Will Eisner Awards 2012: Japonci kreslí válku, vinaře i mytí oken v kosmu

KOMENTÁŘ > Pojďme se podívat, jak se v letošních cenách Willa Eisnera dařilo japonským autorům. Zatímco loni si vysloužili rekordních devět nominací, letos jich bylo osm. A šest z nich navíc spadá do speciální kategorie Nejlepší americké vydání zahraničního materiálu – Asie.

Pokud nebudeme počítat Američany s japonskými kořeny, jako jsou Yuko Shimizu (nominovaná za obálky k The Unwritten) a Stan Sakai (Usagi Yojimbo měl nominaci mezi nekonečnými sériemi a vyhrál za lettering), pak se manga dočkala v hlavních kategoriích jen dvou zářezů. Naoki Urasawa potvrdil výsadní postavení a jeho Kluci z 20. století (Naoki Urasawa’s 20th Century Boys, VIZ) znovu kandidovali na Nejlepší nekonečnou sérii, v kategorii Nejlepší komiks podle skutečných událostí se dočkal nominace veterán Šigeru Mizuki za válečnou ságu Vstříc své vznešené smrti kráčíme (Onward Towards Our Noble Deaths, Drawn & Quaterly).

Vítězství si ale Japonci nakonec odnesli jen ze své kategorie. A kdo že to byl? Nepředbíhejme a pojďme si nejdříve projet nominace, které jsou jako každý rok pěknou výstavkou toho nejlepšího, co v překladech z japonštiny vyšlo.

Rozum a cit na vesnici


Žádným překvapením nebyla nominace Příběhu nevěsty (Otoyomegatari/A Bride’s Story, Yen Press) od Kaoru Mori, která už má za sebou skvěle přijatou historickou romanci Emma. Z viktoriánského Londýna konce devatenáctého století se tentokrát přesunula ještě více do minulosti – do začátku stejného století a trochu více na východ – do oblasti kolem Kaspického moře, kde se odehrává příběh dvanáctiletého Karluka a jeho o šest let starší manželky Amir, jež na začátku série spojí domluvený sňatek.

Žádný strach, o sex nezletilých nejde, Mori ve své nové manze řeší každodenní radosti a strasti vesnického života dosud nedotčeného nastupující industriální érou. Jejím připomenutím je nesmělý anglický antropolog Henry Smith, který ale do rurální idylky pěkně zapadá a v pozdějších dílech si sám prožije milostné dobrodružství s jednou domorodkyní.

Stejně jako z Emmy i z Příběhu nevěsty vyzařuje zvláštní existenciální klid a vyrovnanost, což možná souvisí s exotickým prostředím, v němž se komiks odehrává. Problémy, které postavy řeší, nejsou ale nakonec tak moc vzdálené těm našim: dobrosrdečná Amir, kterou si čtenář prostě musí zamilovat, volí mezi srdcem a rozumem – mezi manželem a svojí starou rodinou, která ji chce znovu (a lépe) provdat.

Ženy nastupují


Letošní asijské nominace na Eisner Award potvrzují nástup silné generace ženských autorek, které se narodily v polovině sedmdesátých let a jejichž díla snadno překračují demografii šódžó (dívčí) či džosei mangy (pro dospělé ženy). Kromě Kaoru Mori se zmínky dočkala i Shimura Takako, která byla dosud známá hlavně lesbickými tématy (Aoi Hana/Blue Flower).

Její aktuální počin Putující syn (Horo Misuko/Wandering Son, Fantagraphics) vypráví příběh páťáka Šuičiho, který se po přestupu do nové školy sblíží se svojí spolužačkou Jošiko. O lásku ale moc nejde, pojí je totiž společná touha utéci pohlavnímu předurčení – zatímco Šuiči se cítí být dívkou, Jošiko to má přesně naopak.

Komentář k vybraným vítězům: Will Eisner Awards 2012: Komiksoví Oscaři promíchali depresi s humorem

Takako v sérii, která v Japonsku běží už deset let, sbírá ceny a od loňského roku už má i anime zpracování, navazuje na klasická díla žánru šódžó ze začátku sedmdesátých let, jako je Růže z Versaille nebo K Teřře, kde je gender pojímán jako tekutá kategorie. Příběh o hledání své sexuality je zpracován velmi žensky – étericky rozevlátou linkou, která k navození atmosféry nonšalantně rezignuje na detaily. Asi nemusím dodávat, že kniha skvěle sedí do portfolia Fantagraphics Books, kde vyšla.

Čistič oken na oběžné dráze


Třetí ženskou autorkou v nominací je Hisae Iwaoka a její Byty na Saturnu (Dosei Mansion/Saturn Apartments, VIZ). Hlavním hrdinou psychologické sci-fi, která doma skončila po sedmi knihách, je mladík Mitsu, který pracuje jako čistič oken bytových komplexů na zemské oběžné dráze, kam se muselo lidstvo přestěhovat po nespecifikované ekologické katastrofě. Ačkoliv série vycházela v seinen magazínu Ikki (určeném pro dospělé muže), sci-fi motiv je spíše vedlejší – Iwaoka si všímá života obyčejných lidí, kteří se snaží přežít v klaustrofobickém prostředí bytových komplexů, jenž zároveň kastují společnost na ty více a méně úspěšné.

Možná to z popisu vypadá na pořádně temný komiks, Byty na Saturnu jsou ale ve skutečnosti spíše optimistické a plné víry v člověka. A to i přesto, že hlavní dějovou linku obstará pátrání Mitsua po příčinách smrti jeho otce, který pracoval ve stejné pozici.

Hisae Iwaoka za svůj průlom v USA vděčí japonskému výtvarníkovi Takaši Murakamimu, který v polovině dekády zařadil její kresby do výstavy Tokyo Girls Bravo. Tehdy v New York Times přirovnali její styl k A. A. Milnemu a jeho Medvídkovi Pů, což při pohledu na kontemplativní a trochu dětské linky Bytů na Saturnu docela sedí.

Nejlepší přítel rozvedeného člověka


Jméno Takaši Murakami v nominacích na Eisner Award figuruje také, ale není to výše zmíněný propagátor „superflat“ stylu, který je ve světě známý třeba spoluprací s Kanye Westem. Autor Psa koukajícího na hvězdy (Hoshi Mamoru Inu/Stargazing Dog, NBM) je o tři roky mladší a jeho jednodílná manga udeřila před třemi lety jako blesk z čistého nebe.

V Japonsku se jí prodalo 400 tisíc kusů a vloni měl premiéru i stejnojmenný film, který několik týdnů vévodil návštěvnosti. Komiks jsem nečetl, takže jen narychlo překládám z Wikipedie, že hlavním hrdinou je pes Happie, jediný majetek rozvedeného muže, který se na sklonku života vydává na cestu po jižním Japonsku.

Manga nejen pro vinaře


Komiksy o jídle a pití jsou v Japonsku tradičně hodně populární, novým přírůstkem do této kategorie jsou Kapky boha (Kami no Shizuku/Drops of God, Vertical) týmu Tadaši Agi (ve skutečnosti sourozenecká dvojice) a kreslíře Šu Okimota. Kapky boha v názvu samozřejmě znamenají víno a Šizuku (kapka) křestní jméno hlavního hrdiny, který se na začátku dozvídá o smrti svého otce, proslaveného kritika vína. Šizuku se s otcem rozkmotřil, když dal místo hroznům přednost chmelu a přijal místo zaměstnance společnosti na výrobu piva. Teď musí splnit poslední vůli svého mrtvého otce, a pokud chce i dědit, musí poznat třináct nejslavnějších vín světa.

Příběh o komplikovaném vztahu otce a syna na pozadí víceméně edukativní mangy o vybraných pochoutkách hodně připomíná slavného Gurmána (Oishimbo/Oishinbo) z osmdesátých let. Když Kapky boha začaly vycházet v polovině dekády v seinen časopise Weekly Morning, způsobily doslova someliérskou horečku a dnes už mají i vlastní hraný seriál.

Válečné hrůzy s humorem


Posledním nominovaným je válečná manga Vstříc své vznešené smrti kráčíme (Soin Gyokusai Seyo!/Onward Towards Our Noble Deaths), pod níž je podepsaný klasik Shigeru Mizuki. V Japonsku se proslavil jako autor jednoho z nejpopulárnějších japonských komiksů vůbec – jokajské ságy GeGeGe no Kitaro, která začala vycházet na konci padesátých let. Mizuki si na konci 2. světové války prošel peklem pěšáka japonské armády v Indočíně a při bojích přišel o jednu ruku.

Kniha Vstříc své vznešené… z roku 1973 je částečně autobiografický příběh zapomenuté jednotky, kterou vrchní velení armády pošle bez zbraní na jasnou smrt s cílem zabrzdit na pár hodin plánovaný útok nepřítele. Je to ale víc Hlava 22 než třeba Burmská harfa, trochu dětská kresba a humor, který Mizukovy hrdiny neopouští ani v posledních minutách života, dělají z Vstříc své vznešené… skvělý protiválečný „román“ a dovedu si představit, že v sedmdesátých letech musel způsobit pěkný poprask v zemi, kde se na válku rychle a dobrovolně zapomnělo.

A právě válečné vzpomínky Shigeru Mizukiho v Onward Towards Our Noble Deaths získaly šestého Eisnera pro nejlepší asijské dílo vydané v USA…

Ještě dodám, že letos devadesátiletý veterán by se klidně mohl radovat i za rok, Drawn & Quarterly totiž na začátku léta vydali v anglickém překladu jeho NonNonBa z roku 1977, v němž se prolínají vzpomínky na dětství se světem japonské mytologie. Kniha už před lety získala hlavní cenu na komiksovém festivalu ve francouzském Angoulême. A GeGeGe no Kitara se prý v anglickém překladu dočkáme za rok…