Díky vítězství v soutěži Arnal se Kateřina Bažantová v lednu podívá na komiksový festival do Angoulême. Stejnou odměnu vyhlásila před rokem i studentská soutěž CZ.KOMIKS.11.
Podle výsledků se zdá, že v budoucnu můžeme očekávat ještě větší zastoupení žen v českém komiksu. Čestná uznání putovala k Zuzaně Žilkové za komiks Proč je v pralese zelené šero (Západočeská univerzita v Plzni), Lucii Zelmanové za komiks Skrytí (Střední průmyslová škola grafická v Praze) a Kateřině Čupové za příběh Křup (Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně).
Z více než čtyřicítky účastníků se absolutními vítězkami staly a do Angoulême se na začátku roku vydaly Alžběta Wolfová díky komiksu Ulita (Střední průmyslová škola grafická v Praze) a Lenka Šimečková za příběh Blátivý muž (Západočeská univerzita v Plzni). Jejich oceněná díla vyjdou ve dvanáctém AARGH!u.
Co může v Angoulême čekat nejen Kateřina Bažantová, ale také kdokoli, kdo se touží podívat na největší evropskou událost spojenou s komiksem, přibližuje ve své reportáži Alžběta Wolfová.
Je šedivé lednové ráno, vlak sviští po kolejích. Tady něco nehraje, snad všichni si kreslí, škvírou mezi sedadly pozoruji vznik nového scénáře. Přes uličku někdo koloruje, i ti, co bezvládně přemýšlí se zavřenýma očima a otevřenou pusou, třímají v ruce blok a tužku.
Stále si lámu hlavu, o hodinu později přistáváme v Angoulême, městě divů. Ztuhlé na nástupišti, málem se necháváme převálcovat kolečky kufrů nedočkavých návštěvníků.
Nejsme tu náhodou, já a Lenka Šimečková jsme získaly tenhle výlet v soutěži CZ.KOMIKS.11. Naštěstí pro nás už je vše zařízeno, starosti s cestami a s ubytováním si tedy dělat nemusíme.
Lenka je už dlouho znalá univerza „bande dessinée“, já jsem spíš komiksový laik, příležitostný nadšenec, takže celý výlet pro mně byl jakýmsi zasvěcovacím rituálem. Jaké štěstí, že to bylo právě tady!
Komiksová vášeň
Festival je rej vjemů! Přemýšlím, jak celé tři dny zvládnu nemrkat, aby mi něco neuteklo. Zdá se, že každý člověk je autorem či vydavatelem. Všichni, s kterými zapletu řeč, se ukazují být minimálně studenty komiksu či ilustrace. Manévrujeme městem, nechápavě zíráme do rozložené mapy, leckdy míjíme cíl cesty o dobrých deset ulic. Buď tu mají zákeřný teleport, anebo vůbec neumíme číst v mapě. Usoudíme, že si dáme příště na teleporty pozor, žhavíme lýtka a šplháme zpět na kopec, do centra.
Kam dřív? Vrážíme do lidí s ruksaky přetékajícími novými knihami, mačkáme se v pavilonech, stojíme fronty, co měří snad několik světelných roků, s nepochopitelným úsměvem na rtech – je příjemné potkat tolik lidí se stejnou vášní, dokonce s těmi, kdo se tou vášní i živí.
Kdesi v půli pavilonu nezávislého komiksu (mrkám, ale stejně začínám mít pocit, že se mi superhrdinové vypalují na sítnici) sedí zvláštní zjevení – mladý Belgičan Brecht Evens kreslí věnování do knih. Místo aby obyčejně vyšvihl hrdinu z knihy, neobvykle zadá čekajícím, aby ve frontě přemýšleli nad strašidelnou vzpomínkou z dětství, a tu pak s patřičným nadšením do knihy namaluje barevnými inkousty. Lidé pak se svítícíma očima odchází a nábožně zírají na svou „dédicace“. (Evens patří k nejžhavějším současných autorům, loni získal v Angoulême cenu za komiks Ergens Waar Je Niet Wil Zijn / The Wrong Place. Jeho komiksy vychází ve Francii, Španělsku či Německu a prosazuje se také v Severní Americe, kde byl nominovaný na Will Eisner Award. Pozn. red.)
Několik hodin brousíme nosy o vystavené exponáty v Muzeu komiksu. Letošní prezident festivalu sestavil výstavu jako průřez historií žánru – Art Spiegelmann proplul prostorem obklopen hroznem zvědavců a čumilů a tu a tam poukázal na vitrínu. Odtušíme, že víc nám sdělí jeho retrospektiva v budově přes řeku. Byla skutečně vydatná, skici k Mausovi, magazín RAW…
Hasta la vista!
Večer jdeme na vernisáž na radnici – hostují tu Španělé. Je tu hlava na hlavě, a všechny hlavy se zdají jedna přes druhou hlasitě španělsky vykřikovat. Ochutnáváme salámy a kontemplujeme nad růzností španělského projevu – v kresbě. O hodinu později – Hasta la vista! Nedalo se tam dýchat.
Po večerech diskutujeme s hostiteli o všelijakých věcech, o komiksu. Můj předpoklad, že ve Francii, stejně jako v Belgii je „BD“ národní hrdostí, byl zpražen. Je nutné ověnčit každého komiksového autora Pulitzerem, aby byl uznáván veřejností? Může věhlas ceny přehlušit hudrování laiků, že komiks je přeci úpadkový žánr výhradně pro děti líné číst „normální knížky“ a dospělé, kteří chtějí zůstat dětmi?
Poslední den se vracíme každá, kam nás srdce táhne. Lenka zamíří k americkému komiksu a já se osmělím a poklábosím s Brechtem Evensem. Odcházím od něj se svítícíma očima a nábožně zírám na svou „dédicace“. Nemohla bych si přát lepší zasvěcení!
Ukázka z komiksu Ulita
