Máme velkou radost, že můžeme alespoň takto na skok uvítat mezi přispěvateli Komiksária expertku na japonský komiks Annu Křivánkovou, která mimo jiné překládá do češtiny série Útok titánů, Death Note nebo Gantz. Ve svém textu se vrací k mangám, které spojuje nominace na prestižní Cenu Willa Eisnera i to, že v češtině bohužel asi jen tak nevyjdou.

Letošní ročník udílení prestižních Cen Willa Eisnera byl pro Japonsko relativně úspěšný: věhlasný animátor a komiksový autor Hajao Mijazaki byl spolu s dalšími velikány uveden do Síně slávy, a stejně jako loni obsadila i letos díla japonské provenience všechny nominace v kategorii Nejlepší americké vydání zahraničního materiálu – Asie.

Šigeru Mizuki a jeho Šówa

V posledních letech je mezi nominovanými stálicí především Šigeru Mizuki (1922), jeden z nejstarších žijících japonských komiksových autorů a odnedávna nositel státního ocenění za kulturní přínos. Přestože je známý především jako autor mangy inspirované tradičními japonskými strašidly, mimo jiné Strašidýlko Kitaró (GeGeGe no Kitaró, 1959) či Babička Nonnon a já (Nonnonbaa to ore, 1992), získal si uznání i díky podstatně drsnějším příběhům, při jejichž tvorbě těžil z vlastních hrůzných zkušeností z druhé světové války, jíž se účastnil jako řadový pěšák v Tichomoří. Právě Mizuki byl vedle Osamua Tezuky či Keidžiho Nakazawy jedním z komiksových autorů, kteří na přelomu 60. a 70. let skrze své příběhy odsoudili válečné šílenství a připomněli utrpení civilního obyvatelstva po celé jihovýchodní Asii. Mizuki přitom nezapomněl ani na ostrou kritiku šikany uvnitř japonské armády a krutého zacházení s prostými vojíny: za všechny můžeme zmínit mangu Vstříc své vznešené smrti kráčíme (Sóingjokusai se jo!), jejíž anglické vydání Onward Towards Our Noble Death získalo Eisnerovou cenou v roce 2012.

V podobném duchu jako toto vítězné Mizukiho dílo se nese i letos nominovaná manga Komiksová historie éry Šówa (Komikku Šówaši, 1988-1989), přesněji řečeno její první část vydaná pod názvem Showa: A History of Japan, 1926-1939. Mizuki zde zachycuje počátek dosud nejdelší novodobé japonské éry, která kromě nejstrašnějšího válečného konfliktu, kterého se kdy země vycházejícího slunce účastnila, přinesla v pozdějších letech i dlouhé období míru a nebývalé prosperity. Přestože v příběhu mapuje kromě historických událostí i své vlastní dětství a dospívání, ohlíží se Mizuki na období Šówa bez přílišné sentimentality. Čtenář má tak k dispozici podrobné, informativní, avšak rozhodně ne suchopárné vyprávění – tomu autor zabránil i vtipným a přitom účelným zakomponováním postavy Krysáka (Nezumiotoko vystupující už ve Strašidýlku Kitaróovi) jakožto komentátora celého příběhu. Nakladatelství Drawn & Quarterly, které v minulých letech podstatnou měrou přispělo také ke (znovu)objevení otce stylu gekiga Jošihira Tacumiho, si vydáním dalšího Mizukiho díla připsalo další pozoruhodný titul na svůj seznam dosud publikované mangy.

Vrcholná manga Džiróa Tanigučiho

Další staronovou tváří mezi autory nominovaných děl je Džiró Taniguči, který americkou porotu zaujal už v roce 2007 svým netradičním komiksem Na procházce (Arukuhito, 1990-1991). Jeho typický styl – čistá, detailní a velice realistická kresba může působit poněkud odtažitě, avšak o to více vzbuzuje zájem serióznějších autorů, kteří si Tanigučiho často vybírají za svého kreslíře. Mezi lety 1985 až 1991 to byl například známý spisovatel a literární kritik Nacuo Sekikawa, který s Tanigučim spolupracoval na vynikajícím komiksu Za časů mladého pána (Boččan no džidai, 1985-1996), pojednávajícím o životě předního japonského spisovatele Nacumeho Sósekiho, a potažmo i celé literární scény na sklonku období Meidži (1868-1912). V roce 1992 se Taniguči zase chopil scénáře Kana Furujamy, a vytvořil tak působivý samurajský příběh Kaze no šó, který česky vydalo nakladatelství Hanami pod titulem Kniha větru.

Tentokrát však padl porotě do oka čtvrtý díl horolezeckého dramatu Vrcholek bohů (Kamigami no itadaki, 2000-2003), jenž Taniguči nakreslil na motivy stejnojmenného románu Bakua Jumemakury, známého autora dobrodružné a sci-fi literatury. Podobně jako u mnoha jiných děl, které si v současné době nachází cestu k americkým čtenářům, lze i v tomto případě konstatovat jediné: bylo na čase! Vrcholek bohů – vycházející v nakladatelství Fanfare/Ponent Mon jako The Summit of the Gods – totiž pro vynikající kresbu a strhující příběh oslavovala evropská kritika na komiksovém festivalu v Angoulême už před více jak deseti lety.

Thomasovo srdce a legenda Moto Hagio

Vzhledem k tomu, jak nesmírně je dnes žánr skrývající se pod zkratkou BL (Boys Love) ve světě populární, zůstává s podivem, jak málo jeho dnešní zahraniční fanoušci (či spíše fanynky) vědí o klasických dílech fenoménu šónenai, tedy o manze, jejímž středobodem je romance mezi dvěma chlapci. Přestože na vině je samozřejmě i relativně malá dostupnost těchto komiksů, mezi hlavní příčiny můžeme přiřadit i jistý komicky archaický dojem, kterým tato díla mohou na dnešní čtenáře působit. Thomasovo srdce (Tóma no šinzó, 1974-1975) autorky Moto Hagio (1949) je vedle Písně větru a stromů (Kaze to ki no uta, 1976-1984) z pera Keiko Takemiji (1950) snad nejklasičtějším dílem rané šónenai.

Pro Hagio přitom tato manga nebyla prvním pokusem představit téma homoerotické lásky, již v roce 1971 si připravila půdu příběhem Listopadové gymnázium (Džúičigacu no džimunadžiumu), jehož zápletku později rozpracovala v Thomasově srdci. To si přitom s Listopadovým gymnáziem zachovalo velkou podobnost: osudem zkoušení hlavní hrdinové čelí své zakázané lásce v působivých kulisách německé internátní školy na přelomu 19. a 20. století, a oba příběhy končí patřičně tragicky. Thomasovo srdce alias The Heart of Thomas vyšlo v překladu uznávaného odborníka na dívčí mangu Matta Thorna v nakladatelství Fantagraphics, které už v minulých letech vydalo Hagiinu sbírku A Drunken Dream and Other Stories.

Temnota a erotika na japonský způsob

Pokračovatelkou odkazu Moto Hagio a zároveň nejmladším z nominovaných je pětatřicetiletá Asumiko Nakamura, jež se japonským i zahraničním čtenářům doposud představila především půvabnými romancemi spadajícími do kategorie BL. Její dílo Ucubora, po kterém vloni sáhlo newyorské nakladatelství Vertical a vydalo jej pod titulem Utsubora: The Story of a Novelist, však stojí mimo její obvyklý žánr.

Hlavními hrdiny erotického thrilleru jsou spisovatel Šun Mizorogi, tajemná dívka Aki Fudžino a ještě tajemnější rukopis románu, jehož pravé autorství stojí za jedním z mnoha překvapujících zvratů celého příběhu. Kromě provokativní zápletky je Ucubora nesmírně zajímavá také po vizuální stránce, jelikož Nakamura nádherně pracuje s kontrastem černé a bílé. Její dlouhonohé a okaté postavy se vyznačují téměř tekutou unylostí, díky níž působí zároveň půvabně i mimořádně strašidelně.

Nadčasový Tezuka vítězí

Přestože od jeho předčasné smrti uplynulo již pětadvacet let, zůstává Osamu Tezuka dosud nepřekonanou legendou japonské komiksové scény, a jeho díla dodnes budí pozornost po celém světě – mimo jiné i letos, kdy jeho manga Záhadné bytosti z podzemní říše (1948) získala cenu Willa Eisnera.

Při vyslovení titulu Čiteikoku no kaidžin – v překladu nakladatelství PictureBox The Mysterious Underground Men – by přitom jistě ledaskdo zaváhal. Jde totiž o jednu z Tezukových prvotin, které sice bývají zmiňovány v jeho biografiích, ale běžný čtenář o jejich existenci často nemá ponětí, a pokud ano, možná se jej po zběžném prolistování zmocní pochybnosti, jelikož konzervativně pojatá kompozice a dětsky zakulacené postavičky prozrazující inspiraci Waltem Disneym (mezi hlavní hrdiny koneckonců patří i programově roztomilý antropomorfizovaný králíček Mimio) na první pohled skutečně nemusí vypadat příliš sofistikovaně.

Přitom však právě takové Záhadné bytosti z podzemní říše jsou: fantastická zápletka o geniálním sirotku Johnovi a jeho cestě do podzemního světa je jen kulisou pro překvapivě silný a nadčasový příběh o přátelství mezi hlavními protagonisty. Dramatické vyvrcholení svého času čtenáře šokovalo, a ani dnes neztratilo nic ze své působivosti. Hlavní předností této mangy přitom není jen Tezukův nepopiratelný vypravěčský um, ale také obrovský půvab jeho raného stylu, který na sklonku 40. let minulého století způsobil na japonské komiksové scéně pravou revoluci. Je tedy více než případné, že i po takové době dokáže letité Tezukovo dílo porazit tak silné soupeře, jaké v letošním ročníku Cen Willa Eisnera mělo.