Také jedno z největších italských komiksových nakladatelství, mám na mysli Sergio Bonelli, se rozhodlo zabrousit do módních vln grafických románů. V červnu 2007 vydalo první 295stránkový svazek nové edice Romanzi a fumetti Bonelli: fantasy příběh Dragonero.

Jeho scénáristé – Luca Enoch a Stefano Vieti – pracovali do té doby na nejrůznějších bonelliovských sériích (Gea, Nathan Never, Legs Weaver, Zona X, Martin Mystere), vyzkoušeli si tak nejrůznější narativní žánry, až na jeden, a tím byla právě pravá a nefalšovaná fantasy. Před mnoha lety, během jednoho společného oběda na mezinárodním komiksovém festivalu v Lucce, se proto domluvili, že společně napíší příběh, ve kterém by se to jen hemžilo draky, čaroději, elfy, obry a statečnými bojovníky bez bázně a hany. Měli však u svého nakladatele řadu závazků, a tak práce na nové fantasy pokračovala pomalu. Nabrala však rychlost, když se nakladatelství rozhodlo vydávat „komiksové romány“; nicméně i pak jim trvalo další 3 roky, než byl scénář hotov (a schválen). Kresby se ujal Giuseppe Matteoni, kterého Bonelli angažoval roku 2003 právě pro komiks Dragonero. Matteoni předtím kreslil nejen komiksy, ale pracoval i jako fotograf, jako kreslíř storyboardů i jako webdesigner.

Dragonero je ryzí klasická fantasy. Během čtení ovšem máte chvílemi dojem, že je té fantasy až moc. Příběh je lineární, charaktery postav jsou přímočaré, postrádají hloubku a často i motivaci. Klasická a dobře čitelná kresba ztrácí přehlednost v bojových scénách, kdy děj probíhá natolik rychle (a není přitom zpomalen, jak tomu bývá v současných akčních filmech), že se kresba na několika místech mění v nepřehlednou změť čar.

Jak tomu v klasické fantasy bývá, skupina statečných, naveskrz kladných hrdinů, zde bojuje proti probuzenému zlu, ztělesněnému odpornými dračími příšerami a nakonec i obrovským, takřka neporazitelným Velkým Drakem Temnoty. Příběh je rozčleněn do 8 kapitol o nestejném počtu stran, přičemž každá kapitola začíná mapkou, jež zobrazuje tu část Erondáru, ve které se příslušný děj odehrává. Komiks své čtenáře obšťastní předmluvou, slovníčkem odborných výrazů ve Starověkém jazyce a charakteristikou hlavních postav.

Ty ostatně nejsou nijak původní: prastarý mág Alben připomíná Gandalfa z Pána prstenu, původ technokratky Myrvy byl snad inspirován kastou technokněží z komiksu o Incalovi, zlobr Gmor je obdobou neandrtálce Javy ze série Martin Mystere, odpadlík Saul Jeranasi připomíná Saurona z Pána prstenu, smečka nelítostných Agentů je obdobou skřetů z téže ságy a černá létající monstra až příliš připomínají Vetřelce ze stejnojmenného filmu. No a elfové pochopitelně nemohou chybět v žádné správné fantasy.

Navzdory těmto málo původním referencím je děj Dragonera vcelku vynalézavý, místy i zajímavý a na několika místech dokáže čtenáře docela strhnout. Jenom mi stále vrtá hlavou, proč Alben, který si často stěžuje na závratě, si vystavěl sídlo na tak vysoké a špičaté skále? A proč se tři hlavní protagonisté na nás na obálce tak znechuceně mračí?

Překlad je veden spisovným, místy nadneseným tónem, obvyklým v tradičních fantasy příbězích. Tím více z něj vyčnívají a tím směšněji v něm působí některé nedokonalosti, jako třeba, když se na str. 11 o padlých dracích mluví jako o „působivých tvorech“ (nebylo by lepší napsat, že to byli „úžasní tvorové“?), když na str. 21 Myrva říká Albenovi, že „jeho praktičnost bude na vyřešení situace stačit“ (řekl bych, že na to budou stačit „Albenovy zkušenosti“ nebo jeho „praxe“) nebo když Gmor osloví černého draka slovy „Chmurný tvore!“ (možná chtěl říct „Temná zrůdo“ nebo tak nějak). Spisovný styl dialogů nepříjemně naruší také výkřik Ecuby na str. 267 „Musíme utýct!“ (Ecuba zřejmě nechce prchat ani utíkat, chce jenom utýct).

Dragonero: Temný drak
scénář: Luca Enoch a Stefano Vieti; kresba: Giuseppe Matteoni
Crew, 2010
záznam v comicsdb