RECENZE > Parafráze názvu tohoto kultovního francouzského filmu (1956) Rogera Vadima, do jehož hlavní role obsadil svou tehdejší manželku Brigitte Bardot, by mohla také znít „A Vadim stvořil BB“. Ta se totiž stala sexuálním symbolem 50. a 60. let nejen pro Evropu, ale pro celý svět. Obdobnou parafrází „A Forest stvořil Barbarellu“ bychom mohli vystihnout význam komiksové hrdinky, která při svém zrodu (1962) smetla ze stolu všechna nastavená pravidla, doporučení i zákazy a stala se rovněž sexuálním symbolem, a to komiksovým. Aby ne, když svůj předobraz měla právě ve své živé krajance, která jí poskytla celý svůj vizuál. Komiksový kreslíř Jean-Claude Forest v podstatě překreslil slavnou filmovou star do svého nového sci-fi bande dessinée.
Konečně k nám tedy doputovala legendární Barbarella. Nakladatelství Argo ji vydalo jako druhý svazek velké řady edice Argomiks a v knize jsou hned dva příběhy. První, ten nejznámější, který odstartoval její slávu, s prostým názvem Barbarella a druhý Minuto-žroutův hněv. Oba příběhy jsou černobílé a můžeme jen litovat, že nebylo použito barevné tónování, které mají časopisecké originály. Nemám tím rozhodně na mysli celobarevné verze obou dílů, které vznikly až z později překreslených variant, kde Forest změnil vizáž Barbarelly, včetně přepracování některých panelů. Bohužel nový kresebný styl potlačil kouzlo prvotní jemné kresby.
Rozdíl mezi černobílou kresbou a vydáním s barevným tónováním
Nakladatelství věnovalo vydání značnou péči a připravilo vázanou publikaci s téměř sto sedmdesáti stranami, opatřenou tvrdými deskami, rovnou ve dvou variantách. Limitní pro fajnšmekry, s obálkou plakátu Káji Saudka k české premiéře filmu (1971), a klasickou, s portrétem hrdinky. U této klasické obálky zvolil grafik zvětšený detail Barbarelliny tváře a ramen, a místo kolorování upřednostnil barevné puntíkové rastry, mající evokovat tónování a časopisecký tisk, což byla vhodná volba. S touto volbou ovšem nekoresponduje typografie názvu, která se sem i přes náznak prostorovosti písma nehodí svým „moderním“ 3D fontem. Mě osobně se více zamlouvá původní francouzská pop-artová obálka (Le terrain vague 1964), která je hojně přebírána anebo novější pojetí z limitního vydání v roce 2014 (Humanoids). Mimochodem, tento limitní náklad byl vytištěn černobíle s doplňujícím světle modrým tónováním, jež umocnilo a zvýraznilo samotnou kresbu, s kterýmžto efektem počítal Forest už při kreslení prvních stránek. Škoda, že Argo nepoužilo právě tento mustr.
Původní obálka Barbarelly z roku 1964
Obálka limitované edice nakladatelství Humanoids z roku 2014
Původní časopisecký komiks vycházel v pánském čtvrtletníku V-Magazine v letech 1962-1964. Byly to čtyři víceméně samostatné příběhy po osmi stranách a pátý, dějově kompaktní, mající třicet dva stran. Tento celek pak vytvořil první album, rozšířené ještě o čtyři strany (dvě a dvě pro první dva příběhy). Forest si tvorbu Barbarelly náležitě užíval jak po scénáristické stránce, tak po výtvarné. Spontánním vymýšlením zápletek zpočátku nahradil déletrvající koncepci, která přišla až s pátou částí. Žánr sci-fi mu umožnil popustit fantazii na plné obrátky, a tak se v komiksu setkáme nejen s fantastickými tvory na hranici vědecké uvěřitelnosti, ale také dalece za ní, kde žádné biologické zákony, ani jinoplanetární, neplatí. Jelen prorostlý parožím po celém hřbetu, vzdušní žraloci, létající ploutvonožec striula, obrovský medúzovitý trubýš, mající v sobě město a další, se vymykají i tehdejší standardní fantastice a dokazují, že Forest oplýval nevšedními nápady, vedoucími k vymýšlení pitoreskních a někdy až zvrácených mechanismů (kousající hračky, krmítko pro ptáky s živou lidskou potravou, excesivní stroj na zabíjení pomocí rozkoše).
A to není nic proti tomu, že v komiksu zobrazil sex Barbarelly s robotem Aiktorem, respektive okamžiky po souloži. To mu nebránilo, aby i do tohoto erotického okamžiku vložil humornou repliku Aiktora: „Ale ne, paní je až příliš laskavá! Znám svoje chyby… Moje pohyby jsou poněkud mechanické!“ Ještě že už měl Isaac Asimov několik let své tři zákony robotiky jasně dané, jinak by je jistě pozměnil, tedy hlavně ten třetí. Všem puritánům a strážcům počestnosti musela z této hojně „citované“ stránky pěkně poklesnout čelist a na tváři vyskákat pupínky.
Erotikou, z dnešního hlediska hodně cudnou, je prošpikován celý komiks. Co v časopisecké verzi zřejmě tehdy tak moc nevadilo, anebo nebylo kulturními hlídači zpozorováno, způsobilo poprask na stránkách knižního hardbacku (Terrain Vague 1964), kam Barbarella ve své kosmické lodi přeletěla. Byrokraticko-prudérní mašinerie vydala bolestivý sten a přinutila Foresta, aby svádivou hrdinku pro reedici o dva roky později na patřičných místech přioděl. Stejná oblékací historie se opakovala i v dalším vydání (1968), ale přece jen svět od poloviny šedesátých let pokročil, a tak Barbarella v roce 1974 provedla striptýz (podobný tomu v úvodu filmu) a vrátila se ke své původní nahotě. Foster taktéž některé panely komiksu, zejména kosmonautku samotnou různě upravil a překreslil, takže se její vizáž změnila z rozverné náctileté teenagerky ve zralou ženu. Dokonce její černobílý vesmír zaměnil za barevný, ale to už je jiná Barbarella, ne ta z těch šedesátek.
Barbarella je v podstatě space opera, prokládaná typicky francouzským humorem, pramenícím z tehdejšího kultovního časopisu Hara-kiri a majícím kořeny v tvorbě pařížských surrealistů a dadaistů, a je jí vlastní hravost, nadsázka i nonsens. Současně odráží atmosféru šedesátých let s hnutím hippies, vírou ve vědu i podmanění si kosmu, s uvolněnou erotikou a svobodou v umění.
Druhý příběh Minuto-žroutův hněv (časopisecky Linus 1967-70, album 1974) představuje scénáristicky propracovanější jednolitý příběh, kde Barbarella vlastní zábavnou show Delirium circus, kam angažuje výjimečné bytosti. Fosterova fantazie ani tady nijak nezahálí a nedocházejí jí nápady. Od těch „vědeckých“ až po bizarní a čtenáři zírají. Pravda, hlavně čtenáři minulého století, ale i my, současní, se musíme ponořit do toku času a vrátit se zpět, abychom pochopili a nechali se unést na křídlech jeho fantazie. Akviánský vědec Narval, žijící v obrovité cisterně s vodou a jeho touha zbavit se tohoto omezení, zavede Barbarellu na temnou planetu Spektru, kde čas plyne tisíckrát pomaleji. Vnořit se do jejího časoprostoru pomůže Narvalův trik-trak-transport. Poté následuje smršť neuvěřitelných až úsměvných příhod, které Barbarella řeší v programu svého kréda „Make love, not war“ a jež mají za cíl chránit ji, její blízké, a nakonec i samotnou Spektru. O eroticky svůdné okamžiky tu také rozhodně není nouze.
Mimochodem, situaci, kdy se na naší Zemi objeví skupina mimozemšťanů a pohybuje se vůči nám v čase mnohokráte pomalejším čili pro nás v podstatě stojí a nehýbají se, popsal ve své povídce Cizinci z jiného času (1961) ukrajinský autor Igor Markovič Rosochovatskij a do pětistránkového komiksu Stretnutie v púšti (Elektrón č. 1-3 (1973) jej nakreslil slovenský výtvarník Jozef Babušek-Schek (scénář Kamila Stašková).
Podle prvního dílu, respektive podle jeho páté části a předchozích dějových zlomků, vznikl v roce 1968 francouzsko-italský film, který režíroval Roger Vadim. Do hlavní role prosadil opět svou manželku, kterou ovšem už nebyla slavná BB, ale Američanka Jane Fondová. Svými fyzickými dispozicemi rozhodně nezaostala za Vadimovou exmanželkou ani kreslenou hrdinkou, o čemž se přesvědčil každý, kdo film viděl a nepromeškal úvodní striptýzovou scénu. Právě kvůli choulostivým scénám odkoupil pozdější manžel Fondové Ted Turner na její přání filmová práva a zamezil promítání snímku. Barbarella tak zmizela na dlouhou dobu z kin a vrátila se tam až v roce 1991, kdy se manželství rozpadlo. Je až komické, že vesmírná prostopášnice iritovala nejen v kreslené podobě, ale i ve filmovém zpracování, a to dokonce její samotnou hereckou představitelku!
Komiks i film se postupně staly kulturní a masovou ikonou, a mnohé oslovily. Podle jména pozemského vědce z filmové Barbarelly se pojmenovala anglická popová hudební skupina Duran Duran, jež kralovala v hitparádách 80. let a ve svém repertoáru měla skladbu Electric Barbarella (1997).
Barbarella se také stala svým jménem inspirací pro podobně znějící jména s dvěma „L“ následných komiksových hrdinek jako Jodelle (1966), Isabella (1966), Uranella (1966), Vampirella (1969), Dracurella (1973) a nepochybně i Saudkova Sylterella (1970).
Ani tak skvěle redakčně připravená knížka se však nevyhnula páru pochybení. Na konci prvního příběhu je matoucí číslování komiksových stránek, kdy po 67 následuje poslední stránka s číslem 70 a navozuje představu, že chybí jeden list. Ne, opravdu nechybí, počet originálních stran je 68. Překlad Richarda Podaného šlape, nedrhne, ale přece jen bych tady měl jednu připomínku. Hrdým vynálezcem excesivního stroje v paláci Sogu není zámečník, nýbrž – vhodnější „terminus technicus“ – klíčník.
Rád bych se ještě vrátil k obálce limitního vydání. Použití Saudkova plakátu byl jistě dobrý komerční počin (i když já osobně mu nejsem příliš nakloněn). To, že se musel plakát graficky upravit (třeba písmo nahoře), to bych ještě skousl, ale proč proboha musel grafik dodělat spodní část plakátu, tedy klínu Barbarelly, v šíři 1-2 cm? To opravdu nechápu.
Publikace je vybavena třemi zasvěcenými komentáři. Krátkého úvodního slova se chopil dánský režisér Nicolas Winding Refn se svou osobní vazbou na hrdinku. V následné předmluvě postihl i u nás známý britský komiksový publicista Paul Gravett zrod a anabázi Barbarelly ve francouzském tisku. Třetí text s obrazovým doprovodem je nejdelší a Tomáš Prokůpek v něm rozebral, jak Barbarella ovlivnila komiksovou tvorbu v Čechách (Československu) a její osudy za naší železnou oponou.
Závěrem sluší dodat, že Jean-Claude Forest vytvořil o Barbarelle ještě další dvě alba. Le Semble Lune (1977), kde se Barbarelle narodí syn a poslední díl Le Miroir aux Tempêtes (1982). Ve čtverce už ale Forestovi s výtvarnou stránkou pomáhal jeho kolega Daniel Billon, taktéž významný francouzský kreslíř a ilustrátor.
Prostřednictvím Arga jsme dostali k ochutnání komiksovou legendu a zmizela tak jedna velká díra v mapování kulinářských mezníků evropské i světové komiksové historie. Važme si tohoto nakladatelského počinu a nechme se unášet na vlnách nostalgie, protože podobných delikates nás v případě zájmu čeká nepřeberné množství a je jen na nás, jestli se s nimi za čas setkáme.
Barbarella
autor: Jean-Claude Forest
Argo, 2017, 168 stran, 398 Kč
záznam v ComicsDB
Dovolím si odpovědět na pohoršené a řekněme z recenze emočně vyčnívající „Proč proboha“… Protože edice Argomiks má odlišný formát od původního plakátu. Nad řešením strávil grafik několik bezesných nocí. Při podobném „hnidopišství“ je zajímavé, že další a podstatnější úprava – taktéž vzniklá kvůli odlišnosti formátu, autorovi článku unikla.
A dobře – ještě k tomu, proč jsme nepoužili podklad z roku 1964… Nikdo nám jej nebyl s to poskytnout v dostatečném rozlišení. A věřte, že jsme pátrali.
Díky za recenzi.
Váš vynálezce excesivního stroje.
Promiňte, pane Klíčníku, tady nejde o to, že Saudkova verze je mnohonásobně lepší, ale sám musíte uznat, že ta vaše nová obálka je grafický odpad! Vy nemáte peníze na zaplacení grafika se vkusem? Zkuste se, prosím, příště poradit s nějakým kvalitním grafickým designérem, myslím, že jich jsou (minimálně v Praze) stovky! Příkladem by pro vás mohlo být nakladatelství LIPNIK, které určitě nemá peníze na rozhazovaní a design jejich knih je přesto famózní.
Děkujeme za názor, milý arthure. Nesouhlasím s ním ani v jednom bodě (až na to, že LIPNIK má také hezké obálky), tudíž jsme asi ustrnuli hned z kraje diskuse v mrtvém bodě – zejména kvůli vašemu útočnému postoji. Pavla Růta, grafika oceněného nejednou porotou hodnotící grafiku knih, od vás budu moc pozdravovat.
Pana Růta pozdravujte. Netvrdím, že je špatný grafik, ale docela by mě zajímalo, jestli by nějakou cenu získal i za tuto práci. Dost o tom pochybuju. Docela by mě zajímal názor nějakého skutečného odborníka jako je například Tomáš Pecina nebo Robert V. Novák na tuto obálku. Jinak děkuji za informaci, alespoň vím, kdo za tím stojí.