RECENZE: Není to takový silák jako Superman, není to vtipálek jako Spider-Man, není to ani brumla jako Batman. Síla Green Lanterna – a dokazuje to hlavně eponymní měsíční řada – tkví v rozsáhlé mytologii a budování obřího vesmíru. Adaptace tak mohla ideálně vyplnit žánrovou mezeru v rámci superhrdinských filmů. Mohla být novým Avatarem nebo Star Wars, protože komiksový Green Lantern na to má. Režisér Martin Campbell ale poslal do kin paskvil připomínající v tom lepším případě Žhavé výstřely a v tom horším parodii Suprhrdina.
Green Lantern samozřejmě není tak výhodný vývozní artikl jako kdokoli z velké trojky, na americkém trhu ale vládne pevnou vůlí a na Batmana, Supermana nebo Spider-Mana může klidně vztyčit prostředníček, i když jim zrovna nechce vyčarovat zelený záchranný prostředek. (Ve filmu vykouzlí autodráhu na agličáky Hot Wheels. Zní to jako vtip, ale není.) Faktem je, že v prodejnosti pravidelně nechává velké ikony za sebou. Green Lantern tedy není druholigový škvár, podle kterého musel zákonitě vzniknout špatný film. Posledních pár let je to opečovávané zlato nakladatelství DC, což dokazuje i komerčně úspěšný crossover Blackest Night vycházející z lucernovského kánonu. O to větší překvapení je, že v DC prošla líná adaptace, která z potenciálu na rozmáchlou space operu vytěžila jen povrchní srandu, co z paměti zmizí po 105 minutách.
Jak už to tak u superhrdinů bývá, i Green Lantern (pozemský Hal Jordan) za mnohé vděčí svým brakovým prapředkům. Konkrétně můžeme za jeho předchůdce brát John Cartera, Bucka Rogerse nebo Flashe Gordona, kteří zachraňovali nové světy a lákali čtenáře na romantické výpravy po cizích galaxiích. Je taky trochu dětinským Strážcem vesmíru, jeho svět stojí a padá s barevným spektrem, s nímž se vážou různé schopnosti. Je jen jedním z mnoha příslušníků mezigalaktické policie, jež má na starost tisíce sektorů v mezihvězdném prostoru, a místo slova „morfujeme“ pronáší celou přísahu.
Jeho odznakem a zároveň zbraní je prsten nasazený na prostředníčku, dobíjí se lucernou a ta zase bere šťávu z obrovské megavesmírné nabíječky poháněné vůlí všech živých bytostí. Vystupují zde hodně divné vedlejší postavy s vizáží připomínající ty nejbizarnější bytosti ze Star Treku a Hvězdných válek. V Green Lanternovi existuje také vděčný prvek světlé síly (zelená vůle) a té temné (žlutý strach), která dokáže zkorumpovat a zcela pohltit i člověka/hmyzoida/mluvící botu s těmi nejlepšími úmysly. Nemesis Hala Jordana je ostatně zrádce sboru, v minulosti nejsilnější z Green Lanternů.
Fosforeskující hrdina zkrátka předkládá publiku dost šílené věci. Jenže v komiksu to vůbec nevadí, protože scenárista Geoff Johns vypráví tak důvěryhodně a realisticky (v rámci žánru), že to člověku přijde spíš promyšlené jako prstenová mytologie od Tolkiena, než jako trapná báchorka o zelených igráčcích, které nejde brát vážně.
Ve filmu ale zůstali spíš ti igráčci. Odvážně se snaží postihnout všechno, aby potěšil i nejzarytější fandy, jako je Sheldon Cooper, ale absolutně nestíhá – místo o všem vypráví o ničem. Zrod nového hrdiny i vzestup zmiňovaného nepřítele pro pokračování (dnes už jisté) jsou tak ukázkově uspěchané linie. Už třetí Spider-Man ukázal na příkladu Sandmana a Venoma, že při použití dvou záporáků se jeden z nich může stát jen lacinou atrakcí. V tomto případě je to pradávné zlo zvané Parallax zosobněné digitálním mrakem.
Protože diváci nestráví s postavami dostatek času na to, aby si je oblíbili a záleželo jim na nich, závěrečná stmelovačka nedává příliš velký smysl. I když si lze snadno představit, jak by v ní správně zafungoval patos a týmový duch, kdyby předtím mezi Lanterny vzniklo pouto jako v opravdovém Pánu prstenů.
Green Lantern naznačuje, že si Campbell v bondovce Casino Royale vybral překvapivě silnou chvilku. Pryč je pevná režijní ruka a zarputilost, s jakou Daniel Craig (a s ním i divák) uháněl vstříc závěrečným titulkům. Tentokrát se neustále přeskakuje mezi žánry a návaznost mezi jednotlivými scénami se řídí pravidly parodie. Máte pravdu, její první pravidlo zní „žádná pravidla“. Herci chvíli přehrávají smrtelně vážné dialogy a potom s kamennou tváří pronesou mimózní repliku. Nebo si film chvíli utahuje ze superhrdinských klišé a následně jedno obří sám vystřihne.
Což o to, Green Lantern je zábavný a vtipný, jenže úplně jinak, než by si přáli jeho tvůrci. Pokud tedy nechtěli natočit ten typ filmu, při kterém se parta kamarádů musí zhulit nebo opít (a nejlíp oboje), aby si pak ještě pár let přeříkávali ty nezáměrně vtipné scénky a hlášky. Protože Green Lantern je přesně ten typ filmu.
Green Lantern je sympatický v tom, že si ze sebe dokáže utahovat. Ale zároveň je tu spousta momentů, kdy netušíte, jestli si z vás dělá legraci. Když se pilotovi v kokpitu orosí čelo a začne vzpomínat na svého otce, který zahynul při pádu stíhačky, může to v dnešní době ještě tvůrce myslet vážně, nebo to odkazuje na Žhavé výstřely? Orientaci neulehčuje ani Ryan Reynolds. Nepůsobí jako Hal Jordan, ale jako Ryan Reynolds, který si v talkshow u Jimmyho Kimmela hraje na to, že je Hal Jordan. Má to být metahumor, protože v každém okamžiku víme, že si na něj jen hraje? Nasvědčovaly by tomu i role Tima Robbinse a Petera Sarsgaarda. Človek by přísahal, že s nimi použili i spoustu zkažených záběrů, ve kterých se nepatřičně šklebí.
Potud by to byla skvělá komedie. Jenže tu vystupuje také smrtelně vážný Mark Strong. Přísného Sinestra hraje výborně, oplývá charismatem a není jeho vina, že ho sem scenáristé – mezi nimi i dva komiksoví rutinéři Michael Green a Marc Guggenheim – dotáhli jen na skok z úplně jiného filmu. Halovu životní lásku hraje třiadvacetiletá Blake Lively. Pokud znáte její křivky ze seriálu Gossip Girl, dokážete si představit, že předvádí herectví sedmdesátileté babičky navlečené ve speciálním omlazovacím kostýmu. Její unavené koutky se nahoru prostě nikdy nepohnou. Takže nefunguje ani romantická linie, která vystrčí růžky pokaždé, když už jste si začínali zvykat na dobrodružství s mimozemšťany.
Green Lantern není hanba jako Catwoman nebo Liga výjimečných, ale má k nim blíž než k Thorovi a Iron Manovi. I když je to jedna z nejvěrnějších adaptací, co se týče stylizace a designu, srdce komiksu tluče v jiném tempu. A není to ani komplexní letní zábava, kterou byste potřebovali vidět v kině kvůli opojným efektům, nezapomenutelným akčním scénám nebo opulentnímu soundtracku. Nic z toho Green Lantern nemá. Od zapomnění ho může uchránit jen štempl guilty pleasure. I když se vám zalíbí, budete cítit, že by neměl…