RECENZE > Snad na žádné album Thorgala se nečekalo s takovou netrpělivostí jako na aktuální 35. díl – Šarlatový oheň. Předešlému dílu čtenáři vyčítali, že příliš přešlapuje na místě a v podstatě nic nového nepřináší. To měl napravit nový scénárista Xavier Dorison, který teď ve Francii platí za scénáristickou hvězdu. Příliš velká očekávání trošku zchladil zatím posledním dílem vedlejší thorgalovské série Kriss de Valnor #6 – Ostrov ztracených dětí, kde už se Dorison na scénáři podílel. Příběh tam není špatný, ale ústřední zápletka nikterak nevybočuje ze zaběhnutých schémat série.

Thorgalova dobrodružství měla v posledních letech sestupnou tendenci, alespoň co se scénářů týká. Když v roce 2007 Jean Van Hammea nahradil Yves Sente, zdálo se, že je série v dobrých rukách. Alba Já, Jolan a Thorův štít jsou povedená, jak svým příběhem, tak i malířstvím Grzegorze Rosińského. Postupně ale série začala upadat, což vyvrcholilo u dílů Bitva o Asgard a Kan-Aniel, kde už je zápletka doslova vycucaná z prstu a Thorgala přesunula na dálný orient. Série nutně potřebovala restart, který měl přinést nový scénárista. Bylo též zajímavé sledovat reakce čtenářů na aktuální album. Zatímco fandové na BD gestu album většinou strhali, v Polsku, kde komiks vyšel ve stejnou dobu, volí čtenáři a recenzenti daleko smířlivější tón. Jak se tedy věci mají.

Šarlatový oheň ukončuje Thorgalovo dobrodružství v Bag Dadhu, kde musí zachránit svého syna před sektou rudých mágů. Scénář Xaviera Dorisona rozhodně přidal komiksu temnější atmosféru, než měl předešlý díl a taky se nebojí přitvrdit – některé momenty jsou až brutální. Na konci dílu postaví Thorgala před těžké rozhodnutí, zda obětovat syna, nebo nechat svět shořet v plamenech. Příběh šlape a hluchá místa se tentokrát podařilo téměř eliminovat. Co bych albu vytkl, je kresba. Když uvážím, že Rosinski maloval Šarlatový oheň přes dva roky, tak to na konečném výsledku není znát. Některé panely mají atmosféru a povedly se i tváře zblízka, jiné jsou ale odbyté, zvlášť u velkých ploch je to vidět, jsou plné pouhých črtů zahalených v jakémsi červeno-žlutém odstínu. Je to třeba hodně vidět ve scéně, kdy křižáci shazují ze svých létajících lodí na Bag Dadh oheň. Tam si mistr vystačil jen s několika čarami.

Jsem tedy v hodnocení někde uprostřed, scénář se mi líbí, kresba u mnohých panelů ne. Na 36. díl si určitě zase dva roky počkáme, ale bude zajímavé, kam se budou ubírat vedlejší řady, které budou mezitím vycházet. Jde o série Kriss de Valnor, Vlčice a Thorgal – mladá léta, přičemž dvě prvně jmenované se později s hlavním příběhem nejspíš spojí do mohutného finále. Tyto série mají své vlastní příběhy, ve kterých se někdy objeví odkaz nebo nějaká postava z předešlých dílů hlavní série. Dávají tak čtenáři pocit, že všechno je provázáno v jeden celek. A naznačují to i události, které odkazují k věcem příštím. Například když na konci aktuálního dílu opouští Thorgal Bag Dadh, aby se setkal s Kriss de Valnor, která se mezitím ve své vlastní řadě stala královnou na severu. Na konci toho všeho se pak ovšem bude muset řešit, zda na tomto vrcholu už nenechat Thorgala odejít. A bude to věru těžké rozhodování, aktuální díl vyšel ve Francii v nákladu 200 000 výtisků a i vedlejší řady se prodávají více než dobře. Vydavatelství Lombard by si tím nezařízlo slepici, co snáší zlatá vejce, ale rovnou celou drůbežárnu.

V každém případě my fandové máme ještě pár let k dobru. Rychlejší frekvenci vydávání budou mít určitě vedlejší série. Za což jsem rád, neb mě baví víc než ústřední příběh. Jde o typickou komerční fantasy, na kterou se nekladou takové nároky jako na hlavní řadu. Nejvíc mě baví řada o Thorgalově dceři Vlčici – Louve. Je to až skoro pohádková fantasy se spoustou rozličných charakterů, jak lidských, tak zvířecích. Navíc všechny tyto řady jsou pěkně nakresleny.

Ale zpět k Šarlatovému ohni. Xavier Dorison dokázal sérii vlít novou krev do žil. O žádnou revoluci se nejedná, ale určitě příběh nakopl k větším obrátkám a posunul o notný kus dopředu. Grzegor Rosiński na albu odvedl spíše svůj horší průměr nebo nemám pro jeho současnou malbu oko. To ať posoudí jiní. Pro mě je důležitější, že se oproti předešlému dílu nuda tentokrát nedostavila.