RECENZE: Pěkná obálka komiksové novinky triumvirátu Post Bellum/Argo/Ústav pro studium totalitních režimů hodně klame tělem, a to myslím doslova. První, co čtenář uvidí, je pin-up girl jakoby vypadlá z šedesát let staré reklamy na prací prostředek.

Až název knížky Ještě jsme ve válce s podtitulem Příběhy 20. století naznačí, že následujících sto osmdesát stránek nebude žádná mýdlová opera…

„Prý jsem špion… Vlastizrádce. Copak jsem něco udělal? Co když ano, ale nevím o tom? Vydržet, vydržet, vydržet.“

Uvedený sugestivní citát je jedním z mnoha, který v typických komiksových bublinách zdobí předsádku recenzovaného svazku. Podobně vnímám povědomí české společnosti o našich moderních dějinách – jsou to často jen určité střípky vytržené z kontextu bez hlubšího porozumění. Sdružení Post Bellum se už deset let stará, aby se na pohnutou československou historii poznamenanou druhou světovou válkou a komunistickou totalitou nezapomínalo .

Díky této organizaci vznikla řada publikací i volně přístupný archiv s rozhovory pamětníků. Ředitele Post Bellum Mikuláše Kroupu po přečtení Mause Arta Spiegelmana napadlo osudy těchto lidí zpracovat do komiksové podoby.

Nesmírně těžké muselo být už jen vybrat z  1500 (!) zdokumentovaných výpovědí odbojářů, politických vězňů, disidentů a mnohých dalších pouhopouhých třináct příběhů pro tento projekt. Co povídka, to jeden zavedený komiksový autor mladé generace, jemuž sekundovali v otázkách námětu a scénáře lidé z Post Bellum.

Konečný výběr libret je hodně pestrý – zabírá dobu od konce první republiky do roku 1989 a snaží se podat plastický obraz oněch let. Prostor nedostávají jen kladní hrdinové, autoři zpracovali i životní osudy donašeče normalizační státní bezpečnosti a bachaře z padesátých let. Děj čtenáře zavede do vojenského výcvikového prostoru v Británii, sovětského gulagu, uranových dolů, do bojů na Dukle, na koncerty nepovolených kapel sedmdesátých let…

KOMIKSOVÁ REPREZENTACE

Všechny příběhy v sobě nesou téma na román, kniha však každému vyměřuje v drtivé většině jen deset komiksových stránek. Tvůrci si museli v povídkách, které nejednou zabírají dobu několika let, vypomoci častými skoky v čase i důrazem na textovou část vyprávění. Jednotlivé adaptace doplňují fotografie popisovaných osobností a doslovy, které v pár odstavcích přináší další zajímavé údaje. To zvyšuje autenticitu celé výpovědi.

Třináct povídek od různých výtvarníků nabízí reprezentativní výběr umělců a jejich přístupů k látce, i když podobné kompilace s sebou pochopitelně nesou určitou nevyváženost příspěvků. Osobně za vzájemné nejodlišnější práce považuji Masakr „U zabitého“ od Martina Plška a Hurvínkovy příhody, pod nimiž je podepsán Vhrsti.

Martin Plško vytvořil konvenční realistický dokument, kde autor líčí drsnou kapitolu poválečných česko-německých vztahů. Úsporný koloring důmyslně slouží obsahu: šedý odstín evokuje staré fotografie, zvolený font psacího stroje na zažloutlém podkladu připomíná archivní materiály, tlumené tóny doplňuje barva lidské krve. Krutost výjevů komentují doprovodné texty. Jen jednou Plško použije klasickou bublinu s přímou řečí, nenávistným výkřikem – v ten moment mizí odstup minulosti a vše se najednou odehrává tady a teď.

Pak následují zmíněné Hurvínkovy příběhy. Vhrsti se v nich nevzdal svého typického stylu jásavých barev a dobrácky působících postaviček, i když zachycuje transport do koncentračního tábora či šikanu ve vězení. Dokážu si představit, že toto napětí mezi námětem a jeho zpracováním bude mnohým připadat nevhodné.

PROHLÉDNĚTE SI GALERII K PŘÍBĚHŮM 20. STOLETÍ

Přesto jsem rád, že i takový přístup dostal prostor. Vhrsti vykresluje hlavního hrdinu Leopolda Färbera (známého pod přezdívkou Hurvínek) jako činorodého optimistu, který nezahořkl a neudolala ho četná protivenství. Jeho vidění světa mu pomohlo lépe zvládat všechny příkoří vzdor nelítostné realitě, proto do knihy patří i hodně stylizované „idylické“ obrázky Vhrstiho.

Podobný rozpor, i když ne tak vyhrocený, jsem cítil v Posledním letu Hzy Bažanta. Hodně zjednodušená kresba, hojné využívání citoslovců, malůvky někdy používané v bublinách místo slov, vtípek s hlídačem letiště hrajícím si na pilota – to vše je trochu zavádějící. Svižně vyprávěný útěk přes hranice na západ totiž končí hodně tragicky.

HURVÍNKOVA SCHIZOFRENIE

U Hurvínka mi taková „schizofrenie“ přišla odvážná, v Bažantově solidním komiksu mě rušila, přestože je jinak Poslední let zcela pohlcující. Tak se dostávám k určitým nedokonalostem knihy Ještě jsme ve válce.

Správná knížka musí zaujmout od začátku, o to víc zamrzí škrobená první stránka: na krasomluvnou otázku brutálních vyšetřovatelů „Hovořte o své trestné činnosti.“ by zkrátka vyslýchaný neměl odpovídat: „Nejsem si ničeho vědom.“ Úvodní Nikkarinovu povídku podle osudů generála Tomáše Sedláčka sráží i nepěkný lettering. Příběhy Gestapácké razítko a Patnáct let ve stodole zas doplácí na hůře zvládnutou kresbu. Naopak nejvíc se mi patrně líbily práce Václava Šlajcha, Tomáše Kučerovského a atmosférická „mckeanovka“ od Toy_Box.

Celou knihu uzavírá nejdelší a vypravěčsky nejsložitější příběh nazvaný Borské povstání Petra Včelky a Mikuláše Kroupy. Už při jeho vzniku se počítalo s jeho otištěním na pokračování v periodiku ČiliChilli, proto má komiks i jiný formát a je rozdělen do dvanácti kapitol po dvou stránkách. Povídka přibližuje životní osudy několika muklů a jednoho bachaře, které se propojí v tak zvaném Borském povstání, kauze vykonstruované komunisty v padesátých letech.

Včelkovy nervní obrázky někdy připomínají spíš črty. To snižuje jejich čitelnost. Při zachycení popravy Heliodora Píky se proto děj zdržuje zpřesňujícími popisky, co čtenář vlastně vidí, což znamená další písmena do komiksu už tak bohatého na text. Hodně neobratná mi přišla i pasáž, ve které se vězeň kopající únikovou chodbu pod zajateckým táborem zbavuje nakopané zeminy tím, že jí trousí venku z nohavic. Tato informace se nedá zpracovat obrázkem trestance, kterému se u nohou tvoří zvláštní hromádky opatřené lakonickým slovem „hlína“.

Stejně tak bez dalšího vysvětlení bude asi pro řadu čtenářů nepochopitelná poznámka pilota RAF, aby mu v německé internaci spoluvězni neříkali Pepo, ale Johne. Jsou to zdánlivé detaily, ale zamrzí. Přitom jen o pár políček dřív autor vytvoří akční leteckou scénu, kterou by mu řada kreslířů mohla závidět. Rovněž rozbití klasické struktury obrázkových polí a ladění každé kapitoly do jiné barvy se jeví jako dobrý nápad.

DOTISK PRO OPOZDILCE

Dobrým nápadem byla ale hlavně myšlenka „předhodit“ bolestivou minulost komiksovým tvůrcům. Výsledek dopadl dobře, i když dát knize 90 procent jako recenzent z MF Dnes bych nedokázal. Publikace nepoučuje, v rámci možností nezjednodušuje, nebuduje patetické pomníky.

Faktograficky mě zarazila jen zavádějící zmínka o tom, že smrt Jana Masaryka nebyla dodnes přesvědčivě vysvětlena a že k ministrově sebevraždě chyběl motiv. Osobně bych únorové události roku 1948 považoval za dostatečný důvod k dobrovolnému odchodu ze života. Předně ale už před lety byla teorie o vraždě přesvědčivě potvrzena na základě fyzikálních propočtů, podle kterých tělo bez cizího přispění nemohlo dopadnout tak daleko od okna.

Dost už ale podobných rozborů. Kdo má rád historii nebo naučné komiksy (v dobrém slova smyslu), rozhodně by sborník neměl minout. Ideální příležitostí může být třeba setkání s čerstvým dotiskem, který potvrzuje zájem o zvolené téma.

Ještě jsme ve válce – Příběhy 20. století
autoři: kolektiv
Argo, 2011
záznam v comicsdb