UKÁZKA > Kniha Made in Japan se pomalu zabydlela v knihkupectvích (a snad z nich i v kloudném tempu mizí). Jak jsme psali dříve, obsahuje původní eseje o japonské vizuální kultuře.
Dnes přinášíme úryvek z textu Anny Křivánkové, která psala část o manze. V publikované ukázce rekapituluje zrod mangy v 19. století, zásadní vliv druhé světové války nebo příchod Osamu Tezuky.
Pokračování textu Ukázka z Made in Japan. Jak se zrodila manga
Kniha Jak rozpoznat odpadkový koš před dvěma lety u nakladatelství Labyrint zahájila edici Fresh Eye, jejíž svazky by se měly čerstvým okem dívat na to, na co se díváme – edice se zabývá vizuální kulturou kolem nás. Do ní patří i japonské motivy a popkulturní fenomény, které v Česku už nemají tak silnou auru čehosi exotického a cizího jako před lety, třeba i díky nárůstu manga titulů na tuzemském trhu.
V docela příhodnou dobu tak Labyrint vydává druhý díl edice Fresh Eye, který má svůj záběr vetknutý už v názvu: Made in Japan – Eseje o současné japonské popkultuře. Knihu, pro níž je zásadní i grafická úprava, tvoří kapitoly o anime, manze, videohrách, filmu nebo fanouškovské komunitě otaku.
Pokračování textu Kniha Made in Japan přichází s čerstvým pohledem na mangu či anime
ANKETA > Místo záplavy novinek přinese rok 2014 zřejmě dobrou příležitost k dohnání restů, ať už jde o komiks domácí, nebo zahraniční. S orientací v nabídce minimálně za uplynulý rok by opět ráda napomohla tradiční anketa Komiksária. Ohlédli jsme se za nejlepšími domácími komiksy, překladovými tituly, největšími událostmi, zahraniční produkcí i za tím (nej)horším, co rok 2013 přinesl.
Letos přispěli (byť ne ve všech kategoriích) Martin Foret, Michal Jareš, Pavel Kořínek, Milan Krejčí, Pavel Mandys, Tomáš Prokůpek, Martin Přibyl, Lukáš Růžička, Jan Samohejl, Jakub Sedláček a David Zachoval. Příští rok snad zazní i ženské hlasy.
Všechny části ankety najdete zde. Těšíme se zase za rok.
Pokračování textu Jaký byl rok 2013: Nejlepší zahraniční komiksy
RECENZE > Manga měla na západě dlouho pověst násilnického čtení plného explicitního sexu, které může zničit morálku dobře vychované mládeže. Nakonec se samozřejmě ukázalo, že japonský komiks zdaleka neznamená jen pornografii a vyhřezlá střeva, mezitím ale moralisté ze Spojených států nakazili i samotné Japonce a místní rodičovské organizace v osmdesátých letech horlivě instalovaly po městech odpadkové koše, do nichž mohli uvědomělí občané odhazovat „morálně závadnou mangu“.
Kdyby mělo něco podobného nedejbože proběhnout i u nás, tak by se tam nejspíš objevilo pět dosud vydaných svazků Plačícího draka. Teď ale konečně dostává osmdesátková jakuzárna v škatulce drsné mangy pro dospělé svého prvního sourozence – mysteriózní sci-fi vyvražďovačku Gantz, pod níž je podepsaný kreslíř Hiroja Oku. První díl vyšel počátkem září u vydavatelství Crew.
Pokračování textu Trochu jiní Muži v černém. Gantz je drsná sci-fi s klaustrofobickou atmosférou
* Dnešní zápisník se ponese hlavně ve znamení mangy, protože ta dobrá se mi teď docela nakupila. Nejdřív se podíváme na Strange Tale of Panorama Island ztvárněný mangakou Suehirem Maruou. V krásně vyvedené knize vydané u nakladatelství Last Gasp se mistr známý svými bestiálními kresbami krotil a přinesl adaptaci románu pulpového japonského spisovatele Edogawy Rampa. Žánrově se kniha pohybuje na poli dekadence, kde hrozí snadné sklouznutí k lacinosti. Co však potěší, je naprostá profesionalita, jakou se Maruo románu chopil. Stránky utíkají jedna za druhou a člověk si skvěle nakreslený příběh vyloženě vychutná.
Zápletka je následující: když zoufalý mladý spisovatel zjistí, že zemřel jeho dávný a o dost úspěšnější spolužák, s nímž si byli velmi podobní, nezaváhá a nafinguje vlastní sebevraždu, aby se mohl vydávat za onoho kamaráda, jehož smrt se teď stala jen špatnou diagnózou. Čerstvě nabyté bohatství navíc umožňuje hlavní postavě vybudovat si ostrov snů s úžasnými stavbami, kde se lze oddávat nejrůznějším radovánkám.
Pokračování textu PÁTEČNÍ ZÁPISNÍK: Italský Nissan, Darrowův kung-fu kovboj a mexický holubník
Jak dopadly Will Eisner Comic Industry Awards z pohledu mangy? Zatímco v minulých letech japonští autoři útočili i na hlavní kategorie v rámci nejznámějších komiksových cen, letos se zase pokorně vrátili zpět do své škatulky s názvem Nejlepší americké vydání zahraničního materiálu – Asie.
Může to odrážet také konec boomu, který zasáhl Spojené státy před několika lety. Manga má na jednom z největších komiksových trhů světa stále své místo, ale po něuvěřitelném zájmu přichází postupné vyrovnání trhu – vychází méně knih, dříve úspěšní vydavatelé odcházejí (například Tokyopop), prodeje poslední tři roky klesají. Přestože nedávno zkrachoval i ambiciózní pokus několika vydavatelů o společný digitální obchod JManga.com, který fungoval pouhé dva roky, zbylé silné nakladatele (Yen, Viz, Dark Horse a Vertical) těší vzestup elektronických komiksů.
Stále vychází i umělecká a náročnější manga u nakladatelů jako Fantagraphics nebo PictureBox, ale jejich prodejní výsledky jsou samozřejmě stejně kolísavé, jako je to u všech titulů mimo střední proud.
Pokračování textu Will Eisner Awards 2013: Japonci cestují do minulosti i do budoucnosti
V manze Bosý Gen ožívají vzpomínky na dětství poznamenané výbuchem atomové bomby v Hirošimě a následnou poválečnou obnovou. Není to jenom nejslavnější komiksové zpracování hirošimské tragédie, ale také jeden z prvních japonských komiksů vydaných v zahraničí. K jedenácti překladovým verzím samozřejmě pomohlo neobvyklé téma, Bosého Gena (Hadaši no Gen) tak lze považovat za jeden z nejslavnějších protiválečných komiksů vůbec. Jeho autor Keidži Nakazawa zemřel 19. prosince 2012, bylo mu 73 let.
Když bomba Little Boy rozpoutala 6. srpna 1945 v Hirošimě atomové peklo, bylo Nakazawovi šest let a při výbuchu přišel o otce (uměleckého malíře) a tři sourozence. Bomba mu o pár let později vzala zbytek rodiny. Když v roce 1966 zemřela i jeho matka, rozhodl se už tehdy profesionální mangaka tvořící pro klučičí časopisy porušit svoje dávné rozhodnutí, že nikdy nebude psát o válce.
Pokračování textu ČERNÁ A BÍLÁ: Keidži Nakazawa byl dítětem atomové bomby
Hlavním hrdinou mangy Plynoucí život (Gekiga Hyōryū, 2008/A Drifting Life, 2009) je začínající autor Hiroši. Někdy v druhé polovině 50. let čte moralizující článek o sexu a násilí v publikacích, které byly dostupné dětem v síti tehdy velmi oblíbených manga půjčoven. „Vulgární manga se šíří, sdružení rodičů chce zasáhnout!“ zní titulek novinového textu, jenž zmiňuje také časopis Stín (Kage/Shadow), v němž vychází jeho první autorské pokusy.
„Nemůžeš se rozčilovat kvůli každému takovému článku,“ uklidňuje ho starší bratr.
„Naše cílová skupina přeci nejsou děti, ale starší čtenáři, kteří už něco zažili a pochopili. Když do někoho píchneš nožem, krvácí. Jak to někdo může považovat za špatný vliv na děti?“
„No to jo, ale v půjčovnách najdeš naši mangu na stejných poličkách jako časopisy pro děti. Nemůžou za to, že si myslí, že jsme to stejné.“
Pokračování textu ČERNÁ A BÍLÁ: Dramatické obrázky Jošiharu Tacumiho a příběh dospělé mangy
Komiksová nadsázka se v Japonsku moc nenosí a málokterý autor si dovolí udělat krok mimo realitu. Pár jich ale je. Jedním ze svérázů mangy je Taijó Macumoto, letos pětačtyřicetiletý kreslíř a scenárista, jehož díla si rozhodně s nikým nespletete.
Od sportu do světa mladistvých delikventů se Macumoto dostal v povídkové sbírce Modré jaro (Aoi Haru, Blue Spring, 1993). Svět je to stejně brutální a nesmiřitelný jako box. Proto také dýchá zvláštní poetikou nespoutané divokosti, kterou ještě dotváří anarchistická kresba. Mimochodem „aoi haru“ z názvu sbírky v japonštině znamená i „mladistvé roky“, poslední éru v životě člověka, kdy nemusí přijímat žádnou zodpovědnost. Nakonec každá ze sedmi povídek se odehrává v posledním ročníku povinné školní docházky, náctiletí výtržníci bez budoucnosti jsou v nich konfrontováni s neodbytnou a přesto nevyřčenou otázkou – co dál s životem?
Pokračování textu ČERNÁ A BÍLÁ: Taijó Macumoto ukazuje sport a přátelství v surreálném stylu (2/2)
Jedním z typických znaků mangy je její realističnost. Mezi standardní výbavu kreslíře patří šablony s reálnými tokijskými ulicemi či parky a jako základní vzdělání se každý autor učí „latinu“ stylu, do jehož tajů se na západě snaží zasvětit učebnice typu Jak kreslit mangu. Samozřejmě, že autoři mají svůj osobitý styl, málokdy ale dojdou k takové abstrakci, která by nahlédla skutečnost neobvyklou optikou, jako to dělají třeba autoři v evropském či americkém undergroundu.
Komiksová nadsázka se v Japonsku moc nenosí a málokterý autor si dovolí udělat krok mimo realitu. Pár jich ale je. Jedním ze svérázů mangy je Taijó Macumoto, letos pětačtyřicetiletý kreslíř a scenárista, jehož díla si rozhodně s nikým nespletete.
Pokračování textu ČERNÁ A BÍLÁ: Taijó Macumoto ukazuje sport a přátelství v surreálném stylu (1/2)