RECENZE > Komiks Pippo a Zlatý brouk má jeden nečekaný nápad, který bohužel do mdlého příběhu promluví příliš pozdě. I to je důvod, proč je samotná myšlenka na komiks od Kateřiny Bažantové svůdnější než výsledný sešit ze třetí série Brutta.
Historka o psím detektivovi Pippovi, kterého ředitel opery pověří, aby čenichal kolem hvězdné pěvkyně Divy Lídy, má překvapivě málo společného s noirovými filmy nebo drsnou školou, přestože se tak prezentuje.
Detektivové a soukromá očka běžně vedou břitké dialogy a kromě whisky je z nich cítit, že si o ně život otřel obě podrážky. Při vyšetřování se řídí především zkušenostmi a selským rozumem, volí neotřelá přirovnání a také sarkastické poznámky známé jako wisecracks. Člověk tak hrdinům visí na rtech stejně jako cigareta, jejíž kouřové stopy souloží se záblesky světla a společně plodí hutnou atmosféru, pocit osudovosti a erotické dusno. Jako kdyby na jediném případu závisela existence celého vesmíru, jako kdyby polibek od rudé rtěnky dokázal tavit poklopce a propalovat kapoty Cadillaců.
Specifické rysy žánru se ve Zlatém broukovi lehce pošimrají, stejně povrchně se klouže po charakteristice postav. Pippo to celé polopaticky odvypráví sám, téměř bez dialogů. A chybí mu silná femme fatale neboli dáma, pro kterou se zabíjí.