RECENZE > Zatím poslední přírůstek do filmografie Woodyho Allena nese název Jasmíniny slzy a zcela jistě se jedná o mistrův nejlepší počin posledních let. Návštěvou kina však letošní agenda allenofilů nemusí končit.

Pár týdnů po uvedení zmíněného snímku do české distribuce se pro změnu do knihkupectví dostala knižní sbírka stripů V kůži Woodyho Allena, kde slavný Newyorčan hraje hlavní roli.

Odjakživa si myslím, že když člověk něco miluje, v devadesáti procentech případů se najdou lidé, kterým se to bude taky líbit.
– Woody Allen

Nikdy nevěřím něčemu, u čeho se moc bavím.
– Woody Allen

Když čtyřstěn vtipkuje s dvacetistěnem

Autorem knihy je Stuart Hample. Osobně poznal Woodyho Allena jako pětadvacetiletého, když se Allen snažil svými výstupy na stojáka bavit návštěvníky barů. Až o řadu let později Hample oslovil v té době už respektovaného filmového tvůrce s nápadem na vytvoření novinového stripu, kde by Allen byl hlavní postavou. Slavný komik překvapivě souhlasil, dokonce výtvarníkovi dal k dispozici své poznámky se sebranými nápady a svolení k volnému užívání vtipů z jeho knih, her a komediálních výstupů. Takovou velkorysost lze vysvětlit mimo jiné záměrem Allenova managera rozšířit známost svého klienta mimo velká města.

Plán skvěle vyšel. K odběru stripů se ještě před otištěním zavázalo 460 novin (Peanuts ve své době nezačínali ve více než deseti titulech). Obrázkový seriál nakonec vycházel mezi roky 1976 až 1984. V těch letech byl Stuart Hample vystaven dvojímu tlaku. Woody Allen ho podporoval k odvážnější práci, naopak vydavatelé periodik ho opakovaně usměrňovali k ohledům na většinového čtenáře. V rozsáhlé předmluvě knihy autor stripů sebekriticky poznamenává, že ustupování šéfredaktorům negativně ovlivnilo jeho práci.

Jako dodatečnou pomstu lidem od novin beru nápad zařadit do publikace třináctistránkovou obrázkovou hříčku, kterou měl spáchat významný matematik Richard Buckminster Fuller. Na výsledku je hodně poznat, že autorem byl prezident Mensy. V neuměle nahozených črtách jako postavy vystupují různé geometrické tvary, které vedou dlouhatánské „vtipně duchaplné“ metafyzické proslovy, které mají za cíl vzdát poctu panu Allenovi. Ve výsledku ale jen v knize zabírají místo, nic víc.

Brýle, knihy a kalhoty do zvonu

Samotných stripů se čtenáři dočkají až na čtyřicáté stránce. Jsou všechny černobílé, celostránkové nebo jde o klasické proužky. Ústřední protagonista na nich vypadá mladší, než byl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Kreslená postava se od svého originálu odlišuje zdánlivým detailem – tvarem brýlí. Mistrovu kanonickou proprietu komiks zjednodušuje v oválné obroučky ne nepodobné modelu, který u nás propagoval detektiv Štika. Výtvarník si tak usnadnil práci a svému hrdinovi dodal ještě bezbrannější výraz.

Jinak ale stripy zachovávají vše při starém. Woody je ten klasický neurotik z New Yorku, co bojuje s depresemi, chodí na psychoanalýzu a snaží se dobývat srdce vysokoškolaček s těly modelek, které jsou o hlavu/několik hlav vyšší než on. Taky občas bojuje s rodiči, hraje jazz na klarinet, přidává k lepšímu historky z dětství. Opakovaně Hample mimoděk pobaví tím, jak je jeho kreslený seriál retro. V televizi běží seriál M*A*S*H, filmy se sledují na domácí promítačce, píše se na psacím stroji, zmíněn je cyklostyl, nosí se kostkované obleky a kalhoty do zvonu. Dojem trochu archivní záležitosti též podporuje přetištění epizod i s patinou starého papíru, se stopami po opravovaném textu, značkami načmáranými tužkou po okrajích. To vše mě při četbě nerušilo, naopak dodávalo zvláštní kouzlo originálu.

Častou rekvizitou v rukách kreslených protagonistů je knížka, jejich seznam by vydal na menší knihovnu. Podle obálek se čte Freud, Sartre, Dostojevskij, Kafka… Přitom jde stále o poměrně krotký kreslený seriál pro každého. V kůži Woodyho Allena není film V kůži Johna Malkoviche, ani se nejedná o intelektuální stripy ve stylu Jen čtvrt vteřiny na život.

Zahraj to znovu, Stuarte

Řemeslo Stuarta Hampla (a skupiny scenáristů, kteří kresleným skečům dodávaly nápady) neurazí, ale taky nenadchne. Od souborného vydání toho nejlepšího z tvorby vycházející v novinách dlouhých osm let bych přece jen očekával více. A Allenovo svolení k recyklaci jeho díla pro potřebu komiksu mi přijde trochu problematické. Když příběh začne úplně stejnou hláškou jako humoristova starší povídka, napadá mě otázka, zda je opakovaný vtip ještě vtipem. Nebýt stále existující popularity amerického filmaře, strip by se dnes své knižní podoby nedočkal.

Komiksový titul mi přesto přijde jako atraktivnější počin než třeba před lety vydaná kniha Erica Laxe: Woody Allen. Hovory o filmu (1971-2007). Lax v ní zpovídal Allena průběžně skoro celou jeho filmařskou kariéru. Výsledkem je suchopárně uctivý obsah, kde se člověk skoro nic nedozví o dotazovaném. Naopak po čtenáři je požadována poměrně detailní znalost režisérovy rozsáhlé filmografie.

Hamplova publikace vyšla společnými silami nakladatelství Argo a Paseka. Obě značky mají už s vydáváním komiksů zkušenosti, Argo navíc vydalo čtyři povídkové soubory Woodyho Allena. Recenzovaná sbírka stripů spíš míří na ctitele obrýleného intelektuála z Manhattanu, než na příznivce devátého umění. Nakladatelům přeji, aby jim jejich předvánoční marketingový tah vyšel. Myslím, že se dá shrnout do drobné předělávky úvodního citátu: Když lidé milují Allena, v devadesáti procentech případů se najdou tací, kterým se to bude líbit… a koupí si to.

Sám ovšem nikdy neuvěřím tomu, že se čtenáři budou nějak extra moc bavit.

V kůži Woodyho Allena
Stuart Hample
Argo a Paseka, 2013, 240 stran, 498 korun
záznam v ComicsDB