Řekněme hned na začátku: čím byl Spiegelmanův Maus pro emancipaci komiksové praxe, tím je kniha Scotta McClouda pro komiksovou vědu. Nevadí, že autor (naroz. 1960) svou monografii Jak rozumět komiksu vyslal mezi čtenáře už před šestnácti lety, které se u tak progresivního média, jímž komiks bezpochyby je, rovnají světelným rokům. Jeho komiksově zpracované pojednání totiž dává myšlení o „devátém umění“ rámec, s nímž se tak či onak bude muset vyrovnat každý, kdo se bude teorií tohoto oboru zabývat. Je proto nanejvýš dobře, že McCloudova práce vyšla česky – navíc ve skvělém překladu, jenž se vítězně popral s terminologickým vakuem, které u nás zatím komiksu vládne.

Na druhou stranu je trochu škoda, že na obálce českého vydání nenajdeme původní podtitul The Invisible Art. Neviditelné umění. Velice dobře totiž vystihuje základní myšlenkový koncept autora.

Tady by se měl čtenář zarazit: Neviditelné umění? Jak může médium, které je tak bytostně spojeno s výkony výtvarníků a s vizuální kulturou vůbec, být považováno za neviditelné umění? Jenže v tom je právě to kouzlo. McCloud tvrdí, že to, co dělá komiks komiksem a odlišuje jej třeba od karikatury či kresleného vtipu, jsou prázdné plochy, které čekají, až je vyplní čtenářova fantazie.

V tomto ohledu jsou nejdůležitější bílá místa lemující jednotlivé panely („obrázky“) komiksu – teprve díky představivosti diváka je mezi nimi navázán vztah, který evokuje akci, čas či jakýkoliv jiný dramatický prvek. Zkrátka a dobře: který dává statickým výjevům život. McCloud vychází z definice Willa Eisnera, podle níž je komiks sekvenčním uměním, a rozšiřuje jeho pohled o zásadní pojem ucelení (v orig. closure). Co to je?

Vezměme si dva obrázky. První znázorňuje muže v ustrašeném úprku před mužem jiným, jenž se výhrůžně ohání sekerou. Na druhém panelu vidíme siluetu nočního města, nad nímž se vznáší výkřik, tedy přesněji nápis – Aííííí!! Co nás vede k tomu, že tuto scénu bez jakýchkoliv pochybností přečteme jako událost vraždy? Naše schopnost ucelení! Vládneme zkušenostmi, jež nás k takovému spojení vedou. McCloud se však v tomto směru ukáže být fundamentalistou a jde ještě dál. Kdo je tu vrah? ptá se. Muž se sekerou? Nikoliv, milý čtenáři, ale právě ty a tvá fantazie, která si mezi obrázky útěku a výkřiku doplnila pasáž krvavě dokonaného zločinu.

Takových dokladů ucelení najdeme v knize Jak rozumět komiksu celou řadu. Tento fenomén nám umožňuje, abychom komiks vnímali všemi svými smysly, a odpovídá na otázku, proč některé obrázky či jejich kombinace dokáží evokovat sluchové, hmatové i čichové vjemy. „Tanec viditelného s neviditelným, to je samo jádro komiksu, je to div uskutečňovaný silou ucelení,“ říká McCloud. Běžný smajlík není nic víc než pár čárek a teček v kroužku. Jenže v takové ikonické zkratce dokážeme vidět lidský obličej. A co víc – ne nějaký obličej, ale obličej svůj vlastní. Čím méně je kresba realistická, tím více prostoru dává čtenářově spolupráci, tím více vybízí, abychom se s ní ztotožnili. To je další z klíčových myšlenek, jež splétají potenciál McCloudovy knihy.

Proto je spousta populárních komiksových postaviček ve svém ztvárnění až geniálně prostá – Disneyho hrdinové, Charlie Brown z Peanuts, Hergého Tintin… Mimochodem, právě posledně jmenovaný poslouží autorovi k efektní demonstraci toho, jak identifikace, ucelení a naše smyslové vnímání komiksu funguje. McCloud vypozoroval, že dobrodružné seriály belgického tvůrce se vyznačují jednoduchou, ikonickou kresbou hlavního protagonisty na jedné straně a nezvykle realistickým pozadím na straně druhé. „Taková kombinace dovoluje čtenáři, aby si nasadil masku postavy a bezpečně vstoupil do světa, který stimuluje smysly,“ vyvozuje z toho autor.

McCloudova monografie se pohybuje na žánrové hranici mezi odborným výkladem, esejí a zapálenou obhajobou svého předmětu (jiné autorovo dílo, pojednání Reinventing Comics, jež se zamýšlí nad perspektivami komiksu v čase internetu, nazval Neil Gaiman manifestem – a s klidem můžeme říci, že taková charakteristika dobře sedí i zde). Její tvůrce se při své průkopnické práci musel vypořádat s celou řadou problémů. Dají se rozdělit do dvou skupin.

Tu první představuje samotný předmět zkoumání, totiž komiks a jeho nedostatečně rozpracovaná teorie. Tak jako dávní učenci, jež pokládali základy systematickému přírodopisu, tak jako obrozenci, kteří ve slovnících a gramatikách ustalovali podobu moderní „vzkříšené“ češtiny, věnuje se McCloud především katalogizaci. Poté, co definici komiksu zbaví zavádějících hodnotících hledisek (komiks není primárně ani pokleslý, ani hodnotný, ale specifickým způsobem vyprávění) a provede čtenáře po jeho historii a prehistorii (stará dobrá známá tapiserie z Bayeux a další), zaměří se na klasifikaci nejrůznějších postupů, jež komiks využívá. Vytvoří seznam šesti typů, jimiž je mezi dvěma panely dosahováno ucelení. Systematicky rozebere příklady, jak komiks pracuje s časem. Rozškatulkuje způsoby, které v komiksu mezi sebou navazuje vizuální a jazyková rovina. Do Peircova semiotického trojúhelníku, jejž si ovšem upraví po svém, roztřídí ukázky více než sta komiksových kresebných stylů podle toho, jestli akcentují spíše realističnost ztvárnění, či jednoduchou ikoničnost znaku („smajlík“). Je to práce pro badatele vybaveného železným zadkem, a navíc nevděčná, neboť každý pokus o takovou průkopnickou systematizaci se vystavuje riziku zpochybnění či nařčení z prázdného formalismu.

Úskalí takového počínání ostatně ukazuje kapitola, která si klade za cíl zaznamenat v přesně vymezených krocích průběh uměleckého procesu. Autorovo hledání univerzálního algoritmu tvorby působí stejně nepřesvědčivě jako oddělování formy od obsahu sdělení, k němuž se zde dočasně uchyluje. Sám přece moc dobře ví, že umělecká tvorba není vařením podle receptu, že se neřídí pouze vnějšími zákony, ale též svou vlastní – a vždycky individuální – logikou. Sám přece také na jiných místech své práce skvěle dokazuje, že formu a obsah nelze striktně oddělovat, neboť obsah ovlivňuje styl vyjádření a forma zase zpětně dolaďuje to, co je vyjadřováno.

McCloudova snaha o systematizaci komiksových postupů se naštěstí strohou katalogizací nevyčerpává. Pečlivé analýzy často vedou autora k pozoruhodným závěrům. V odlišném zacházení s časem a s principem ucelení mezi panely kupříkladu spatřuje fatální odlišnost západního a japonského komiksu. V různém využívání barev zase nahlédne, jak moc se liší komiksové světy, jež vytvářejí evropští a američtí tvůrci.

Bylo řečeno, že problémy, jimž McCloud při práci na monografii musel čelit, se dají rozdělit do dvou skupin. O první už byla řeč. Druhá se týká komiksové formy, již si pro svůj výklad zvolil.

Přemýšlet o komiksu komiksem – to zní na první pohled logicky a vlastně i očekávatelně. Vždyť forma komiksu autorovi slouží nejen jako corpus delicti (ve smyslu: vidíte, jak plnohodnotným médiem komiks je, když dokonale unese i žánr odborného výkladu), ale především mu dovoluje bezprostřední dotyk s předmětem svého zkoumání. Umožňuje názorně předvést to, o čem se tu teoretizuje.

Jenže kolik odborných monografií vytvořených komiksovou technikou jste už viděli? Vědecké statě bývají zpravidla psány neosobním jazykem, ve třetí osobě. Soudržnost jim dává logika jazykového výkladu. McCloud takovou možnost nemá, jeho vyprávění je de facto sledem komiksových panelů. Nabízí se mu však něco jiného – postava průvodce. Ten sice nese autorovy rysy, ale zjednodušené natolik, aby se s ním čtenáři mohli ztotožnit (názorná ukázka toho, jak funguje čtenářova identifikace s postavou). Díky němu působí výklad kompaktně, a to i tam, kde se od komiksu odbíhá do dějin výtvarného umění nebo k antropologii. Zároveň to sebou nese další konsekvence.

Na většině obrázků je obličej průvodce vykreslen stejně, včetně promlouvajících úst, jež mají značně ustálenou podobu. To je samozřejmě vhodné řešení, pokud autor nechce strhávat pozornost k vypravěči na úkor toho, co nám sděluje. Ale dívat se stále na téhož člověka může začít nudit. Proto McCloudův vypravěč nenechá čtenáře na pokoji. Vybízí jej k reakcím, pokládá mu otázky, dobírá si ho, tropí si z něj šašky… snaží se překvapovat. Vtípky, jimiž nás oblažuje, sice nepatří k těm, které by trhaly bránici, ale ony nás vlastně ani nemají rozesmát. Jsou tu proto, abychom na těch více než dvě stě stranách teoretického uvažování neztratili vzájemný kontakt.

A o ten jde autorovi knihy Jak rozumět komiksu ze všeho nejvíc. Každou svou stránkou dokazuje, že tam, kde chybí příjemce sdělení, přichází jakákoliv tvorba o svůj smysl. Nezáleží na tom, jak moc se další poznávání magického světa komiksu od McCloudových myšlenek odkloní, a nezáleželo by na tom ani tehdy, kdyby jeho teze byly nakonec zcela zpochybněny a vyvráceny – konečně autor sám netvrdí, že vládne univerzálním klíčem, který dokáže vše a definitivně vysvětlit. Semiotiky může být třeba kritizován za až příliš volné zacházení s Peircovým modelem a za zmatek v termínech (používání výrazu ikon tam, kde by se hodilo říkat prostě znak). Ale o to zas až tak nejde. Podstatné je, že se mu daří inspirovat, provokovat k úvahám. Pozitivní víra v porozumění a v lidskou komunikaci by podle něj měla stát u vzniku každého dobrého komiksu. A je také velkým poselstvím monografie, kterou Scott McCloud o komiksu s neskrývanou chutí vytvořil.

Jak rozumět komiksu
autor: Scott McCloud
BB/art, 2008
záznam v comicsdb