, spíš než ekonomicky to můžu brát kulturně nebo z hlediska výtvarníka, a tady bych řekl, že ano, bylo by příjemné mít tu něco nového.

Souvisí rozpad nakladatelství L’Association s tím, že se původní myšlenka vyčerpala, nebo jste prostě byli každý příliš silnou osobností?
Je pravda, že každý z nás byl odlišnou osobností s odlišnými názory. Nicméně dokud jsme se dokázali shodnout na společné věci a pracovat na ni, nepředstavovaly naše individuality žádný problém. Ten se na obzoru objevil až s tím, jak Jean-Christophe Menu ztratil o práci na společné věci zájem. Pak už nebyl důvod, aby ostatní v L’Association zůstávali. Těch přibližně patnáct let v L’Association, kdy jsme pracovali na společném projektu, pro mě představuje velice zajímavou zkušenost. Každý z nás mohl rozvíjet svou vlastní osobnost a zároveň přispívat svou trochou ke společnému dílu. Konec nastal, když Jean-Christophe Menu začal mít tendenci „přivlastňovat si“ plody společné práce pro sebe. Z mého pohledu to byl určitý druh mocenského boje, kdy na sebe chce jedna osoba soustředit veškerou moc. V tom okamžiku pro mě práce v L’Association ztratila svou přitažlivost.

Jak vlastně teď vnímáte vztah mezi dvěma světy v komiksu, nezávislou scénou a velkými nakladateli? Jsou opravdu tak ostře rozdělené, anebo se v praxi prolínají víc, než to zvnějšku vypadá?
Hlavní je, aby vždycky byl nějaký prostor pro pohyb a změnu. Komiks ve Francii byl odjakživa spíš komerční. Už od 70. let se ale našli autoři, kteří chtěli dělat něco jiného, ale dělali to uvnitř silných nakladatelství. Přesto takhle zevnitř vytvářeli substruktury, kde se komiks dal dělat odlišně. Kromě toho tu byli mladí autoři, kteří svoje díla publikovali ve fanzinech. A navíc tu byly časopisy, L´Écho ses Savannes, Fluide Glacial, Métal Hurlant. Všechno dohromady to přineslo nové věci, ale zvláštní je, že v 80. letech ten pohyb ustal. Začala nová velká vlna komerčního komiksu a alternativa vymizela. Fenomén nezávislých vydavatelů se znovu objevil v 90. letech. Rozdíl je v tom, že zatímco ty změny ze 70. let vymizely, nezávislá scéna 90. let změnila komiks trvaleji. Bylo to díky tomu, že všechna ta malá nakladatelství pracovala s autory stojícími úplně mimo velké nakladatelské domy. Ti pak logicky taky vytvořili dost odlišnou čtenářskou obec, takže nezávislá scéna vlastně přivedla k životu úplně jiný okruh zákazníků, než byli ti, o které se opírají velká nakladatelství. Ta se o to logicky musela začít zajímat. Navíc po celou tu dobu samozřejmě existovaly svazky, spojitosti mezi oběma scénami. Komerční scéna měla o alternativu zájem právě proto, že ta vytvářela novou skupinu čtenářů, a nezávislé autory k práci pro ně zase zcela přirozeně nutily ekonomické důvody, protože člověk jaksi potřebuje z něčeho žít a něco jíst. Já jsem měl štěstí, že se svou prací uživím, aniž bych i přes ten odchod z L´Association musel dělat něco jiného než přesně to, co chci. Vydávám teď většinu knih u Futuropolis a moje práce tam se od práce u L´Association vůbec neliší.

Futuropolis sice patří silnému vydavatelství, ale je to značka řízená lidmi, kteří jsou fandové komiksu a rozhodně to neberou jako práci v továrně, ne?
Přesně tak, značku Futuropolis koupil koncern Gallimard, ale nic s ní nepodnikal. Po čase se ale dohodli s nakladatelstvím Soleil, načež lidé z nezávislé scény se naprosto zděsili. Ale pokud Soleil chce do Futuropolis investovat peníze, a přitom neměnit jeho zaměření, tak já jsem zcela pro, proč ne? Navíc si pro tu práci vybrali Sébastiena Gnaediga, což je náš současník, vyrůstal s námi a má podobné názory, má zkušenosti jako redaktor a ještě k tomu je to příjemný a přátelský člověk, který se dobře zná se spoustou autorů. Takže jako šéfredaktor Futuropolis byl zvolen ideálně. S autory pracuje poctivě a slušně. Komiksy jsou profesionálně a s láskou udělané, takže co? Mám se přes tohle všechno rozčilovat, že to už není ta pravá nezávislá scéna? Další argument z nezávislé scény byl, že velké podniky jim dělají konkurenci, což je tedy naprostá pravda, ale pokud na jedné straně ty velké podniky nesnižují standard publikací a oni na druhé straně leckdy nejsou s to autory slušně platit, kde je problém? Lepší než reagovat nepřátelsky, někdy i k výtvarníkům, kteří pro ně dělali, ale dovolili si dělat i pro velké podniky, by podle mě bylo řešit to přátelsky a nekazit si vztahy. Bohužel právě tohle se dost často stává. Ale najdou se i lidé, například Cornélius, kteří se, když tohle začalo, zlobili, ale pak se uklidnili. Pochopili, že nemůžou zavazovat nějakou romantickou věrností lidi, které nejsou s to pořádně uživit, a vznikly tam normální vztahy, kdy autoři rozdělují svoji práci mezi silné firmy a nezávislé nakladatele. To je výhodné pro všechny. Navíc je marné se bránit věku a v určité fázi prostě už člověk nemůže být tak radikální, aby nebyl směšný /smích/.

Jaké komiksy má rád David B. coby čtenář? Jakého komiksového autora byste českým čtenářům doporučil?
Mám rád spoustu věcí, od klasických komiksů až po ty biografické. Vyrostl jsem na italských komiksech 60. let – Prattovi, Crepaxovi nebo třeba Muñozovi, který sice nebyl Ital, ale působil v Itálii. Mám rád celou černobílou školu. Za dob L’Association jsem se pak seznámil s novou generací autorů. Italské komiksy mám rád i teď, ale zase tu novou vlnu – Gipiho, Igorta nebo třeba Gabriellu Giandelliovou, obecně lidi kolem kolem časopisu Canicola. Z francouzských autorů Blutche, de Crécyho, Rabatého, Sfara a jiné, určitě na spoustu zajímavých autorů zapomínám. Mám rád i americké komiksy – Chrise Warea, Chestera Browna, Charlese Burnse, Jima Woodringa a další. No a fandím i Japoncům. Mohl bych vám tady odříkat hodně dlouhý seznam věcí, které se mi líbí. Bylo by to nadlouho…

Máte nějakou metu, kterou byste chtěl do budoucna při tvorbě komiksů dosáhnout?
Nevím jistě, dokonce mám pocit, že jsem jí do jisté míry už dosáhl, takže teď je mým ideálem pokračovat v práci. Tvorba komiksu se pro mě stala praxí, něčím, čemu se věnuji denně, a denně taky získávám něco maličko navíc: získávám na lehkosti a snadnosti při kresbě, rozšiřuji si schopnosti. Jestli mám opravdu nějakou metu, tak to asi bude, abych byl čím dál tím schopnější kresbou vyjadřovat city a myšlenky, což je ale cíl, kterého nikdy nedosáhnete plně. Jako každý výtvarník vlastně vytvářím vlastní svět, který se den za dnem rozpíná. To je pro mě mimořádný a příjemný pocit, a v práci pokračuji vlastně hlavně kvůli němu. Ale je to věc, která nikdy ani končit nemůže, prostě proto, že už je tady. Připadá mi to o moc příjemnější, než mít nějaký pevný cíl.

Děkujeme velice za rozhovor a za čas, který jste nám věnoval!