Každá kniha, film nebo třeba komiks mají za svým vlastním příběhem ještě příběhy další, například příběh svého vzniku nebo autora. I u kvalitních děl přitom může být příběh v pozadí podobně zajímavý jako ten primární a někdy (neplánovaně, anebo taky velmi plánovaně) může pomoct upozornit na samotné dílo.
Když jsem hledal klíč k albu Docteur Babbila, které u belgického nakladatelství Joker Editions vydal český scenárista a kreslíř Filip Škoda, nedokázal jsem se od příběhu jeho tvůrce (nebo spíš své fiktivní konstrukce tohoto příběhu) odpoutat.
Bylo nebylo, komiksy Filipa Škody jsem ponejprv zaznamenal v hloubi 90. let, a to v časopise Score. Nějaký čas jsem je příležitostně sledoval, z mého pohledu se ale nejevily jako příliš zajímavé ani kresebně (v té době poněkud bojoval se schopností nakreslit delší plynulou čáru), ani scenáristicky (užívaný humor mě míjel docela velkým obloukem). Proto jsem se o tvorbu autora víceméně přestal zajímat a jen občas – když jsem náhodně narazil na jeho satirické politické dílko v novinách nebo na internetu – jsem se ubezpečil, že ho dál můžu nechat odpočívat po boku Štěpána Mareše v pomyslné spodní zásuvce určené pracovitým, ale múzou nepříliš políbeným tvůrcům. V mém názoru mě dále utvrdilo jak vydání Škodovy knihy Celebrity na klepu, tak pokračování Kruanových eskapád v ABC, kde Škoda dostal za úkol vyrovnat se se stylem svého předchůdce Františka Kobíka.
Jenže plynula léta a najednou přichází střih. Nejprve se v roce 2009 v Respektu objevil Škodův autorský strip Get Busy. Námětem mi, pravda, ne vždy úplně seděl, nicméně jsem si nad ním poprvé uvědomil, že se jeho autorovi podařilo s pomocí rychle se otáčejícího kolečka kvantity konečně o několik zoubků pootočit také kolečkem kvality. Že Škodova kresba náhle začíná ožívat a v rámci svého žánru vlastně docela dobře funguje.
A poté další rychlý střih – příloha Hospodářských novin začala otiskovat Škodův strip Můj táta a já, a ten už mě opravdu okouzlil. Autora jsem nikdy osobně nepotkal, pouze jsem si s ním vyměnil několik stručných mailů, přesto se odvážím odhadnout, že hrdinové stripu (tatínek a nezvedené nemluvně, které má na starosti) byli odrazem reality, jíž kreslíř právě žil. Náměty byly milé, vtipné, příjemně nadsazovaly to, co zřejmě prožívá každý rodič, když se jeho ratolest proměňuje z bezmocného uzlíku v tvora, který se dychtivě vrhá do objevování okolního světa. A co je důležité – kresba dokonale podporovala vyznění stripu, Škoda vypustil černé obrysové linky, fialové tónování zachyceným výjevům (trochu překvapivě) dodávalo radostný náboj a zvolená groteskní kresebná stylizace působila inteligentně. Proto mi bylo opravdu líto, když Hospodářské noviny strip poměrně brzy ukončily.
Z mé perspektivy se pak skutečnost, že se Filipu Škodovi v tichosti podařilo prosadit na zmlsaném belgofrancouzském trhu, vlastně zdála docela přirozená a logická. Tím ale samozřejmě nechci zlehčovat hromadu autorova úsilí, která za vydáním alba očividně stálo. Nestačilo totiž stripy, které by celou knihu zaplnily, pouze vytvořit. Autor nejprve bombardoval belgická a francouzská nakladatelství, až narazil na Joker Editions, kde se jeho díla rozhodly ujmout (a kde mimo jiné vydává slovutný belgický kreslíř Dany a také Ukrajinec Igor Baranko). Peripetie tím ale zdaleka neskončily.
Filip Škoda měl totiž připravené klasické evropské album formátu A4 o 46 stranách, navíc komponované po dvojstránkách, které sladilo téma i barevné tónování. Protože ale žijeme v době sofistikovaných obchodnických metod, vydavatel si udělal čtenářský průzkum a došel k závěru, že se jedná o humor spíše „anglosaského typu“, který je ve Francii dobře přijímán pouze určitou sociální skupinou – naštěstí tou „nejvyšší“ ve velkých městech. Proto nakonec album vydal v „italském“ formátu, tedy přibližně B5 naležato, zato o rozsahu 72 stran.
Klíčové nicméně je, že na jaře letošního roku v Belgii opravdu spatřilo světlo světa, a nejspíš bude nejvyšší čas proklepnout si samotného doktora Babillu. Těžko říct, jestli je humor opravdu anglosaský, nicméně jsem se jako čtenář opravdu bavil. Škoda se během let mnoho naučil o scenáristickém řemeslu a zvolené lékařské prostředí představuje příhodnou líheň pro bizarní situace. Ústřední protagonista je jako lékař schopný všeho a postavičky, které se odhodlaly vydat všanc jeho péči, tvoří podivuhodnou přehlídku lidských typů. Zvolený humor sice není nijak intelektuálně náročný, není ale ani laciný a jeho občasná mírná infantilnost je vlastně velmi příjemná. Autor umí vystavět a načasovat gag a dokáže, jak už to tak zkušení tvůrci stripů dělávají, každý nápad dále rozvíjet a dotáhnout k vícenásobné pointě.
Trochu větší problém jsem měl se zvoleným výtvarným stylem, zpočátku jsem si na něj musel zvykat, protože jde na můj vkus čtenáři příliš naproti. Nicméně poměrně rychle jsem to při čtení přestal vnímat, Škodovi už určitě nelze vyčítat, že by nedokázal bez zaváhání nakreslit jakkoli dlouhou a jakkoli zakřivenou čáru. A kresba samotná vydařené pointy jednotlivých minipříběhů určitě nekazí. Ke všemu nelze přehlédnout, že když Babillovu ordinaci navštíví krásná mladá pacientka, najednou jde kreslíři dílo od ruky výrazně lehčeji a přirozeněji.
Z toho všeho se dá na závěr vyvodit několik pěkných ponaučení takříkajíc do života. Škodova tvorba názorně dokládá starou pravdu, že když člověk opravdu poctivě dře a nechybí mu alespoň minimální soudnost v odhadu vlastních dispozic, může se nakonec dopracovat k metám, na které to zpočátku nijak zvlášť nevypadalo. A je-li člověk komiksový tvůrce v Česku a nechybí-li mu dostatečná umanutost, může se prosadit i v takové konkurenci, jaká panuje ve frankofonním prostoru. Nezbývá tedy než doufat, že se Docteur Babilla bude nadále prodávat natolik dobře, že nakladatel neustane ve vydávání dalších alb (druhé vyšlo v říjnu). A že se třeba najde český vydavatel, který je následně představí i našim čtenářům, a Filip Škoda dostane pořádnou šanci i v některém domácím periodiku. Kdybych si mohl vybrat, mohl by navázat na svou sérii Můj táta a já.