Jedním z typických znaků mangy je její realističnost. Mezi standardní výbavu kreslíře patří šablony s reálnými tokijskými ulicemi či parky a jako základní vzdělání se každý autor učí „latinu“ stylu, do jehož tajů se na západě snaží zasvětit učebnice typu Jak kreslit mangu. Samozřejmě, že autoři mají svůj osobitý styl, málokdy ale dojdou k takové abstrakci, která by nahlédla skutečnost neobvyklou optikou, jako to dělají třeba autoři v evropském či americkém undergroundu.

Komiksová nadsázka se v Japonsku moc nenosí a málokterý autor si dovolí udělat krok mimo realitu. Pár jich ale je. Jedním ze svérázů mangy je Taijó Macumoto, letos pětačtyřicetiletý kreslíř a scenárista, jehož díla si rozhodně s nikým nespletete.

Macumotovy postavy a lokace se obyčejně vznáší v jemně surreálném oparu, je to svět, v němž nejsou ostré hrany a taky žádná gravitace a další přírodní zákony. Jeho komiksy připomínají ty nejbláznivější kreace Moebia či Káji Saudka, tedy přesně ty momenty, kdy máte chuť do políčka vstoupit a zblízka pozorně nakoukat všechny obskurní detaily, protože máte pocit, že právě v nich se skrývá všechen význam.

V jednom rozhovoru Macumoto přiznal, že rád kreslí města a prostředí vůbec, jako by to byly živoucí bytosti. Jeho komiksy jsou jednoduše bránou do krajiny klučičí fantazie, v níž se může odehrát úplně všechno, co si vysníme. A ještě v něčem evokují Macumotovy mangy žánr šónen – není v nich žádné místo pro ženské postavy.

Tvrdí, že nerad kreslí ženy, jenže pravda je někde jinde. Ačkoliv jeho díla vychází výhradně v časopisech pro demografii seinen (tedy dospělí muži), Macumoto ve skutečnosti naplňuje ty nejzákladnější pravidla klučičí mangy – jeho příběhy v jádru vypráví hlavně o přátelství mezi dvěma chlapci. Ať už to jsou Černý a Bílý z Tvrzeného betonu (Tekkonkinkuríto/Black & White), Peco a Smile z Ping Pongu, Makoto a Juki z Běž běž nestvůro (GOGO Monster) i Šigeo a jeho dětinský otec v Hana-Otoko (Hana-Otoko/A Boy Meet A Papa And Baseball), vždy jsou jeho hlavní hrdinové propojeni silným poutem kamarádství.

Box jako umění

Začněme pěkně popořádku. Macumoto začal v osmdesátých letech sportovními mangami, v roce 1986 debutoval v časopise Afternoon povídkou Straight o hráči baseballu a jeho prvním delším počinem byla NULA (ZERO, 1991) o boxerském šampionovi Gošimovi, který ve své kariéře nikdy neprohrál (odtud jeho přezdívka a název komiksu). Manga sleduje boxéra stylem skoro dokumentaristickým, který je ale zároveň čistě estétský.

Příběh? Pche, Macumoto se vyžívá hlavně v brutálně naturalistických sekvencích zápasů, v nichž se napínají svaly k prasknutím, vzduchem sviští pěsti a pot se mísí s krví. Celá druhá a poslední kniha v podstatě obsahuje jen onen finální zápas Zera s jeho soupeřem Toravisem a celý příběh končí bezmála zenově. V závěru se Gošima patrně zblázní, srovnává se s rozkvetlou květinou a do svého soupeře buší, i když už v ringu leží jeho ručník. Jeden si tu vzpomene na nejslavnější boxérskou mangu Joe zítřka (Ashita no Joe/Tomorrow’s Joe, 1968) a její motto: „Box není sport, box je umění“.

Další portrét umanutého sportovce, jehož posedlost a schopnost obětovat sportu všechno mu zaručily osud geniálních umělců, je baseballista Hanao. V tomto případě se jedná o umělce víceméně zneuznaného – i ve třiceti se odmítá vzdát svého snu, že se někdy stane profesionálním pálkařem, a ještě pořád na plácku trénuje s místním týmem budižkničemů, kteří jsou všem jen pro smích. Se směsí pohrdání a nenávisti na něj nejprve pohlíží i jeho syn – vzorný studentík Šigero, který u něj má strávit prázdniny.

S infantilním otcem nejprve nemůže vůbec najít společnou řeč, nakonec se ale od něj naučí důležitou lekci: že život nejsou jen nalinkované cesty a úkoly, které musíme plnit. A že se Hanao nakonec skutečně stane profesionálem, to je samozřejmě klasické vyvrcholení sportovní šónen mangy. Až na to, že Macumotův hrdina je příliš šílený na to, aby se z Hana-otoko (1992) mohla stát moralitka typu „víra v sebe, tvrdá práce a překonávání překážek vede k úspěchu“.

Ping pong jako mystika

Vyloženě antihrdinské je vyznění další sportovní mangy Ping Pong (1996 – 97). Asi není potřeba psát, že i stolní tenis se v tazích Macumotova pera proměňuje v bojové umění hraničící až s metafyzikou. Podobně mystický je i příběh, v němž sledujeme pingpongové hráče během jejich cesty na japonský středoškolský šampionát. Zatímco introvertní Smile dře dnem i nocí na svém snu, talent od přírody a taky trochu poděs Peco vlastně ani neví, jestli ho hraní tenisu ještě baví a na čas s ním i přestane.

Je to ale on, kdo nakonec zvedne nad hlavu pohár vítěze, jako kdyby nám chtěl Macumoto naznačit, že nad tradičním japonským „duchem ganbatte!“ (povzbuzující výkřik „Dej do toho všechno!“ značící absolutní podřízení se cíli své snahy) ještě existuje vyšší rovina, do níž se pachtěním a probděnými noci nelze dostat, ani kdybyste se rozkrájeli. Je to jakási božská sféra, do níž mají přístup prostě jen vyvolení géniové.

DOKONČENÍ ČLÁNKU