Nakladatelství Albatros zachrání po Thorgalovi také evropskou klasiku Rahan. Album Sluneční doupě vyjde 21. května. Blonďatý „Tarzan“ u nás má celkem tradici, vycházel v Sedmiččce pionýrů nebo v Pifovi. Souborné vydání od Egmontu z roku 2003 však bylo hodně zmatečné (viz komiks.cz).

U příležitosti oživení série přinášíme část rozhovoru s autorem série André Cheretem, v roce 1976 ho otiskl časopis Phénix. Obsahuje zajímavé informace o vzniku a tvorbě oblíbeného komiksu.

Jak jste se stal stálým kreslířem vydavatelství Vaillant?

To je stará historie… Bylo mi asi sedmnáct nebo osmnáct let, když jsem poprvé zaklepal na dveře redakce. Přijal mě Roger Lecureux, který byl v té době šéfredaktorem časopisu Vaillant. Jemně mi sdělil, že kreslím naprosto špatně a že za ním mám přijít, až to budu umět jako Poïvet, jehož originály mi ukázal. Do redakce jsem se vrátil až mnohem později, to už byl šéfredaktorem Georges Rieu. Španělský kreslíř Hidalgo, který pracoval na sérii o pilotu Bobu Mallardovi, se chystal odejít z redakce, aby se mohl věnovat focení. Jeho statické kresby se ostatně redakci příliš nelíbily. Rieu mě požádal, abych od Hidalga převzal jeho komiks, k němuž psal scénáře Sanitas (podepisoval se jako Jean Sani). Této sérii jsem se pak věnoval mnoho let, až do doby, kdy mi veškerý čas zabral Rahan. Boba Mallarda jsem kreslil od roku 1962 do roku 1969. Po mně už pak nikdo nepokračoval.

Tak se tedy zrodil Rahan. Proč jste od příběhů ze současnosti přešel k prehistorické postavě?

Když chtěl Sanitas popsat nějaký obrázek v Bobu Mallardovi, potřeboval k tomu obvykle celou stránku, na které vysvětloval příslušnou akci a která pro mě představovala skutečný hlavolam. Požádal jsem proto redakci týdeníku, zda bych nemohl dělat něco jiného než tyhle příběhy ze současnosti. Rieu nebyl zrovna nadšený tím, že bude muset připravovat scénáře dvou rozdílných hrdinů pro téhož kreslíře, nicméně mě požádal, abych mu navrhl nové hrdiny. Jedním z nich byl Gal, který přivedl Lecureuxe na nápad, že by mohl realizoval svůj starší projekt, jehož protagonistou byl prehistorický člověk.

Protože jsem nic nenamítal a protože jsem chtěl dělat něco jiného než Boba Mallarda, přistoupil jsem na tenhle nápad. Když jsem nakreslil svého prvního Rahana a přinesl ho Lecureuxovi, oba jsme se na novou postavu dívali s obdivem. Je ovšem pravda, že když se na první Rahanův obrázek podívám dnes, vidím na něm tisíc a jednu chybu.

Komiks o Rahanovi vám přinesl první velký úspěch. Jak si to vysvětlujete?

Myslím, že čtenáři, zejména mladí čtenáři, toužili po hrdinovi, jako byl Tarzan, ale který by se choval jako náš krajan. Děti i starší čtenáře navíc vždycky fascinoval návrat k přírodě a objevování neznámých zemí. Stejný úspěch mohl mít Hugo Pratt s komiksem Corto Maltese, jenže jeho scénáře jsou pro děti příliš komplikované. V komiksu o Rahanovi se neustále snažíme (obrazně řečeno) najít poklad a ve vší skromnosti soudím, že mé kresby jsou značně dynamické. Dynamice dávám dokonce přednost před vlastní zápletkou.

Jak se vám pracuje s Rogerem Lecureuxem? Je to náročný scenárista, nebo vám naopak dává volnost při kompozici stránky?

Zpočátku mi předepisoval přesnou kompozici stránek a já se podle ní řídil dva nebo tři roky. Dnes stránky komponuji sám. Nečtu ani popis kresby, kterou mám realizovat. Stačí mi, když si přečtu text, který bude v bublinách. Zbytek improvizuji a můj scenárista si nestěžuje.

V určitém období redakce Pifa usoudila, že by bylo vhodné, kdyby na Rahanovi pracoval i druhý scenárista, totiž Guy Zam, což byl ve skutečnosti italský kreslíř Guido Zamperoni. Co jste si myslel o tomto rozhodnutí, které bylo v rámci evropských komiksů naprosto ojedinělé? Tato metoda je ve Spojených Státech docela běžná.

Jistě pochopíte, že původně jsem chtěl hodit Rahana za hlavu. Pak jsem pomyslel na Rahana a usoudil jsem, že při tomto přístupu ho redakce velmi rychle pohřbí, jak se ostatně stalo i s mnoha jinými pifovskými hrdiny. Mohl jsem zažalovat vydavatelství Vaillant, raději jsem je však požádal, ať se rozhodnou mezi mnou a Zamperonim. Vzhledem k tomu, že pracoval pomaleji než já a že čtenáři nebyli hloupí a psali stížnosti do redakce, mohl jsem nakonec v poklidu dál sám zpracovávat Rahanova dobrodružství.

Během cesty do Spojených států, kterou organizovala S.F.B.D. [Francouzská komiksová společnost], jste měl to štěstí, že jste se mohl setkat s Burne Hogarthem. Přestože vaše kresba je dnes už značně charakteristická, je zde určitá obdoba mezi Hogarthovým Tarzanem a vaším Rahanem. Ukázal jste mu své kresby?

Ve své době se mi velmi líbilo Hogarthovo pojetí Tarzana a líbí se mi ostatně dodnes. Jeho poslední tarzanovské dobrodružství mi však připadá značně akademické. Nemám rád kreslíře, který „učí“, jak se má kreslit. Sám dělám ve svých kresbách víc chyb než ve svých komisech. Pro mě je kresba jedna věc a komiks, to je něco jiného. Hogarth však již zapomněl, co je to komiks, a rád „dává lekce“, jak se má kreslit. Osobně si myslím, že nejnovější Hogarthův Tarzan ztratil mnoho ze své dřívější spontánnosti a svěžesti.

Jinak ovšem považuji Hogartha za sympatického a příjemného umělce. Setkání s ním patřilo k nejlepším chvílím mého pobytu v New Yorku. Když jsem se ho zeptal, co si myslí o Rahanovi, odpověděl, že je dost dobrý, ale že má s Tarzanem jen málo co společného. Což je ostatně naprostá pravda. Sice se stejně oblékají, žijí v podobném prostředí, ale jejich světy jsou naprosto odlišné. Nakonec mi řekl, že mi Rahan přinese spoustu peněz.

Mnoho let jste kreslil uzavřené epizody rahanovské série, nyní jste ovšem začal vytvářet cyklus barevných dobrodružství na pokračování. Je pro vás zajímavější práce na tomto typu komiksů než práce na uzavřených epizodách? U nich hrozí, že se o ně čtenáři náhle přestanou zajímat, jak to každoročně vidíme v Pifovi…

Osobně mnohem snadněji vytvářím a plánuji uzavřené epizody, nakonec ale vždy musí rozhodnout redakce.

Kolorování sám nedělám pro nedostatek času. Přiznávám, že nerad koloruji, ale myslím si, že u rahanovské série by se mělo zlepšit.