Další příběh série Tintinova dobrodružství, který v loňském roce vydalo nakladatelství Albatros, se výrazně odlišuje od ostatních alb, která vytvořil geniální Hergé. Tak jako Tajemství Jednorožce, ani toto „dobrodružství“ se neodehrává v exotických krajích, ve kterých musí Tintin s kapitánem Haddockem čelit mnohým, často smrtelným nebezpečím. Veškerý děj v tomto příběhu probíhá na zámku Moulinsart či v jeho bezprostředním okolí a je soustředěn na pátrání po ztracených castafiorských špercích.

Svůj záměr Hergé okomentoval takto: „Když jsem začal pracovat na tomto albu, chtěl jsem dějovou osnovu co nejvíce zjednodušit a pokusit se tentokrát vyprávět příběh, ve kterém se neděje vůbec nic. Zřekl jsem se jakékoli exotiky (s výjimkou Romů, což je exotika, která přichází sama do našich domovů). Chtěl jsem prostě zjistit, zda přitom dokážu udržet napětí čtenářů až do konce.“

Hlavní dějovou linii, jak je Hergého zvykem, doprovází celá plejáda gagů. Patří k nim například nehody související s poškozeným schodem, mylná telefonická volání, dotírající novináři či opakovaná zvolání operní divy: „Ciel, mes bijoux!“ [Bože! Mé šperky!].

Přitom všem mají Tintin, Filuta i Haddock jen jediné přání: prožít v klidu a pohodě nějaký ten čas v Moulinsartu. Do vytoužené oázy klidu však neomaleně vtrhne Bianca Castafiore. Někteří kritikové v tom spatřují nepatřičný vstup ženského živlu do mužského světa a také pochopitelně další důkaz Hergého odporu k ženám. To je však velké zjednodušení. Neboť k Biance se přidruží nejprve Lampion, po něm Kadlec s Tkadlecem, a nakonec i novináři a televizní štáb; ti všichni kolem sebe šíří zmatek, nepořádek a nepohodlí. Je ovšem pravda, že milánská slavice bez jakýchkoli ohledů rozvrací ustálený chod domácnosti na Moulinsartu. Respektuje přitom pouze Tintina. Haddocka pojmenovává nesmírným množstvím zkomolenin: Bartock, Kappock, Koddack, Mastock,… Nepamatuje si ani správně jméno profesora Hluchavky, který je do ní tajně zamilován, a Nestorovi říká Norbert či Prosper. Nicméně dokáže vyplísnit i obávaného Lampiona, kterého nazývá Lampa, Lustr či Lampář.

Pro zajímavost poznamenejme, že mramorář Izidor Boule skutečně existoval. Hergé znal řemeslníka tohoto jména (v originálním textu se jmenuje Boullu), který byl stejně obtížně dosažitelný. Tristan Bior, o němž se zmiňuje Bianca Castafiore na str. 25, je zřejmou parafrází jména slavného módního návrháře Christiana Diora.

Jméno novináře Jeana-Loupa de la Batellerie je mírnou obměnou skutečně žijícího novináře Jeana-Loupa Dabadie. A časopis Paris-Flash je zřejmou parafrází známého týdeníku Paris Match. Úroveň časopiseckých zpráv ilustrují roztomilé chyby v „exkluzivní reportáži“ na str. 27.

Noční scéna na str. 40 a 41 nahoře se svým grafickým pojetím i kolorováním výrazně odlišuje od dosavadní Hergého čisté linky. Začátkem šedesátých let, kdy byl příběh publikován, nebyly televizory docela spolehlivé. Repertoár všech možných poruch, které tehdy televizní diváky obšťastňovaly, předvedl autor na str. 48-50.

Po kresebné stránce mám výhrady pouze k obrázku ve 3. stripu na str. 17. Serafín Lampion by tímto způsobem sklenici piva zcela jistě neudržel.

Hergé chtěl příběh původně nazvat Ciel ! Mes bijoux !, avšak nakladatel Casterman jej přesvědčil, ať z komerčních důvodů změní název na Šperky madam Castafiore.

Příběh byl prepublikován v časopisu Tintin v době od července 1961 do září 1962 a vyšel poprvé v albu roku 1963. Jeho pojetí čtenáře zprvu poněkud zmátlo, neboť se silně lišilo od dosavadních tintinovských dobrodružství. Teprve kritici Michel Serres a Benoit Peeters upozornili na to, že jde o naprostý vrchol Hergého tvorby.

Text alba skvěle přeložila Kateřina Vinšová, která se dokázala vtipně vyrovnat i s četnými slovními hříčkami a karamboly, jimiž oplývají promluvy našich starých známých detektivů Kadlece a Tkadlece.

Tintinova dobrodružství #21: Šperky Madame Castafiore
autor: Hergé
Albatros, 2010
záznam v comicsdb