KOMENTÁŘ > První recenze Karafiátových Broučků se objevila v roce 1893, sedmnáct let po vydání knihy. Co je proti tomu několikatýdenní zpoždění u komentáře k cenám Willa Eisnera. Z vítězných počinů znají čeští čtenáři Anina ducha, Habíbí nebo Mlíko a Sejra, ale i další tituly cloumaly světem devátého umění. Nebo alespoň těmi profesionály, kteří hlasují o nových držitelích komiksových Oscarů.

Nejúspěšnější jsou se třemi cenami Daredevil a Jim Henson´s Tale of Sand, kterému se věnoval článek o nominacích. Osvěžte si také výsledky, protože teď už se bude jen plkat o vybraných vítězích. A jelikož je asijský komiks kategorie sama pro sebe, věnujeme mu později samostatný příspěvek.

Detektivka bez romantických představ

Prestižní dostih vyhrálo s pěti soškami nakladatelství Dark Horse. Přestože si nezakládá na vydávání komiksů podle skutečných událostí, ovládlo tuhle mladou kategorii s dokumentární detektivkou Green River Killer: A True Detective Story. Trochu spiegelmanovsky v ní scenárista Jeff Jensen (jinak publicista z Entertainemnt Weekly) bilancuje kariéru svého otce, detektiva Toma Jensena, který dvacet let vyšetřoval případ masového vraha Garyho Ridgwaye. V roce 2003 dostal novodobý Jack Rozparovač jeden doživotní trest za každou oběť, celkem jich bylo 48.

Titul čítá přes 220 stran a zachycuje dvě dekády, přitom nepadne jediný výstřel, neproběhne jediná honička nebo šokující odhalení pachatele. Vraha známe od začátku a scénář se drží reality, rozuzlení tedy přináší postupný pokrok technologií a obyčejné vrahovo doznání namísto dramatické akční scény. Přesto cosi vře pod povrchem. Jensen a kreslíř Jonathan Case docílí napětí i znechucení čtenáře, když chytře přeskakují mezi časovými liniemi a nechávají Ridgwaye (místy nevěrohodně) vyprávět, jak vraždil prostitutky a proč je zakopával.

Mnohé o přístupu tvůrců vypovídá scéna, v níž má už zkušený, plešatící a obtloustlý Jensen pět minut na to, aby v rámci policejního školení skolil o hlavu vyššího figuranta. „To si děláte legraci. Do takový situace jsem se nikdy nedostal! Jsem detektiv, analyzuju data a mluvím s lidma…,“ protestuje scenáristův otec, klidný chlapík, který musel vždy jednou za čas něco zdemolovat, aby upustil páru. Green River Killer je nakonec hlavně sugestivním důkazem toho, že vrah sice vyšetřovatele nezabil, ale i tak ho připravil o život.

Černobílý grafický román by nebyl tak působivý bez realistické a staromódní Caseovy kresby, která s přehledem prodala příběh, v němž někdo neustále mluví a klade otázky, ale nenabízí prostor pro jakákoli vizuální cukrátka. Díky řeči těla a perfektnímu zobrazení emocí (nebo jejich naprosté absence) podávají postavy minimalistický herecký výkon, který by zasloužil vlastní nominaci.

Poznámka na okraj: Vertigo v roce 2009 odstartovalo edici Crime, původní černobílé kriminálky v tvrdých deskách napsali žánroví odborníci jako Brian Azzarello, Ian Rankin, Jason Starr nebo Denise Mina, ale nikdo z nich se nepřiblížil hutné atmosféře Green River Killer.

Kromě deprese mají u Dark Horse podchycenou i legraci. V kategorii humorných komiksů bodovali veteráni české scény Mlíko a Sejra se souborem Diary Products Gone Bad, v němž najdete všechny politicky nekorektní příhody publikované mezi lety 1989 a 2010. Zkaženými mléčnými výrobky krmil svoje publikum i český časopis Crew na přelomu tisíciletí, v roce 2004 se pak v magazínu objevily další epizodky a profil autora Evana Dorkina. Noví čtenáři, které přilákal až komiksový boom v posledních letech, by si tak mohli chtít dohledat starší čísla se satirickou dvojkou. Mlíko a Sejra používají zvolání jako „Ochutnej sílu cihly!“, nadávají čtenářům, vysmívají se vlastnímu stvořiteli a českému překladateli zavdávají spoustu příležitostí pro vymýšlení malebných novotvarů.

Komentář k japonským komiksům: Will Eisner Awards 2012: Japonci kreslí válku, vinaře i mytí oken v kosmu

U humoru ještě zůstaneme s webovým šampionem jménem Battlepug, jehož tištěnou verzi letos vydali právě u Dark Horse. Obálka je všeříkající – válečník podobný Conanovi jede na obrovském mopslíkovi, takový výjev musí sejmout každého příznivce mečů a magie. Parodie na fantasy od Mikea Nortona se nemusí řídit žádnými pravidly, protože je vymyšlená jako příběh v příběhu. Osud bezejmenného válečníka vypráví nahá kráska svým dvěma mluvícím psům, kteří jí různě přerušují, když se jim něco nelíbí nebo nedává smysl (což je často).

Tady vážně nejsou důležité otázky začínající slovy proč a jak. Prostě hrdinovu vesnici zničil obrovský tuleň, jehož výraz se pohybuje mezi andělskou bezelstností a zhulenou spokojeností. Pak byl hrdina otrokem v továrně Santa Clause. Když i na ní hlavní padouch vyslal svého titána, hrdina umlátil ďábelského tuleně obřím vánočním lízátkem. Pak už je to klasika. Hrdina potká roztomilého obřího mopsla, nejdřív ho chce zabít, ale pak jsou z nich parťáci. Společně zlikvidují žabí čarodějku nebo monstrum složené z tisícovky syslů. Jediná věc, kterou v tuto chvíli chcete a potřebujete vědět: battlepug.com.

Takový normální časák

Úspěch zaznamenala i znovuoživená antologie Dark Horse Presents, která je s dějinami komiksu již neoperovatelně srostlá. Poprvé se v ní objevil Concrete Paula Chadwicka nebo Millerovo Sin City. Časopis Dark Horse Presents zvítězil už v roce 1992, když se kategorie antologií vyhlašovala poprvé. Návraty a nostalgie jsou tak leitmotivy nové inkarnace, jež předznamenala návrat Geofa Darrowa ke komiksům, byť mistr zatím pouze ilustruje úvodníky a zadní strany obálek (poprvé přispěl do Dark Horse Presents před dvaceti lety). Frank Miller ukázal rozpačitou ukázku z pokračování 300 (jmenuje se Xerxes), kdysi geniální Jim Steranko podobně nepřesvědčil s ochutnávkou z nového provedení Red Tide.

Alespoň spolehlivý Mike Mignola se po letech vrátil k psaní i kreslení svého nejslavnějšího potomka v příběhu Hellboy versus the Azteck Mummy, který připomíná výlet do Mexika, z něhož si Hellboy příliš nepamatuje, protože byl většinu času na plech. Střední Amerika osvěžila univerzum folklorních bytostí o zápasníky luchadory v charakteristických maskách. A svým způsobem přinesla poctu zašlým popkulturním ikonám, jako byl mexický Blue Demon.

Dark Horse Presents má jeden zásadní problém: je to z větší míry jen snůška trailerů upozorňujících na chystané tituly a osobnosti spojené s nakladatelstvím. Chybí koncept, společné téma, myšlenka… Na pokračování tu často sledujeme nultá čísla sérií, které následně začnou vycházet v klasickém sešitovém formátu. Je to takový normální, rutinní časák do tramvaje, který vám na jednom místě dá humor i horor, sci-fi i thriller.

Moebius by byl pyšný

Najdou se v něm naštěstí i světlé výjimky, jednou z nejvýraznějších je povídka The Speaker od Brandona Grahama. Pětatřicetiletý rodák ze Seattlu, kde začínal jako autor graffiti, se nejvýrazněji z anglo-amerických tvůrců inspiruje myšlenkami Moebia a otevřeně odkazuje k vizualitě jeho děl kreslených jednoduší, karikaturní linkou. Nebylo by ovšem fér umenšovat vliv klasiků Katsuhira Otoma a undergroundového Bodea Vaughna, dvou členů Síně slávy při cenách Willa Eisnera.

Grahamův příspěvek nominovaný (a poražený) v povídkové kategorii vykazuje surrealistický námět, snovou logiku a metafikční rysy. Hlavní hrdina se vrací domů po smrti člověka, kterému kdysi patřil. Nosí oblečení, má ruce a nohy, ale je to jen bílou barvou vyplněný obrys bez očí, bez nosu a bez úst (což mu nezabraňuje v tom, aby potahoval z cigarety). Zpod kabátu mu vykukuje ocásek, vypravěč je zkrátka oživlou komiksovou bublinou. Graham personifikuje vnitřní vesmír člověka, hrdina s nápisem „Hlas“ na čele probíhá skrz budovu, v níž postupně spatříme nesmělé nápady nebo chlípné myšlenky. Pravděpodobně je zabije komando pochybností, kvůli nimž je člověk nikdy nerealizoval.

Na osmi hravých stranách Graham zahazuje komiksové konvence stejně jako v jeho nejslavnějším díle King City. Například bubliny různě stylizuje podle toho, co se v nich říká (ta se slovem „námořníku“ na sobě má ještě námořnickou čapku), nebo s nimi postavy zacházejí jako s reálnými předměty. Do vyprávění také zapojuje více či méně nápadné diagramy. Hlas v průběhu povídky upíjí z džusíku, což Graham zvýrazňuje ještě přidáním druhé (průhledné) krabičky se zvukovým efektem „Srk“. S každým usrknutím mizí i hladina džusu v diagramu. Podobnými drobnostmi Grahamovy komiksy překypují, odlišují jeho styl a dokážou člověka přimět k opakovanému čtení, protože napoprvé snad ani nejde všechny vtípky postřehnout.

Proti Dark Horse Presents stála například britská ambiciózní antologie Nelson se zajímavým námětem a smysluplným využitím podoby antologie. Sleduje život holčičky, dívky, slečny a nakonec ženy Nel od roku 1968 do roku 2011. 54 tvůrců zachycuje 54 dnů v životě Nel a skládá nejen komplexní zážitek, ale také přehled současného britského komiksu. Mezi tvůrci najdete méně známá i ověřená jména jako Luke Pearson, Philip Bond, D’Israeli, Simone Lia, I.N.J.Culbard, Sean Phillips, Jon McNaught, Duncan Fegredo, Possy Simmondsová, Dave Taylor nebo Woodrow Phoenix. Chce se vykřiknout, že mezi antologiemi zvítězila nostalgie nad hodnotou a že Američani hlasovali pro Američany.

To se jen tak nevidí

Po smrti Willa Eisnera o něm spisovatel Michael Chabon napsal, „že se hladce pohyboval světem jako umělec pracující pro peníze i jako obchodník pracující pro umění“ (nekrolog vyšel česky ve sbírce Chabonových esejů Mapy & legendy). Stejný odkaz nese nejslavnější komiksová cena, která sice vyhledává díla s přesahem či přidanou hodnotou, ale zároveň se zaměřuje na tituly s masovým publikem.

Stylovým příkladem je měsíčník Daredevil oceněný mezi nekonečnými sériemi. Příběhy slepého právníka Matta Murdocka narozeného v 60. letech během nejplodnějšího období Stana Leeho jsou čistý pop. Podání Marka Waida a kreslířů Paola Rivery a Marcose Martina „pouze“ ukazuje, co se superhrdinským komiksem může provést stylová celistvost, kdy jednotlivé prvky (tvary, barvy, lettering, zvukové efekty) mají samy o sobě něco navíc, geniálně se proplétají s podstatou hrdiny a zároveň dohromady hrají jako komplexní orchestr. V poslední době podobným způsobem vyčnívaly především série Detective Comics a Batwoman, když je kreslil J.H. Williams III.

Na novém Daredevilovi se víc vyřádí sémiotik, který luští kódy a jazyk komiksu, než kritik, který hledá paralely mezi fikčním a skutečným světem nebo hlubší významy v chování postav. Když se ze stránek seškrábne vizuální nátěr, zůstane scénář, který by šel poslat do minulosti. U Marvelu by ho bez rozmýšlení podepsali jménem Lee a doručili na stůl Johna Romity staršího nebo Genea Colena. Daredevilovi se vrátil nadhled, zpět jsou superhrdinská klišé, pseudověda, dramatické pózy a efektní záběry, barvy opět připomínají vzorník Primalexu.

Od toho všeho si v minulých letech držely odstup tvůrčí týmy s Bendisem a Brubakerem, které do světa Daredevila a dalších hrdinů od Marvelu vnesly zrnitou estetiku pouličních kriminálek a noiru. Oproti tomu pop artový Daredevil bojuje s padouchem, který je ztělesněným zvukem, nebo se klidně v zoo kočkuje se lvy. Hlavní zápletka se rozjíždí kolem flash disku vyrobeného z kusu kostýmu Fantastické čtyřky. Udělátko složené z nestabilních molekul (takže má nekonečnou paměť) obsahuje kompromitující materiál, kvůli kterému jde Daredevilovi po krku pět zločineckých organizací.

Autoři kladou důraz na Murdockovy schopnosti, pohrávají si s tělesným sonarem, který u něj nahradil zrak, a dělají maximum pro to, aby čtenářům zprostředkovali netradiční způsob, jakým vnímá okolní svět. Mrštnost a bojové schopnosti naznačí tím, jak jsou poskládané panely, svištící kulky na sebe berou podobu „prostorových“ zvukových efektů, které se pohybují ve směru výstřelů, jako by chtěly vyletět ze stránky. A když se Murdock stará o skupinku dětí, prostřednictvím jeho smyslů vidíme jen zvlněné siluety, uvnitř kterých tancují křivky EKG. Daredevil si víc než jeho superhrdinští konkurenti uvědomuje rozdíl mezi stylem kresby a samotnou narací. Většina rutinních komiksů za sebe jen skládá hezké obrázky popisným způsobem. Daredevil nepopisuje, ale vypráví příběh všemi prostředky, které mu médium poskytuje.

Kdyby se Superman psychicky zhroutil

Padesátiletý Waid neproslul podobně pozitivním přístupem k žánru. Známé jsou spíše jeho díla Empire, v němž padouch porazil hrdiny a stal se světovým krutovládcem, nebo Království tvé, kde zestárlé ikony nakladatelství DC Comics svádí poslední bitvu s nastupující dravou generací, která je nadržená na pořádnou zkázu a destrukci, což starou gardu dovádí do extrémních situací (výstavba gulagů, Batmanův „Velký bratr“ monitorující Gotham). Scenáristovy výlety na odvrácenou stranu superhrdinství vrcholí v měsíčníku Irredeemable od BOOM! Studios. Právě ten patrně přesvědčil většinu hlasujících, aby Waidovi přišpendlili jeho premiérový titul Nejlepší scenárista.

Ústředním „nespasitelným“ z názvu série, kterou kreslili Peter Krause a Diego Barreto, je největší a nejčestnější superhrdina Plutonian, který ochraňuje svoje město Sky City i celý svět. Přiznaná a zásadní myšlenka série tkví v tom, že Plutonian je Superman. Akorát na něm ulpěl všechen strach a hnus z realistických a cynických příběhů o superhrdinech, které ve 21. století symbolizují třeba Ultimates nebo The Boys. Všeříkající je scéna, v níž Plutonian odhalí civilní alter ego svojí lásce a ta mu nepadne do náruče, ale ihned ho všem nabonzuje a tím mu zničí tajnou identitu. S podobnou hloupostí a nevděkem smrtelníků se vyrovnává dlouho, než mu jednoho krásného dne rupne v bedně a začne lidem provádět věci, za které ho teprve budou moct nenávidět. Pro začátek zničí Sky City a zabije miliony lidí. Pak začne vyvražďovat i bývalé parťáky, obdobu týmu Justice League of America.

Na začátku Waidův osobní přístup připomíná Alana Moorea, rozvíjí se problémové vztahy, víc sledujeme, co se odehrává v hlavách postav, hrdinové prahnou po moci, řeší se nevěra… Postupně se to bohužel zvrhne do krutější verze Stalinova hesla „Smrt jednotlivce je tragédie, smrt miliónů je statistika“ a člověk přestane prožívat, že Plutonian přeměnil další miliardu lidí v instantní espresso. Konec už je vyloženě epický guláš, protože Waid udělal tu chybu, že si do série natahal všemocné bytosti. Takže místo Irredeemable začne hrát Akira, postavy létají v růžových koulích energie, paprsky šlehají, oči žhnou. Na vinně je pravděpodobně dramaturgie, protože Waid kdysi v rozhovorech tvrdil, že má v hlavě příběh na pět let dopředu a bude se pořádně věnovat vedlejším postavám, ale ve skutečnosti série skončila po třech letech 37. sešitem.

V průběhu Irredeemable měl Waid neotřelé nápady (homosexuální pnutí mezi „hrdinou“ a arcipadouchem, který je Plutonianem posedlý), vybudoval zajímavý svět a originálním způsobem komentoval současnou pozici superhrdinů. Jenže ocenění mělo přijít dřív, pak by možná série získala i víc pozornosti a času a vedlejší linky nemusely dokodrcat do neuspokojivého konce. Že by hlasující podlehli posledním třem stránkám a pointě ve stylu Shyamalana? Pravdou je, že nevzniklo příliš promyšlenějších poct Supermanovi a jeho roli ve společnosti.

Pocty a ocenění rozhodně nechybí Artu Spiegelmanovi a jeho zásadnímu počinu Maus. Autor oslavil 25 let od jeho knižního vydání publikací MetaMaus: A Look Inside a Modern Classic, Maus, získal za ni cenu Willa Eisnera v kategorii Nejlepší kniha o komiksu. MetaMause jsme už představovali, ale teď vhodně ilustruje další třecí plochu oceněných titulů. Vyprávěly o vyprávění příběhu, o vzniku komiksu, o esenci superhrdinů, o vlastních zákonitostech… Letošní Eisneři byli zkrátka dost meta.