Může být abeceda závislá? Mám dojem, že ano, závislá na tom, kdo ji používá nebo zneužívá. Naopak nezávislá abeceda si dělá sama co chce, trochu zlobí a trochu vyplazuje jazyk (vidíte třeba to drzé T?) a neposlouchá a bouří se. A pokud vyjdeme z názoru, že samotná písmena vznikla z obrázků, není pak každé slovo malým komiksem? Toto je tedy nezávislá abeceda angloamerického – ehm – komiksu. Tedy – comixu… nebo komixu? Samo si to řekne, kdy to chce tak a kdy onak, už je to přece jen subkultura více jak čtyřicetiletá a i když za ta léta sjela hodně druhů drog, nakazila se všemi možnými i nemožnými chorobami (namnoze pohlavními) a i když už dneska je comix víc „alternativní“ než „undergroundový“, je to pořád jedna z nejzajímavějších částí komiksového světa vůbec. Posouvá totiž pořád hranici dál: jen si připomeňte, kdo všechno v poslední době alespoň u nás rezonoval mimo striktně komiksové ghetto: Joe Sacco? Androš jako řemen… Zapomeňte na ženské, co mají potřebu oblékat se do kočičích kostýmů (ale nezapomínejte na Wonder Woman) – přichází Trina Robbins(ová).
Trina Robbinsová, jedna z nejdůležitějších postav ženského, antišovinistického comixu, oslavila 17. srpna letošního roku sedmdesát let. Underground první vlny v podání otců (a v tomto případě i matek) zakladatelů už definitivně přichází do starobního důchodu. Jenže sotva si lze představit tuhle podnikavou generaci s rukama v klíně – dávají o sobě pořád vědět, sice ne tak hlasitě, jako na přelomu 60. a 70. let, ale stále je tu přítomný ten místy ironický i místy vážný pohled na svět, který se za těch 40. let ani moc měnit nemusel. Stačí se jen podívat na stránky a weblog Triny Robbinsové.
Trina, rodačka z newyorského Brooklynu, byla na počátku feministického undergroundu, spolu s dalšími se aktivně podílela na základních pilířích ženského comixu. Původně žila na počátku 60. let v komuně v L. A. (tehdy spolu se svým manželem, Paulem Robbinsem – mimochodem, její rodné jméno je Perlsonová). Tehdy se prvně začala zajímat o pop art, vznikaly její první kresby. Jako čtenářka předchůdce undergroundového komiksu, časopisu Help! se začala víc sbližovat s pomalu vznikajícím undergroundem. Jeden z jejích prvních komiksů byl otištěn někdy v roce 1965 v LA Free Press, nezávislém, undergroundovém periodiku. Pro svobodomyslné autory byl však daleko víc inspirativnější časopis East Village Other (EVO), který byl otevřen hippies myšlenkám, byl víc psychedeličtější a anarchizující. Protože EVO vycházel v New Yorku, Trina se tam v roce 1966 vypravila a začala spolupracovat s redakcí. V EVO vytvořila mimo jiné i strip s dívkou Suzie Slumgodess (původně to měla být jen reklama na její butik), která už má v sobě základ Trininy undergroundové kresby – černobílé, v mnohém bez vyřešeného pozadí, s trochu odbytým letteringem, ale s často šokující otevřeností (veřejně deklarovaná prohlášení Suzie, že je jí „devatenáct a doteď nenosí podprdu“ byla v druhé polovině 60. let dost odvážná).
Trina byla vedle své práce v butiku pohlcená kreslením vlastních věcí. V roce 1967 se poznala s Artem Spiegelmanem, který ji nabídl spolupráci s továrnou na žvýkačky, kde dělala obrázky jako přílohu k žvýkačkám. Spolupráce byla uzavřená jen na krátko, ale podobně jako Robert Crumb nebo zmiňovaný Spigelman se i Trina chvíli živila jako autorka designu. V EVO nadále pokračovala undergroundová horečka, východní pobřeží Ameriky se pustilo do vlastních kontroverzních projektů. Vedle Spiegelmana a Triny zde působil například Jim Osborne nebo Kim Deitch, se kterým Robbinsová nějaký čas žila (a mají spolu dceru Casey). Vše směřovalo k tomu, aby se vedle sexu a „veselých“ drog začalo mluvit také o vážnějších věcech. Na konci 60. let se objevují první ekologické comixy (viz práce Grega Ironse LINK), ke slovu se dostávají konečně i feministky (vedle lesbických i gay comixů). Jejich rodové obrození se projevuje v sešitové sérii nazvané jednak podle písničky Boba Dylana a jednak podle undergroundového feministického periodika It Ain’t Me, Babe, ve které se sešlo v roce 1970 šest „statečných“ – Michelle Brand, Willy Mendes, Trina Robbins, Nancy Kalish, Meredith Kurtzman a Lisa Lyons. Všem si přidejte koncovku -ová. It Ain’t Me, Babe Comix bylo první kolektivní vystoupení žen v comixu. Došlo k tomu mimo jiné i proto, že v San Francisku, jinak Mekce comixu, byl „pouze chlapecký klub bez místnosti pro ženy“, jak prohlásila Trina v roce 1970. Jenže tohle vystoupení mělo jen jedno pokračování, i když na jeho místo se brzy dostal další společný časopis, nazvaný Wimmen’s Comix. Ten začal vycházet v roce 1972 a skončil až v roce 1991 číslem 17. Jedná se trochu o ženský Zap magazine, vedle výše zmiňovaných v něm publikovaly třeba Roberta Gregory, Melinda Gebbie (manželka Alana Moora), Aline Kominsky (manželka Roberta Crumba) nebo Lee Mars.
Trinina kresba té doby bude pravděpodobně nesmírně nudit všechny, kteří nemohou přijít na jméno jednoduchosti undergroundu: je to určitý mix černobílé topornosti, zdánlivě bezradného umisťování postav do prostoru panelů, smíchaný s jistou dívčí naivitou (zejména některé výrazy jsou jakoby vystřižené z módních žurnálů 40. a 50. let). Podobně jako u ostatních autorek jde více o ideu než o výraz, zejména pak o vlastní hledání výrazu, pokud možno nezávislém na komiksu kresleném muži. Proto jsou témata feministického komiksu poněkud zdrženlivější v drogové tematice, ale o to víc se tu objevují zvnitřnělé příběhy, všednodennost, přemýšlení o sobě a světě, zejména stálá témata o potratu nebo znásilnění a posttraumatických šocích. To, na co jsme zvyklí v současných grafických novelách, má do jisté míry kořeny i zde.