Francouzský komiksový autor Emmanuel Guibert (46) píše knihy jak pro děti, tak pro dospělé. V jeho bibliografii vedle sebe stojí Sardinka ve vesmíru (Sardine de l’espace), Profesorova dcera (La fille du professeur), Sem a tam (Va & vient) či Eisnerem oceněný Fotograf (Le Photographe).
V českém překladu zatím vyšla pouze trilogie Alanova válka, kterou letos přijel osobně představit do Česka coby hlavní host přehlídky KomiksFEST!.
O tom, co je to komiks, jsme se pokusili pohovořit nad sklenkou vody a s jablkem v ruce.
„Nepůsobíte na mě jako hlupák, proč tedy ale píšete komiksy?“ Svěřil jste se mi, že jste v Česku dostal už pár podobných otázek…
Musím začít obšírněji. Právě objevuji komiksovou situaci v České republice, včera jsem měl rozhovor s jednou novinářkou, která mi sdělila, že v České republice je komiks prozatím na úplném začátku. Což vlastně není špatné, všechno tu může teprve rozkvést.
Já jsem na komiksu vyrostl, na komiksech různých, ale opravdu té nejlepší kvality. Okouzlily mě a nemalou část toho, co vím, vím díky komiksu. Zcela vážně se domnívám, že komiks je jeden z nejčastějších výrazových prostředků vůbec v historii umění od té doby, kdy člověk udělal někde pár čar. Komiks najdete v prehistorických jeskyních, v egyptských hieroglyfech, v katedrálách. Od té doby, co je člověk člověkem a svět světem stojí, vyprávíme si své příběhy v sekvencích obrázků, které jsou často spojeny s textem, s popisky. Proto mám rád francouzský výraz bande dessinée (francouzský výraz pro komiks, doslovně pás/sled obrázků – pozn. red.), protože je mnohem neutrálnější než výraz komiks, který nás uvádí v omyl, že se jedná o něco komického. Neutrální označení je možné vykládat mnohoznačněji.
Od dětství mám dojem, že komiks/bande dessinée je médium otevřené čemukoli. Všechno může mít svou komiksovou podobu. Jednoduchost komiksu – papír a tužka – nám zaručuje absolutní volnost, čím méně věcí máme, tím více toho můžeme vytvořit.
Nikdy jsem si nepoložil otázku o opodstatněnosti komiksové práce, nikdy mě nenapadlo, že kdybych chtěl psát o něčem vážném, musel bych zanechat komiksu a obrátit se k něčemu úctyhodnějšímu – k literatuře, k filmu. Vždyť film je výrazovým prostředkem mnohem mladším, než je komiks! Myslím tedy, že pomocí slov a obrázků můžeme znázornit cokoli. Náhoda tomu chtěla, že jsem se narodil v zemi, kde komiks dávno zdomácněl, kde jsou autoři, vydavatelé, distribuční síť a publikum. Což zajišťuje velkou svobodu. Když se prosadíte, vyjde vám pár knih, máte čtenáře, můžete si dovolit nakousnout jakékoli téma.
Moje otázka k historii přímo visí ve vzduchu, protože se historií zabývají vaše nejslavnější díla Alanova válka a Fotograf…
Domnívám se, že mě opravdu zajímá historie a minulost, ale ta díla, ve kterých jsem se historii věnoval – Alanova válka, Fotograf – jsou především díla věnovaná přátelům. Věnoval jsem jim své knihy, protože to byli moji přátelé. I kdyby nebyli ve válce, i kdyby se Alan Cope narodil v roce 1939 a byl proto příliš mladý na účast ve 2. světové válce, i kdyby Didier Lefèvre byl módním fotografem, stejně bych o nich napsal. Oba jsou především lidé, kteří umějí vyprávět příběhy a s nimiž mi bylo příjemné trávit čas. Nemohu tedy upřímně říci, že by mě zájem o to nebo ono historické údobí dovedl do náruče těchto přátel, bylo to naopak. Nejprve přišlo přátelství, s přátelstvím vyprávění, které mě zaujalo a vnuklo mi pocit, že ho nemůžu ponechat jen těm čtyřem stěnám, mezi nimiž zaznělo. Řekl jsem si tedy, že tomu dám nějakou formu, aby se dostalo dál. Ani jsem nesnil, že by se dostalo až takhle daleko.
Kteří lidé z oboru ovlivnili vaši tvorbu? Máte nějaké vzory?
Každý, kdo píše, byl určitě nejprve čtenářem. Myslím, že knihy píšeme, protože jsme je četli. Vše, co jsem četl, mě ovlivnilo, ať už k dobrému nebo k horšímu. Někdy, když čtu knížky mého dětství své dceři, když vidím některé obrázky, uvědomuji si, že se znovu spontánně objevují v těch mých. Říct vám však nějaké jméno by znamenalo říct vám jich miliony. Svou inspiraci čerpám všude, a hlavně mimo komiksy samotné.
S tím možná souvisí i vaše využívání různých technik…
Ano, i mé studium bylo velmi krátké. Mimo jiné proto, že si myslím, že praxí se člověk naučí víc. Člověk si musí podrobit materiál, techniky… Jestliže se najdou lidé, kteří vám poradí, tím lépe, ale je třeba sám zkoušet a hledat.
A co budete tedy zkoušet dál?
Budu pokračovat v Alanovi. Alanova válka je už dokončená, ale hodlám se zaměřit na jeho dětství v Kalifornii koncem 20. let 20. století. Alan se narodil 1925, jde tedy o USA v krizi 30. let. Není to samozřejmě Kalifornie se surfaři a Hollywoodem, ale chudá Kalifornie s úžasnou přírodou. Byl jsem se tam podívat, abych načerpal atmosféru místa. Mám už asi 30 stran.
Spolupracuji s dalším fotografem na nové knize, která se bude týkat příběhů romské populace v různých zemích Evropy – Francie, Itálie, Kosovo, Srbsko, Rumunsko, Česká republika, Slovensko – ta kniha vyjde v lednu.
– Rozhovor vedla překladatelka Kateřina Reinischová (Pchjongjang – Výlet do Severní Koreje, Šen-čen: Cestovní deník z Číny, Malý upírek)