Letošní vítěz Eisnerovy ceny v kategorii Nejlepší americké vydání zahraničního materiálu – Asie není příliš překvapivý: stala jím dvojice Showa 1939-1944: A History of Japan a Showa 1944-1953: A History of Japan z pera Šigerua Mizukiho, jednoho z nejuznávanějších a zároveň nejstarších současných japonských autorů, který tuto Komiksovou historii éry Šówa (Komikku Šówaši) původně publikoval v osmi samostatných svazcích v letech 1988-1989, tedy na samém sklonku éry, o které jeho manga vypráví.

O tomto Mizukiho díle však už bylo v Komiksáriu minulosti napsáno dost – jeho první část věnující se letem 1926-1939, kterou nakladatelství Drawn & Quarterly vydalo v r. 2013, byla totiž ve stejné kategorii nominována již loni a prohrála zřejmě jen díky nasazení těžké klasiky v podobě Tezukových Záhadných bytostí z podzemní říše, s níž se vytasilo nakladatelství PictureBox. Musíme však konstatovat, že čím méně je letošní vítěz překvapivý, tím více jeho úspěch potěší, jelikož Mizuki píše o nedávné historii své země bez skrupulí a staví se tak k problematice vyrovnání se s válečnou minulosti daleko lépe než leckterý japonský politik.

Konkurencí Mizukiho historické mangy bylo letos několik značně různorodých titulů, přičemž dva z nich rovněž nepatří mezi díla, která bychom mohli označit za čerstvé novinky. Na klasiku vsadilo nakladatelství VIZ, jež přišlo s neotřelou seinen mangou Master Keaton, která původně vycházela v letech 1988-1994 v komiksovém magazínu Big Comics Original. Autorem je především Naoki Urasawa, jehož jméno jistě nebude příznivcům japonského komiksu neznámé – stačí připomenout hity jako Jawara! či Monster – avšak zapomenout nesmíme ani na jeho spolupracovníky Takašiho Nagasakiho a Hadžimeho Kimuru (dnes již zesnulého autora tvořícího převážně pod pseudonymem Kacušika Hokusai), kteří se významnou měrou podíleli na scénáři a především na historické rešerši: Master Keaton totiž kromě dobrodružství svérázného hrdiny Taičiho Hiragy-Keatona (který má za sebou nejen studium archeologie v Oxfordu, ale i službu v SAS) nabízí především poutavý výlet do poválečné evropské historie, jenž dnes možná bude na čtenáře působit trochu nostalgicky, avšak na zajímavosti ani tak neztratí – spíše naopak, jelikož Urasawova dnes již klasicky vyhlížející kresba historický námět velmi vhodně doplňuje.

Třetí z dříve narozených japonských komiksů, které se letos dostaly mezi nominované, vydalo nakladatelství Vertical pod názvem In Clothes Called Fat. Tato džosei manga – původním názvem Šibó to iuu na no fuku – vycházela v letech 1996-1997 v ženském magazínu Šúkan džosei, ale rozhodně by bylo chybou odepsat ji jako pouhou dospělejší verzi typické šódžo romance. Na stylu její autorky Mojoko Anno je totiž znát, že kdysi pracovala jako asistentka legendární Kjóko Okazaki, která dala na přelomu 80. a 90. let vzniknout subžánru gjaru manga, specifické odnoži komiksu pro starší dívky vyznačujícího se nebývalou drsnosti svých protagonistek a. Ani Anno si nebere servítky a ukazuje svět dospělých japonských žen v pořádně nelichotivém světle: hlavní hrdinkou příběhu, jemuž dominuje boj s poruchou přijímání potravy, je mladá sekretářka Noko trpící nejen nadváhou, ale též setrvalou šikanou ze strany atraktivnějších kolegyň i nadutých nadřízených. Pochopení nakonec nenalézá ani u svého přítele, takže příběh, který už tak začal špatně, rychle spěje k horšímu – a čtenář se i přes určité méně realistické dějové zvraty nemůže zbavit dojmu, že Anno dokázala vykreslit šikanou zmítanou japonskou společnost až znepokojivě přesně.

Zbývající nominované tituly patří mezi novější tvorbu a lze říci, že jejich vydání v USA s největší pravděpodobností uspíšil i jejich výhodný příbuzenský vztah k filmovému plátnu: podle stejnojmenné románové předlohy mangy All You Need Is Kill bylo vloni natočeno úspěšné americké sci-fi Edge of Tomorrow (r. Doug Liman), zatímco příběh Wolf Children: Ame & Yuki (Ókami kodomo no Ame to Juki) nejprve před třemi lety zazářil na filmovém plátně coby celovečerní animovaný film režiséra Mamorua Hosody, a teprve poté se vypracování jeho komiksové podoby ujala výtvarnice publikující pod pseudonymem Jú. Obě díla lze označit za velmi povedené; mangu All You Need Is Kill (na příští rok chystá Crew) na motivy stejnojmenné úspěšné předlohy Hirošiho Sakurazaky nakreslil známý ilustrátor Takeši Obata (mj. zodpovědný za výtvarné provedení takových hitů jako Death Note, Hikaru no Go či Bakuman) ve spolupráci se scénáristou Rjósukem Takeučim. Oba zkušení autoři odvedli práci na jedničku: Obata využil jako východisko výtvarného pojetí celého komiksu původní ilustrace Jošitošiho ABeho, zatímco Takeuči převedl původní příběh do komiksové podoby, aniž by obětoval jeho napínavou atmosféru, ale zároveň dostatečně dynamicky na to, aby potěšil typického čtenáře magazínu Šónen JUMP, v němž tato manga v první polovině minulého roku vycházela na pokračování. Komiksové provedení Vlčích dětí, jehož publikace se chopil Yen Press, rovněž potěší – příběh o mladé matce vychovávající napůl lidské, napůl vlčí potomky obsahuje stejnou dávku roztomilosti i tragična jako původní film, a navíc ještě komentář autora k jednotlivým postavám a barevné bonusové stránky.

Posledním nominovaným dílem je relativní novinka One Punch Man, remake amatérského webového komiksu Wanpanman (galaxyheavyblow.web.fc2.com) z dílny kreslíře publikujícího pod pseudonymem One. Protagonistou této superhrdinské mangy protknuté notnou dávkou vizuálních gagů je nadpřirozenou silou nadaný bojovník Saitama, jehož holá hlava a záměrně jednoduše vykreslený obličej nápaditě kontrastují s propracovanější vizáží přehršle záporných hrdinů. Autorem remaku, jenž vychází od r. 2012, je Júsuke Murata, který se proslavil především starší jumpovskou sérií Eyeshield 21 (2000-2009), a přestože jako ilustrátor vládne vlastním a nepopiratelně sofistikovanějším stylem než One, podařilo se mu do značné míry zachovat osobitý vzhled i sžíravý humor původního díla, které s velkou dávkou rozpustilosti často odkazuje na mnohá klasická díla svého žánru.