Závěrečná část profilu jednoho z nejvýznamnějších francouzských komiksových autorů.

Céline
Román Cesta na konec noci (Voyage au Bout de la Nuit) francouzského spisovatele Louise-Ferdinanda Célina vyšel poprvé roku 1932. Roku 1988 vyšlo další vydání tohoto slavného románu, tentokrát však s Tardiho ilustracemi. Célinův text Tardi doprovodil zhruba 500 obrázky, které představují celou škálu ilustračních prostředků, od jednoduchých náčrtků až po celé dvojstránky.

Na první pohled je zřejmé, že Tardi si s Célinem padli do noty jak tematicky, tak výrazovými prostředky i celkovou náladou. Mohlo proto vzniknout dílo, které není ani komiks ani ilustrovaná kniha, ale spíše text obohacený o skvělou výtvarnou složku. Kniha měla úspěch i u čtenářů; krátce po jejím vydání se prodalo 80 000 exemplářů s Tardiho výtvarným doprovodem.

Tardiho ilustrace Célinova románu Voyage au Bout de la Nuit byly v témže roce 1988 vystaveny v Paříži v galerii L’Escale.

V jednom rozhovoru Tardi o Célinovi řekl: „Célinův případ je nejednoznačný a kontroverzní. Céline byl skutečný anarchista, který ve svých začátcích sympatizoval s komunisty a který v období nacismu bohužel napsal určitý počet antisemitských pamfletů. Pokud ale nepřihlížíme k této velké charakterové skvrně, musíme uznat, že je to velký spisovatel. Hodlám ostatně ilustrovat i další jeho romány.“

A toto předsevzetí Tardi také splnil, protože roku 1989 ilustroval další Célinův román ňežba (Casse-Pipe).

Konečně roku 1991 vyšla Célinova Smrt na úvěr (Mort a Crédit), která obsahuje 712 Tardiho ilustrací.

U čtenářů i u kritiky měly tyto práce značný úspěch. Je zřejmé, že Tardi sdílí s Célinem stejný životní pocit. Jeho kresby uhlem dokonale souzní s dusivým a pochmurným světem Célinových románů.

Obrazy z periferie
Roku 1990 vystavil Tardi v galerii L’Escale obrazy z periferie nakreslené uhlem. Zachycují domy, ulice, křižovatky, komíny, sloupy elektrického vedení a opuštěné hotely pařížských předměstí. Tardi k tomu poznamenává: „Potřeboval jsem uniknout ze zajetí kreslených seriálů, od obrázků, které mají přesně vymezenou narativní funkci. Chtěl jsem vytvořit izolované obrazy a pracovat na velkém formátu. Mým cílem nebyla umělecká tvorba! Jenom jsem si pro své potěšení udělal řadu obrázků.“

Tardi spisovatel
V létě roku 1990 vydal Tardi 92-stránkovou novelu Ulice odpadků (Rue des Rebuts), kterou si také sám ilustroval. Hlavní dějová linie sleduje příběh dvou bývalých nosičů raněných těsně po první světové válce. Stejně jako je tomu u kreslených seriálů, i zde Tardiho ilustrace tvoří s textem jednotu a stávají se jeho neodmyslitelnou součástí.

Jules Verne
Roku 1992 Tardi ilustroval první román Julese Verna Kněz v roce 1832 (Un Pretre en 1832). Román napsal Verne v 19 letech a jeho knížka vyšla roku 1992 vůbec poprvé. V následujícím roce pak ilustroval sbírku povídek z Verneovy pozůstalosti „San Carlos“.

Hra na smrt
Podle románu Géo-Charlese Verana nakreslil Tardi roku 1992 seriál Hra na smrt (Jeu pour Mourir). Tragický příběh, který se odehrává na předměstí velkého města, vyšel v časopisu (A Suivre). Tardiho kresby jsou silně zjednodušené, autor se omezuje jen na to podstatné. Jednotlivé záběry mají poměrně velký formát; většinou jsou jen 3 až 4 na jedné stránce.

Poslední z posledních
V listopadu roku 1997 vyšlo Tardimu černobílé album Poslední z posledních (Le Der des Ders), které nakreslil podle Daeninckxova scénáře. Vypráví příhody nekonvenčního detektiva (ne, není to Nestor Burma, jmenuje se Eugéne Varlot), který těsně po skončení první světové války pátrá po nezvěstných a po obětech tohoto krvavého konfliktu. Jednu z epizod pak autoři rozvedli v komiksovém albu Voják Varlot (Varlot Soldat), které vyšlo roku 1999. Tardiho averze proti válce zde dosahuje svého vrcholu.

Vyhazov
Podle scénáře Daniela Pennaca nakreslil Jacques Tardi barevné 78-stránkové album Vyhazov (La Débauche). Komiks vyšel v lednu 2000; kritika jej charakterizovala jako „anekdoticko-metaforický“ seriál. V jedné kleci pařížské zoologické zahrady žije nezaměstnaný. Živí se psími konzervami a jeho jedinou zábavou je sledování televize. Před klecí se tísní davy zevlounů společně s televizními štáby…

Pařížská komuna
Komiksovou tetralogií Křik lidu (Cri du peuple) zabrousil Tardi do dob Pařížské komuny. V říjnu 2001 vyšla její první část Děla z 18. března (Les canons du 18 mars). V letech 2002 až 2004 vytvořil Tardi další díly série: L’espoir assassiné (Zavražděná naděje), Les heures sanglantes (Krvavé hodiny) a Le testament des ruines (Závěť z trosek). Jde o černobílou adaptaci stejnojmenného románu Jeana Vautrina. Základní dějová linie, která se odehrává v čase Pařížské komuny, je založena na detektivní zápletce. Je zde rovněž téma pomsty, pronásledování, osudy prostých lidí apod., to vše na pozadí autentických událostí. Autoři sledují osudy komunardů jakoby zevnitř a jejich poutavé vyprávění se stává současně i sociální kronikou poslední čtvrtiny 19. století.

Závěr
V tomto stručném přehledu Tardiho díla jsem se snažil čtenáři přiblížit jen jeho stěžejní práce. Tardi je nesmírně plodný autor, který vytvořil i řadu kratších komiksů, je autorem rozhlasových pořadů, uspořádal řadu výstav, dostalo se mu nesčetných ocenění…

Jeho komiksy i ilustrace poznáme na první pohled: pro své postavy používá robustní linku, která nám někdy může připadat spěšně či narychlo nahozená. Kladné postavy Tardiho příběhů nejsou nikdy prototypy filmových krasavců: mívají velké uši a velké prsty na rukou. V jeho komiksech bychom dokonce našli několik dvojníků s Lucienem Brindavoinem i s Adélou Blanc-Sec. Prostředí svých příběhů naproti tomu vykresluje pečlivě a snaží se o jeho maximální autentičnost. Svá vyprávění s oblibou zasazuje do reálného prostředí; často přitom používá dobových dokumentů, pohlednic i vlastních fotografií.

Jacques Tardi je typem introvertního umělce, který nerad vystupuje na veřejnosti a nerad veřejně podepisuje své práce. Fascinuje jej zejména První světová válka, nepřestává se jí zabývat a toto tragické téma se v jeho díle jistě znovu objeví.