Britský spisovatel China Miéville (*1972) proslul jako autor knih Nádraží Perdido nebo Jizva, ve kterých pořádně zatápěl pod kotlem svojí fantazie a dokázal představy naservírovat čtenářům patřičně květnatým jazykem. Že měl psát nového Bažináče, to zavání fanouškovským snem a nikoli pravdou. Nicméně Miéville měl prý už napsané scénáře a vymyšlené pozadí příběhu, když DC spolupráci odřekli.

Příznivec britské levice získal nominace snad na všechny žánrové ceny a několik jich proměnil ve vítězství (World Fantasy Award, Arthur C. Clarke Award, Locus Award), vyšel mu krátký komiks v jeho sbírce povídek Pátrání po Jakeovi a jiné příběhy nebo v jubilejním 250. sešitu Hellblazera, zároveň přispěl povídkou o Hellboyovi do sbírky Oddest Jobs, která tvoří velmi volnou trilogii s česky vydanými Melouchy.

Sám zveřejnil několik informací o zrušené řadě:

– epický děj
– rozvrhl ho na patnáct sešitů, počítal s několika samostatnými sešity
– pět sešitů mělo hotový scénář
– objevila by se jedna nová postava a jiná vedlejší by měla mnohem důležitější roli
– bylo to politické, ale ne přímo ekologické
– dovolil si, se vší úctou, trochu polemizovat s Alanem Moorem, který napsal nejslavnější Bažináčovy příběhy

Komiksovému Jožinovi z bažin zkrátka vytvořil samonosný příběh, což se momentálně nehodí nakladatelství do krámu. To se chce totiž vrátit do doby, kdy postavy Vertiga patřily do hlavního proudu DC a mohly se potkávat třeba s členy JLA. Ukázkovým příkladem je první kniha Sandmana Preludia & Nokturna, kdy ještě Gaiman nebyl pánem vlastního světa.

Něco podobného nedávno zkoušeli v sérii Simon Dark o smutném mstiteli sešitém z různých těl. Vycházel sice s logem DC, pohyboval se v Gothamu, ale duchem se vznášel u Vertiga. A nakonec ho rozpárali u osmnáctého čísla, protože na DC titul vykazoval nízké prodeje.