Jo, Zefka a Žoko pádí neunávně vpřed

RECENZE > Manitoba je velkolepý zaoceánský parník, který míří do Liverpoolu. Uprostřed Atlantiku se však jeho stroje záhadně zastaví, osádka i cestující jsou omámeni a ve spánku bez milosti oloupeni o veškeré cennosti.

Tím končí úvodní sekvence a začíná vlastní dobrodružství jedenáctiletých sourozenců Legrandových: chlapce jménem Jo a jeho sestry Zefky. A také ochočeného šimpanze Žoka. Trojice protagonistů se v albu Manitoba neodpovídá neopatrně vydá na projížďku na moře, zabloudí v mlze a dostane se do spárů šíleného vědce.

O něco později pak v podmořské laboratoři pomateného vynálezce způsobí boží dopuštění, což napovídá již obrázek na obálce alba. Šílený génius, věznitel hrdinů, si v ničem nezadá s ostatní garniturou potrhlých vědátorů, kteří strašili v komiksech ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století. Chodí nahrbený v bílém plášti, pyšní se mohutným plnovousem a při nejmenší příležitosti jím zmítají záchvaty vzteku. Také on, stejně jako jemu podobní, se hodlá stát pánem světa. Snad by se mu to i podařilo, nebýt ovšem Jo, Zefky a zejména opičky Žoko.

Sourozenci Legrandovi si totiž dovedou poradit v každé situaci. Jo dokonce dokáže řídit podmořský tank přesto, že do něj zasedl poprvé v životě. (To mi připomíná jeho neuvěřitelnou schopnost manévrovat se stratoplánem H 22 ve druhé sérii, která vyšla česky loni.) Při útěku z podmořské laboratoře se hrdinové dostanou mezi lidojedy, ani tam to s nimi nevypadá růžově, ale i v tomto případě si dokážou pomoci z nesnází.

Čistá linka, čisté oblečení

Je nabíledni, že příběh je kreslený hergéovskou čistou linkou. Jo a Zefka nosí stále stejné oblečení, ať už si hrají na mořské pláži nebo doma spolu s rodiči poslouchají rozhlasové zprávy. Je zvláštní, že navzdory vzrušujícímu ději, plnému pronásledování, útěků či dlouhodobému pobytu u lidožroutů, mají na sobě stále stejné sněhobílé podkolenky, Zefka vzorně čistou bílou halenku a Jo si nikde a nikdy nedokáže ušpinit svou obligátní červenou košili.

Podmořská laboratoř, ve které se odehrává valná část dobrodružství, mi připadá tak neskutečně rozsáhlá a dokonale vybavená (musí pochopitelně obsahovat i regenerátory vzduchu a vody, ubytovny mužstva s příslušenstvím, sklady pohonných hmot a potravin, dílny a kuchyni), že to podle mého názoru přesahuje i soudobé technické možnosti a pochybuji, že by si její stavby nikdo na souši nepovšimnul.

Přistoupíme-li však na tuto vědeckofantastickou licenci, musíme přiznat, že se příběh čte jedním dechem, děj pádí neúnavně vpřed, nemá hluchá místa a určitě jej ocení především čtenáři ve věku od 8 do 12 let.

Než přistál stratoplán

Překlad Kateřiny Vinšové je velmi dobrý, jenom nechápu, proč do češtiny nepřevedla také jméno majitele loďky (viz strana 7), na které se Jo, Zefka a Žoko vydávají na širé moře. Mathieu je přece Matouš!

Dvoudílná série Záhadný paprsek se poprvé objevila v černobílé verzi v lednu 1936 v týdeníku Coeurs Vaillants, časově tedy předcházela sérii Stratoplán H 22. V říjnu roku 1936 ji začali přetiskovat v Le Petit Vingtième, dětské příloze deníku Vingtième Siècle, barevnou verzi uveřejnil časopis Tintin v letech 1946 až 1948 a ve dvou albech s pevnými deskami ji vydalo nakladatelství Casterman roku 1952.

Dokončení příběhu nalezne čtenář v albu Výbuch sopky Karamako, které na sebe jistě nenechá dlouho čekat.

Dobrodružství Jo, Zefky a Žoko #3: Záhadný paprsek 1. – Manitoba neodpovídá
Hergé
Albatros, 2013, 56 stran, 189 Kč
záznam v ComicsDB