Porno nás přitahuje. Porno nás láká, neboť bez skrupulí zobrazuje mnohé z našich skrytých a skrývaných tužeb. Přesto nad ním s okázalým despektem ohrnujeme nos. Udělat z pornobranže zábavnou a taky trochu dojemnou látku na komiks se ve svém bezmála stodvacetistránkovém příběhu pokusili publicista Neil Strauss a kreslíř Bernard Chang.

Zdá se, že oba Američané přistoupili k práci s dobrou průpravou. Chang si vybrousil své výtvarnické ostruhy díky tvorbě pro zavedené značky, jako je Marvel nebo DC Comics. Strauss, jinak píšící především o hudebních celebritách, vydal nejprve životopis pornohvězdy Jenny Jamesonové (How To Make Love Like a Porn Star). A právě při spisování této knihy měl nahlédnout do zákulisí byznysu, který je nám, obyčejným smrtelníkům, znám spíše z druhé strany obrazovky. Alespoň to tak na první, nakladatelskou anotací natěšený pohled vypadá. Nicméně zdání klame. Z komiksu korunovaného atraktivním názvem Jak si nahrabat jako pornohvězda totiž nejen nezjistíme, jak nás odhalené genitálie a kopulační radovánky přivedou k penězům, ale nedozvíme se vlastně ani nic, co bychom o pornoprůmyslu jako takovém už tak nějak netušili.

Podívejme se na několik výchozích motivů, z nichž je vyprávění o zacházející (a po nejrůznějších dějových peripetiích opět vycházející) pornohvězdě Claudii Corvette utkáno:

1. Pornoherečky jsou pohledné, avšak hloupoučké dívky z rozvrácených rodin, které ve své prostoduché touze prosadit se jako filmové hvězdy sedly na lep bezohledným pornoproducentům.

2. K získání svých dušiček užívají výrobci porna nečistých praktik v podobě hypnotika rozpuštěného v nápoji a následného únosu. Po náležitém „zpracování“ takto získaných obětí přichází na řadu kompletní plastický tuning jejich tělesných předností. Vše potom končí závislostí rodících se pornohvězdiček na sněhobílém prášku – a na pochybných „chlebodárcích“ vůbec.

3. Sexuálním orgiím nejvíce holdují zvrhlí synci asijských despotů (v tomto případě nás příběh v jedné ze svých pasáží zavede do fiktivního sultanátu Šukranu).

4. Typický konzument pornografie je však osamělý obtloustlý a olysalý looser.

Jak vidno, Straussův příběh v sobě hromadí řadu stereotypů, které jsou pornobranži obecně připisovány. Takový obraz pornografie však může promlouvat o dvou věcech: buď je dokladem toho, že autor scénáře umí pornografii představit pouze v její senzační a notně zakonzervované podobě, anebo jeho vyprávění opravdu vychází ze skutečných reálií a „pouze“ je karikuje. Nic na tom nemění fakt, že komiks Jak si nahrabat jako pornohvězda usiluje o navození napětí bezmála thrillerového: vyprávění je místy vedeno až ve třech plánech na knižní dvoustranně najednou a podobně se čtenáři sugeruje dravý spád děje přesným zasazením do časoprostorových koordinát, někdy až nemožně přesných („New Haven, Connecticut, před 3023 dny“). Jako by každá vteřina v nešťastně-šťastném osudu Claudie Corvette dýchala zvláštní naléhavostí. Anebo jako kdyby taková časová preciznost měla svůj pravzor ve stopáži videozáznamu. V každém případě však jde o akcent pokládaný tam, kde se nic zas až tak fatálního neděje.

Autoři zřejmě tušili plochost a očekávatelnost takto utvářeného příběhu, a proto se svůj komiks rozhodli ozvláštnit užitím nejrůznějších výtvarných postupů a stylů – od počítačem dotvořené prostorovosti obrázků, přes zdánlivě jednoduchý rukopis novinového stripu až po syrové črty filmového technického scénáře. I toto pohrávání si s vizuální stránkou věci je ale ponejvíce prostředkem, který dílu dodává ráz vnějšího make-upu, mnohem méně už vychází z jeho skutečných obsahů a naturelu.

Neznamená to ovšem, že by Straussovo a Changovo dílko nebylo zajímavé a že bychom se při jeho četbě alespoň občas nebavili. Příběh je proložen nejrůznějšími satiricky laděnými časopiseckými články, reklamami, inzeráty, novinovými kvízy a dalšími špílci, které však – a v tom je právě zase ona svízel – odkazují spíše ke světu marketingu a mainstreamových médií než čistého porna. Navíc nelze přehlédnout (a už obálka s červeno-bílými pruhy a modrou hvězdou je toho výmluvným dokladem), že celé se to nese v ryze americkém duchu. Čtenáři je tak porno s parodickým pomrkáváním servírováno jako cosi bytostně nacionálního, až vlasteneckého, jako jeden ze symbolů svobodné společnosti Spojených států. Obyvatelé starého kontinentu se musí smířit s tím, že skandinávské, italské, holandské, německé, ruské a čert ví jaké další pornoprodukce tentokrát prostě přišly zkrátka…

Na začátku osmdesátých let přirovnal Roland Barthes ve své knížce o fotografii nazvané Světlá komora porno k „osvětlené výloze, která ukazuje jediný klenot“. Takový snímek považoval francouzský sémiotik za naivní, postrádající jakoukoliv další intenci a přesah. Při četbě Straussova a Changova dílka nás napadá, že pornografie banalitu opravdu přitahuje. Jako kdyby bylo naivně prázdné nejen její vytváření, ale vlastně též i referování o ní.

Jak si nahrabat jako pornohvězda
scénář: Neil Strauss, kresba: Bernard Chang
BB/art, 2008
záznam v comicsdb