UKÁZKY > Představte si, že by Simpsonovi stárli. Diváci by sledovali, jak z Maggie postupně vyrostla alkoholička a z Lízy se stala matka samoživitelka. Něco podobného předvedl Peter Bagge ve svých komiksech o Buddym Bradleyovi a jeho dysfunkční rodině. Příběh se sice odvíjí epizodicky a hlavní ingrediencí je humor, protagonisté se ale v průběhu let mění a dějí se jim věci, které nelze vzít zpátky.

První svazek rodinné odysey Bradleyovi vydalo před koncem roku Al Dente a seznámilo tak tuzemské čtenáře s další významnou osobností americké alternativy, třebaže Bagge (*1957) není tak profláknutý jako jeho vrstevníci Daniel Clowes a Charles Burns, jejichž díla uvedlo nakladatelství v Česku již dříve.

Baggeův jízlivý pohled na americké předměstí předběhl v roce 1985 seriály jako Simpsonovi, Ženatý se závazky nebo Family Guy/Griffinovi. Přišel s docela ostrou a hodně zábavnou satirou, která se vysmála pokrytecké představě, že dokonale posekaný trávník před domem odráží i bezstarostnou atmosféru domova. Epizody zachycují hlavně střety jednotlivých členů rodiny, podle komiksové tradice s aliterací ve jménech: obtloustlého otce Brada, pobožné matka Betty, puberťačky s rovnátky Babs, nejmladšího a trochu jednoduchého Butche a především středoškoláka Buddyho, který nejraději loví vinyly z poliček svého oblíbeného obchodu a postupně se stává hlavní postavou. Všichni jsou odpozorovaní ze života, Bagge se podobně jako Matt Groening inspiroval vlastní rodinou a sám sebe pak nejvíce otisknul do rozhněvaného mladého muže Buddyho.

S ním se na přelomu 80. a 90. let mohli dokonale ztotožnit příslušníci Generace X, jejichž hudebním věrozvěstem byl Kurt Cobain a kteří vyhlíželi flákačské filmy Kevina Smithe, Richarda Linklatera nebo Todda Solondze. I jejich hrdinové dávají přednost pocitu osobní svobody před kariérou, zpochybňují tradiční hodnoty svých rodičů a všechno, nad čím drží ruku stát (Bagge je libertarián a prý nechápe, proč jeho pohled na svět v dnešní době nesdílí více lidí). Vlasáč v neodmyslitelné flanelové košili se stal miláčkem grungové scény, ale třeba i britského scenáristy Grahama Linehana. Podle něj Buddymu za mnohé vděčí Roy ze sitcomu It Crowd. Jak Bradleyovi stárli, vstupovaly do jejich životů poměrně depresivní události. Jelikož Al Dente chystá pokračování, pro představu jen zmíním, že Buddy v současnosti je sice stále stejný flákač, ale zároveň je otcem a vizuálně se podobá Pepkovi Námořníkovi. Má vyholenou hlavu a pásku přes oko. Takže Bagge postavy skutečně nemění jenom tím, že jim vyléčí akné.

Zatímco Burns a Clowes pokroutili klasickou komiksovou kresbu z 50. a 60. let, Bagge se mnohem silněji inspiroval u tehdejších karikaturistů (hlavně těch z časopisu Mad) a v animované grotesce (Bugs Bunny). Jeho postavy nejsou plastické jen ve vývoji, ale také vizuálním provedením. Hlavním poznávacím znakem Baggeho stylu jsou gumoví hrdinové, jejichž nudlovité údy se neustále vlní. Skutečná naštvanost, onen „hate“ (jak se jmenuje i Baggeho nejznámější série z 90. let) propuká ve chvílích, kdy se postavy rozčílí, začnou hystericky křičet a gestikulovat. Zuby se mění v ostré tesáky, od hlav stoupají blesky i atomové hřiby, deformovaná těla připomínají tvary z abstraktních obrazů. I tahle nespoutaná energie přispívá k tomu, že kronika Bradleyových na rozdíl od jejich protagonistů příliš nezestárla.