Tak tohle už je věštné znamení, omen či co: na ČT2 opakují francouzský historický seriál Prokletí králové (Le Rois Maudits; podle knih Maurice Druona). Teď už musím vzkřísit kdysi rozepsaný a jako řada jiných věcí nedodělaný, krátký, neinformativní, čistě návodný článeček o výtvarníku tohoto filmu, jímž je vynikající francouzský umělec a autor skvělých komiksů, Philippe Druillet.
Kdo seriál viděl už na poprvé, možná si všiml, že jeho výtvarná stránka (dekorace, kostýmy, předměty) neodbytně připomíná spíš fantasy film než historický film. Proč? Jednoduše proto, že drtivá většina historických filmů a inscenací v jakési pošetilé snaze o věrnost předkládá minulé doby v takové podobě, v jaké vypadají po staletích chátrání a uložení v depozitáři. Jeden by si myslel, že středověcí monarchové žili na hradech s odrolenými zdmi, věšeli si na stěnu vybledlé malby a pili z otřískaných pohárů. Jen sem tam se najde odvážný filmař, který angažuje odvážného výtvarníka.
Ona totiž minulost byla řvavě, kýčovitě barevná. I zářivá bělost starověkých soch, jak ji známe dnes, je jen výsledkem toho, že barvy a zlacení na rozdíl od mramoru moc nevydrží. Proto film, kde trůnní sály jásají barvami a předměty září novotou a luxusem, dnes připomíná spíš fantasy.
Při pohledu na tu křiklavou, nádherně, barbarsky kýčovitou okázalost Prokletých králů jsem se rozpomněl, jak jsem se s dílem Philippa Druilleta setkal poprvé. Pěkných pár let před revolucí, jiných zdrojů informací o SF téměř nemaje, jsem si v knihovně Francouzského institutu ve Štěpánské ulici vypůjčil knihu Henriho Gougauda Démons et merveilles de la science-fiction (Démoni a zázraky SF). Druillet ji ilustroval. Jeho kresby, typické svou výraznou stylizací a marnotratným množstvím ornamentů a detailů, mě ohromily. (S obálkami sovětských edic „Zaruběžnaja fantastika“ se to vážně, vážně srovnávat nedalo.) Pak jsem se s díly Philippa Druilleta občas setkával dál: na obálkách francouzských knih (tamní SF, ale i angloamerické klasiky SF, kterou jsem tehdy z nedostatku lepších možností čítával ve francouzštině), francouzských SF časopisů (Fiction, Galaxie) a poté i díky jeho komiksům v proklatě proslulém časopisu Métal Hurlant.
Stejně jako u mnoha jiného je moje povědomost o díle Philippa Druilleta víc scifistická než komiksářská. Ani díky velkoprodukci francouzské televize jsem tedy nemohl mít tolik drzosti, abych se vám pokoušel dílo tohoto velikána připomenout či shrnout. Ostatně žijeme v informačním věku a každý z vás si hravě může prostudovat jeho heslo na Wikipedii a vyzobat z něj v některém světovém jazyce, jímž vládne, relevantní životopisná data. Důkladnější zdroj, Druilletovy osobní stránky, nemá anglickou verzi, ale ani samotné prohlížení obrázků v tomto konkrétním případě není k zahození a odkazy, na něž je třeba klikat, jsou tvořeny především internacionalismy srozumitelnými každému (komu vadí, jestli se odkaz jmenuje „Gallery“, anebo „Galerie“?).
Takže heuristickou námahu nechám na vás, jen bych vás na tohoto velikána rád upozornil, protože se se vší pravděpodobností jedná o jednoho z těch, jejichž dílo už vinou historického zpoždění česky nikdy neuvidíme, takže jistý aktivní přístup je nutností. Na jeho stránkách doporučuji vaší pozornosti to, jakou obrovskou šíři výtvarných činností a žánrů Druillet pokrývá: například tam najdete videoprezentaci argentinského vinařství pod svahy And, pro které navrhoval všechno od fasád a laviček až po mozaiky na podlahách; čirý požitek.
Druilletovy komiksy, jako je trilogie Salammbo nebo tetralogie Lone Sloane nebo další, bych česky vydával a překládal, až bych brečel. Ale mít v tom vlastní peníze, možná by ten pláč nebyl poslední… až by přišly prodejní výsledky. Všichni dobře víme, jak smutně u nás na trhu klasická frankobelgická alba (52 stran, cena ke třem stovkám) dost často končí.
Ale pokochat se pohledem můžeme. Třeba takhle ve středu kolem desáté u jeho trůnních síní a mečů a hávů a šperků a žezel.
