Čtvrtého listopadu se uzavřela devět let trvající komiksová pouť, kterou podnikl za katastrofou tří římských legií v Teutoburském lese italsko-švýcarský kreslíř a scénárista Enrico Marini (47). V nakladatelství Dargaud ten den vyšel 64stránkový pátý díl historického dobrodružného komiksu Římští orli, který je úctyhodný rozsahem (dohromady bezmála 300 stran, s poznámkami víc) a pozoruhodný navíc tím, jak se dotýká nejranějších českých dějin.

A taky těch světových, protože pro Římské impérium byla Germania Magna navlas totéž, co pro dnešní euroamerickou civilizaci Afghánistán. Je to stejná země nezemě a hřbitov armádních specialistů i stratégů, kteří nedokázali pochopit, že neuspějí bez ohledu na počet vyhraných bitev a dobytých a vypálených sídel.

Na skok od Škorpióna
Marini vystudoval malířskou akademii v Basileji, ale komiks jej fascinoval od dětství, stejně jako manga, a tak se vydal cestou ve své domovině populárního žánru. Ilustroval povídky v magazínech Strapazina či Tribune de Genève, ze začátku spolupracoval i s Thierry Smolderenem. Zaujal komiksem Gipsy, ale své hlavní dílo Le Scropion vytváří už 15 let s belgickým scénáristou Stephenem Desbergem. Jde o mystický a výtvarně náročný příběh prodavače relikvií z 18. století Armanda Catalana, řečeného Škorpión, dle ďáblova znamení ve tvaru zmíněného pavoukovce s klepety… A právě rozsah tohoto díla i téma možná také vysvětlují, proč
si scénárista, kreslíř i kolorista v jedné osobě vybral osud římských legií v německých lesích. Klasicky odvyprávěné „latinské“ dobrodružství s meči a trochou mystiky mu je zřejmě blízké.

Enrico Marini

Marcus a Ermanamer
Od Desberga se zase naučil hodně ze scenáristiky. Čtenáře umí vtáhnout do děje ihned, a činí to dost bezohledně. Začíná „bildungsrománem“ mladičkého Římana Marka Valeria Falka, který má germánskou matku (a umí tudíž praněmecky) a přísného římského otce Tita, který se vypracoval od píky a stal se císařovým oblíbencem. Do této rozštěpené rodiny císař pošle na výchovu germánského hocha, rukojmí Ermanamera, aby se mu dostalo náležitého vychování. Což nespočívá v biflování latiny, ale ve výchově k tvrdosti až krutosti. Kluci podstupují nemilosrdnou nakládačku, aby odvykli slabosti – když například ušetří před smrtí zběhlého otroka, musejí přihlížet ze sousední cely jeho několikadennímu mučení.

Marini od začátku nabídne čtenáři mix děsu, sexu a intrik, které dokonale vyplní děj, jinak směřující k dobře známému konci. Protože ten germánský mladík dostane jméno Arminius a tajně sní o tom, že se Římu pomstí a z Germania Magna nenechá kámen na kameni.

To je ale ještě daleko, mladickou nenávist nahradí pokrevní bratrství a sběr společných zkušeností, a to až na úroveň římské (novodoběji švédské) trojky.

Přízrak katastrofy
Právě ve chvílích vyčerpání či zdrogování se Markovi začne vracet noční můra – octne se ve vlhkém, mlžném lese kdesi daleko na severu, vyrván z přívětivé italské krajiny, a honí jej bílý vlk, personifikace blonďáka Arminia. Jindy ho zaskočí orel, anebo se brodí místem hrozné bitvy, přelézá hory mrtvých legionářů, až doputuje k obětnímu oltáři, na němž je v bílém hávu někdo, určený oběti Germány matce země Nerthus. Nebude tam náhodou on sám?

Mezitím plyne děj v Římě ne zrovna ideálním směrem – Marka potká nešťastná láska k ženě, zaslíbené centurionu Lepidovi. Ta míří s manželem na sever, kde už Arminius nějaký čas dělá zprostředkovatele mezi Římem a kmeny, a všechny hlavní postavy se nakonec setkávají na osudovém pravém břehu Rýna.

Marcus tam ovšem míří jako tajný agent samotného císaře Augusta. Ten zaslechl, že se chystá povstání, kterému má snad velet sám Arminius, a chce vše ošetřit na místě. Marcus a jeho láska (i ještě někdo další) jsou ve smrtelném ohrožení a věci jdou od desíti k pěti, protože ani být agentem samotného césara na severu nestačí.

Inspirace filmem
Čtvrtý díl mě na chvíli zklamal, protože v něm poprvé zadrnčela klišé. Generál Varus je přesně takový, jak slabošský a zhýralý vojevůdce má vypadat, Markova bezmoc příliš okatá. Na druhé přečtení už to dopadlo lépe, navíc čtenář musí ocenit rešerši i detaily. Lepidus například při vypalování vesnic šíří „furor romanus“ se stříbrnou maskou na tváři, kterou na místě Varovy porážky vykopali v roce 1994. Marini se evidentně seznámil s literaturou i nálezy a přitom děj nezatížil ani gramem popisnosti navíc.

V tom dílu bylo také patrné, že se Marini možná inspiroval anglickým filmem Orel deváté legie z roku 2011, filmovou verzí románu z roku 1954. Časově by to odpovídalo, každopádně opevnění předsunutého tábora je navlas stejné, ať ho hájí Marcus Valerius Falco nebo Marcus Flavius Aquila. Ale vytýkat to kreslíři nelze, na vhled do neznámé skutečnosti za římským limitem musím mít člověk obří fantazii. V tomto ohledu Marini inovátor není. Ač kresebně geniální, nenabízí přesvědčivější verzi toho, jak to vypadalo u Germánů (a tedy i v Čechách, které hrají v příběhu okrajovou roli).

Tradiční schéma revolty „hadráků“ proti legionářům je totiž obnošené a historicky dávno vyvrácené. A na Římany a legie místní nobilita mnohdy čekala (v Británii je to doloženo), kteroužto reálpolitickou fakticitu podobné ságy „mečů a sandálů“ většinou postrádají. Povstání bývala často projevem iracionálního zmatku, nikoli soustavného protitlaku, a historikové jsou v interpretacích zdánlivě proflákunutých dějů daleko opatrnější.

Stejně tak autor přebírá římské legendy o neprostupné lesní krajině, která vypadala jako středoevropská džungle. Ve skutečnosti krajinou prostupovaly vyklučené arterie, spojující Řím s dalekými enklávami, vůbec barbarikum nebylo zdaleka tak děsivé. Jenomže u Mariniho dostáváme především komiksový thriller, a tam trocha mlhy a pahýlů navíc jen prospěje.

Příště: 60 let honby za římskými orly