Valčík s Bašírem

Když se Valčík s Bašírem objevil na canneském filmovém festivalu, vzbudil v médiích patřičný ohlas. Spojení animace a válečného dokumentu udivovalo recenzenty i diváky. K těm domácím se díky distribuci Aerofilm sice dostává až teď, ovšem s tím, jak izraelská armáda dělá z pásma Gazy cedník, dostává se Valčíku nečekané aktuálnosti.

Valčík s Bašírem (náhled)

Animovaný film jsme většinou zvyklí pojit s groteskami nebo filmy pro děti; podobně jako komiks si i animace jen s obtížemi probojovává sebeuvědomění, že dokáže zprostředkovat i vážná a náročná témata. K těm je ale třeba hledat i nový výtvarný přístup, když klasická animace už nestačí. Svou animovanou cestu k divákovi hledá i izraelský válečný dokument Valčík s Bašírem.
Tu cestou nejsnazší bývá rotoskopie – tedy „obkreslování“ původně hraného filmu.  Rotoskopovaných filmů jsme i v české distribuci už pár viděli – z těch aktuálnějších například francouzské sci-fi Renesance nebo adaptaci Dickova lehce tripového kyberpunku Temný obraz (Scanner Darkly), který za kreslenou fasádou ukrýval i Keanu Reevese. (Radikální černobílé polohy původního komiksu využívá i domácí rotoskopovaný projekt: hlavní roli pomateného nádražáka Aloise Nebela ztvárnil Miroslav Krobot; film z produkce studia Negativ by měl jít do kin příští rok.)
Valčík se ale od rotoskopie distancuje – předtočený videomateriál byl překreslován zcela samostatně. V některých sekvencích to umožnilo nevšední výtvarnou hravost, jindy naopak animace postav vypadá nedotaženě, gumovitě. V hraném filmu by mohla být paralelou geniální kamera, ale toporní herci; i přes tento občasný výpadek je vizuální stránka úchvatná. A hlavně od výše zmíněných filmů Valčík s Bašírem dělí jedna zásadní věc: jeho animované zpracování nemá odvádět diváka do exotických světů, ale naopak ho navracet k realitě. Svou stylizací a zároveň snahou po autentičnosti se blíží Persepoli Marjanne Satrapiové – jako by byl jejím mnohem chmurnějším bratrancem. „Válka je neuvěřitelně zbytečná věc. Vůbec není taková, jak to znáte z amerických filmů. Žádná sláva, žádné hrdinství. Ve skutečnosti probíhá tak, že nějaký mladíček ani neví, kam jde, střílí, ani neví na koho, je zastřelen nebo postřelen, ani neví kým, a pak se vrací domů a snaží se na všechno zapomenout. Někdy se jim to podaří, ale většinou ne,“ říká k filmu jeho režisér Ari Folman (1962).

Valčík s Bašírem (náhled)
Animovaná bolest
V době, kdy televizní zpravodajství z hladu po pochybné bezprostřednosti až bulváru přináší záběry přímo z bojišť až do pohodlí obývacích pokojů, a kdy videosekvence v akčních hrách působí realističtěji než realita, je na místě se ptát, jakými způsoby vlastně hrůzyplnost všudypřítomné smrti a vraždění vprostřed válečného konfliktu reprodukovat. A že možná naopak vizuální odstup animovaného filmu je tím dloubancem, kterým v divákovi vzbudit novou pozornost – protože je nucen traumatické situace a priori vnímat odlišným pohledem. Výtvarná transformace tak může být mnohem působivější, než sebekrvavější dokumentární závěry. Ostatně tuto úvahu provedl už tolikrát citovaný Art Spiegelman ve svém Mausovi – a hle, s jakým ohlasem se jeho myšky z koncentračních táborů setkaly.

Na základě přítelova snu, jímž se mu vrací traumatické zážitky, zjišťuje Ari Folman (Svatá Klára), že z téhož konfliktu, jehož se sám účastnil, nemá vzpomínky žádné. Začíná proto obcházet své bývalé spolubojovníky – ty, kteří na rozdíl od něj zapomenout nechtějí nebo nemohou. Před jeho i divákovými zraky se tak vynořují události 20 let staré… Vyprávění vysloužilců a záběry z jejich současných prostředí a životů se střídají s akčními reminiscencemi: bitevními scénami, vojenskými historkami i osobními traumaty.
Pozvolné odhalování tak neskutečně skutečných zážitků zaplňuje mezery ve Folmanově paměti. Spíš než odpovědi ale přináší otázky: otázky po zodpovědnosti při rozdávání smrti, po přiměřenosti zásahů, po oprávněnosti válečného střetu. Sonda do osobní historie je zároveň sondou do svědomí – a hledá rozhřešení situací, které byly rozporuplné už tehdy, natožpak po dvaceti letech.

Valčík s Bašírem (náhled)

Statičnost „mluvících hlav“ i strhující akční potenciál bojových scén proto prokládá Folman psychologicky dekonstruktivními scénami. Psychoanalyticky snové pasáže a symbolická rovina některých zážitků mu zároveň umožňují rozehrávat výtvarnou fantazii. 26 honících psů nebo scéna s mořskou pannou jsou velmi sugestivní – tvoří zároveň protiklad a zároveň komentář „skutečných“ válečných zážitků. Výsledkem je obdivuhodně plastická výpověď, která se nedrží jen povrchu ani se příliš neutápí v sebezpytu, ale podává obraz vyvážený – zvnějšku i zevnitř.

Valčík s Bašírem (náhled)

Byť v druhé půlce film trochu ztrácí tempo, s tím, jak se Folman propracovává hlouběji a hlouběji do svého traumatu, ataky na divákovu citlivost gradují. V původně „bezpečných“ kreslených obrázcích se odehrávají čím dál brutálnější a bizarnější situace – střelba odnikud nikam, smrt chlapce s granátometem, rozstřílený hipodrom… až k závěrečnému odkrytí příčiny Folmanovy amnézie: masakru v palestinských táborech Sabra a Šatíla, který sice provedli libanonští falangisté, ale jemuž izraelská armáda (včetně Folmana) sekundovala. Osobní zpověď tak dostává další rovinu – monolit izraelské militantní „oprávněnosti“ narušuje zevnitř. Obviňující prst pak ukazuje k Arielu Šaronovi, tehdejšímu ministru obrany a pozdějšímu izraelskému premiérovi, který svou tichou tolerancí masakr v táborech dopustil.

Valčík s Bašírem (náhled)

Realističnost i nadsázka
A co má Valčík společného s komiksem? Jako nejbližší, téměř oslí můstek se nabízí komiksová reportáž Palestina Joe Sacca – jeho osobní svědectví z palestinských uprchlických táborů. Ale zatímco Saccova optika se drží bezvýhradně palestinské strany, Folmanův film přináší podstatné novum – masakry v palestinských táborech problematizuje izraelský voják, jejich (ne)přímý účastník.
Komiksová blízkost ale spočívá i v samotné formě – například kresebném zjednodušení, které animaci vůbec umožnilo; hranici popisnosti a zjednodušení našel výtvarný supervizor David Polonsky na velmi podobné hranici, jaké se drží realisticky kreslené komiksy už od 40. let. A některá políčka se neprávem ztrácejí ve filmovém běhu – jejich kompozice a dynamika by obstály jako samostatné panely i pod delším pohledem.

Valčík s Bašírem (náhled)
V neposlední řadě je komiksu blízká nadsázka, s níž Folman svou zpověď prokládá – místy „jen“ chytrým střihem, jindy kontrapunktem obrazu a hudby, kouzelně ironickými ději v pozadí a jindy zas výtvarnou fantazií. A tak i když by se v konformatci s klasičtěji střiženými adaptacemi typu X-Men dal Valčík za „komiksový“ film označit jen stěží, pohybuje se na tenké hranici, na níž se komiks a animace stávají „bratry v triku“.

1 komentář u „Valčík s Bašírem“

Komentáře nejsou povoleny.