Tento týden vychází na DVD a Blu-ray limitovaná edice kompletní Nolanovy trilogie o Batmanovi, která nastavila nové standardy pro superhrdinské filmy. K její síle a dokonalému příběhovému oblouku se vrací náš seriál. První část čtěte zde.

REVOLUCE (gothamský převrat a vláda obyčejného lidu)

Komisař Gordon v průběhu filmu Temný rytíř povstal mluví o zlu, které pomalu, ale jistě povstává z místa, kam se ho v minulosti snažili společně s Batmanem zatlačit. Doslova tedy vylézá z podzemí, z rozsáhlé gothamské kanalizace, v níž Bane osnuje plán vedoucí ke zkáze města. Tajné plány v podzemí, opuštěné tunely nově obydlované teroristy, kteří se chystají splnit svůj úkol ve jménu prospěšné věci. Trochu to připomíná Langovo Metropolis – tedy rozvrstvení společnosti dle třídního postavení: utlačovaní dřou v podzemí, zajišťují energii a chod města, aby se bohatí měli tam nahoře víc než dobře.

Bane toho naplno využívá. Jakmile se plán naplní a Batman padne, dere se z podzemí na povrch a přivádí město do absolutní paralýzy. Policejní komanda pohřbí přesně tam, odkud vzešel, odpálí všechny přístupové cesty do Gothamu a promluví před místními obyvateli přímo v průběhu ostře sledovaného zápasu amerického fotbalu (takže má zajištěnou přítomnost médií). Sdělí informace o jaderné hlavici pohybující se po městě, zlomí vaz jedinému člověku, který ji dokáže deaktivovat a s velkou pompou předá fiktivní moc do rukou obyvatel. S tím, že se mezi nimi pohybuje svobodný člověk, jeden z nich, který vlastní detonátor a osud města tedy leží jen a jen v jeho rukou. Jde samozřejmě o lež, neboť plnou kontrolu nad bombou má v tu chvíli Miranda Tate alias Talia al Ghul, dcera Ra´s al Ghula. Je sice občankou města, ale zároveň teroristkou a faktickou vůdkyní nové Ligy stínů, která se představila v Batman začíná.

Nolan navázal i na finále Temného rytíře, kde vypjatý sociologický experiment (dvě lodě, dvě bomby, detonátory v rukou zločince, civilisty i Jokera) skončil tak, že bombu neodpálil ani jeden z dotyčných na lodi – vězeň odhodil detonátor do vody, civilista podlehl strachu a svého rozhodnutí se vzdal. Batman tedy Jokerovi dokázal, že lidé nejsou tak prohnilí, jak předpokládal, a že se tu jednoduše najdou čestné duše, co dávají důraz na lidskost, morálku a řád. V případě Temný rytíř povstal zašel dál, samotný experiment je mnohem vyhrocenější, globálnější. Nolan bez okolků předložil otázku: jak naloží s mocí obyčejní civilisté a čerstvě propuštění zločinci ve městě odříznutém od okolí, jehož záchranu nezajistí ani armáda USA, neboť by riskovala odpálení jaderné hlavice? Najednou se celá situace odehrává za okolností, jež by dost možná nevyhovovaly ani Jokerovi.

Odpověď na výše položenou otázku je následující: vznikne systematicky řízený chaos, ustanoví se lidové soudy, které budou ve jménu „gothamského lidu“ nesmyslně popravovat bohaté a do té doby vysoce postavené úředníky, případně policisty. Absolutní demokracie nabere na zvrácených obrátkách, Bane nechává obyvatele, aby se požrali navzájem a aby tak ve finále mohl přihlížet tomu, jak kvete atomový hřib. Nejdříve strmý úpadek jako mučení, vzápětí demolice jako konečné potrestání.

Bane se v této fázi představuje jako terorista s vírou boje za dobrou věc. Ultralevicový extremista beroucí na vědomí fakt, že pokud máte vyšší společenské postavení a peníze, nedává vám to jakékoliv právo k tomu stavět se nad ostatní, méně majetné. Jakmile tak činíte, čeká vás trest, nejlépe tedy smrt. Z Gothamu si Bane rafinovaně vybuduje svůj protektorát, vytvoří typickou atmosféru strachu a pečlivě ji udržuje – dá volnou ruku zločincům, lidové soudy nechá řídit šíleným Jonathanem Cranem alias Scarecrowem (jenž ctí komiksovou tradici, podle které se padouši neustále vrací a živí cyklický boj dobra se zlem) a nevinným obyvatelům raději doporučí, aby zůstali doma se svými rodinami a nevycházeli moc ven. Radikální „revolucionář“ v historickém vojenském kabátu, s nímž není úplně vhodné vyjednávat. Člověk, který přesně ví, co dělá. A příliš se nechce věřit tomu, že to dělá poprvé.

BANE/HARDY (vylízaná lokomotiva nebo geniální terorista?)

Šimon Šafránek ve filmovém magazínu Filmstage píše: „Tom Hardy je génius fyzického herectví. (…) Umí přenést váhu, změnit akcent, vyladit své tělo tak, aby odpovídalo roli. Takový herec nese vždycky kůži na trh – sice si pamatujete roli, ale nepamatujete si jejího nositele.“ V  souvislosti s filmem Temný rytíř povstal k tomu všemu připočtěme fakt, že Hardy zde ztvárnil nabušené hovado s pozoruhodnou dýchací maskou přes hlavu. Vidíme z něj pouze části plešaté hlavy a oči. Přesto ve všech směrech platí to, co píše Šafránek. Hardy kontrolu nad svým tělem dovedl k dokonalosti, nicméně je strhující Banea pozorovat jak ve fyzicky vypjatých momentech, tak v situacích, kdy vede své diktátorské monology.

Osobní střety s Batmanem patří k tomu nejlepšímu, co autenticky syrová, značně fyzická linie třetího dílu nabízí. Bez zbytečných efektů, jde čistě o souboje tělo na tělo, pěst na pěst. Dominuje zde Baneova dravost, přesnost a pohodlnost, případně Batmanovo vyčerpání, které se ovšem skvěle doplňuje s jeho neutuchajícím zápalem a odmítáním porážky. Ani ve chvíli, kdy ho Bane láme přes koleno, což je mimochodem scéna, během níž puká snad každé srdce komiksového nadšence – jde totiž o přesnou filmovou verzi slavného obrazu ze série Knightfall, kde Bane svého soka porazil právě přelomením páteře. Nolan přitom nezapomíná ani na zásadní hlášku „then I will break you.“

Hardy nesnesitelně lehce a sofistikovaně hraje očima a gesty, jeho pohledy přesně ladí k daným momentům. Zábavné a přitom mrazivé jsou detailní posunky během projevu před věznicí, kde graduje svůj hysterický proslov hodný skutečného revolucionáře a budoucího diktátora. Ve chvíli, kdy upomíná, že veškerá moc jde milostivě do rukou gothamského lidu, rozpažuje mohutné ruce a posměšně se kroutí přesně v tom samém ironickém duchu, v jakém se nesou jeho lži. Hardy ztvárňuje protektorátního Darth Vadera, s nímž má společné těžké zranění a používání přístroje, který mu umožňuje překonávat nesmírnou bolest. Vlastně ho drží při životě. (Bane by se docela dobře hodil i do burtonovské vize Gothamu – znetvořený kolos, jehož dýchací maska vizuálně ladí se steampunkovými vynálezy. V letadlovém prologu nemá daleko ani k záporákovi Renardovi z bondovky Jeden svět nestačí, který má zase v mozku uvízlou kulku, díky níž necítí jakoukoliv fyzickou bolest.)

A tolik propíraný Baneův hlas? Samozřejmě není tak razantní jako ten Vaderův, jeho výjimečnost tkví jinde – Hardyho Bane je sice nekompromisní a nezastavitelný buldozer, jeho místy křečovitý a přeskakující hlas ovšem značí onu bolest z dávného zranění, která je viditelně (nebo spíš slyšitelně) cítit i přes dýchací masku. Nehledě na to, že motiv utrpení a bolesti se k Baneovi hodí i z toho důvodu, že Nolan v samotném závěru odhaluje jeho pravou motivaci. A tou je láska (když pomineme typickou mužskou pýchu a touhu „být“ Ligou stínů) k Mirandě Tate neboli Thalii Al Ghul. Tímto odhalením Nolan posunul Banea do polohy nejednoznačné, ve výsledku spíše tragické postavy, kterou fyzicky přemůže a nakonec i znemožní tím, že na povrch vyplynou její city.

Bane je definitivně poražený ve chvíli, kdy mu Batman (svým typicky agresivně živočišným způsobem) vrací stírací hlášku „…then you have my permission to die“. Zlomený a náhle zesláblý sedí na zemi s rozbitým náhubkem a smutné oči sledují Thalii, jak prozrazuje svou pravou totožnost. V ten moment se ona stává skutečným nepřítelem číslo jedna. Jakmile pak zraněný Batman opět čeká na téměř jistou smrt, Bane chce svého hlavního soka trapně zastřelit brokovnicí, ale ani si nevystřelí. Doslova ho odpálí do (rozostřeného) pozadí křehká/divoká Catwoman, která na poslední chvíli dorazí na bat-podu.

Během pár minut Bane ztrácí výsadní postavení největšího hajzla celého příběhu, najednou je naprosto zbytečnou a nepotřebnou loutkou v rukách mnohem mocnější slečny. (Nolan si už navíc potřetí za sebou po Temném rytíři a Inception pohrál s faktem, že za vším stojí žena. Marion Cottilardová si podobné odhalení odbyla v Inception, kde je její role ve finále mnohem podstatnější, než se zdálo na začátku. Tady dokonce obstará i totožné bodnutí nožem, jako tomu bylo v Inception.)

Zpět k Baneovi. Všechny zmiňované detaily utváří podstatný rozdíl například k Baneově verzi v dosavadních animovaných seriálech nebo filmech (kromě animáků třeba Schumacherova verze v Batman & Robin) či videohrách (fenomenální Arkham City), kde je většinou supervojákem a tak trochu vypatlanou hromadou svalů. Vypadá, jako by vyšel ze sado-maso salonu a v momentech ohrožení si do těla pouští jed dodávající mu impozantní sílu i pyramidální pokles IQ.

Bratři Nolanové spolu s Davidem Goyerem se naštěstí inspirovali spíše Baneovým předobrazem z čistě komiksových sérii Vengeance of Bane či již zmiňované Knightfall, jež v 90. letech poprvé přivedly Banea do batmanovského universa. Právě ty ho představily na jedné straně jako nezlomitelnou valivou sílu, na straně druhé ale jako inteligentního, pečlivě plánujícího zabijáka. Surově si počíná, jen pokud jeho nohsledi selžou a své úkoly nesplní.

V souvislosti s Nolanovou verzí Banea se mluví o menší dávce ikoničnosti, než tomu bylo, je a bude u Jokera. Jenže je tady zásadní rozdíl: zatímco Heath Ledger geniálně ztvárnil slavnou postavu a symbol padouchů, Tom Hardy svým herectvím činí postavu Banea ikonickou až teď a tady, díky filmovému plátnu.