Anotace, bibliografické detaily a informace o autorovi si najděte sami. A hvězdičky si taky představte sami. Joe Sacco i české vydání jeho knihy jich ode mě mají šmahem pět, snad nejhůř tu a tam čtyři a půl – ve všech ohledech, jaké k tomu patří, a nejen v těch specificky komiksových. Za scénář, za kresbu (ne že bych až tak rozuměl výtvarnu), za lettering (ne že bych až tak rozuměl typografii), za rozvržení panelů, a pochyboval snad někdo, že pět hvězdiček dám i za překlad Viktoru Janišovi?… Ale taky za celkovou stavbu děje, za výběr a charakterizaci postav, za zachycení krajiny, atmosféry, situace. Všechno Ú-ŽAS-NÉ. Vcelku pět hvězdiček za to, že tenhle komiks je, a že je, jaký je.

Ostatně jistě to vše do větších podrobností rozeberou jiní, povolanější.
Chtěl bych se raději, takto se hrubě zpronevěřiv všem recenzentským zásadám, věnovat celkovému vyznění komiksu, a především pak autorovu přístupu k balkánské válce jako takové (a vlastně ke každé válce, což uvidíme zanedlouho, až vyjde i jeho Palestina, pro kterou cokoli, co napíšu tady, platí trojmo – ostatně aby ne, Palestinu Joe Sacco vytvořil dřív než Goražde).

Saccovo rozhodnutí věnovat se mikrokosmu lidských osudů ve válce bylo bez nejmenší pochyby správné a také přineslo skvělý výsledek. Jeho kniha je lidsky vřelá, citlivá, o tom, co kousínek od nás před pár lety lidé prožívali, se z ní dozvíte líp než z tisíce hodin televizního zpravodajství. Mohu-li si tady přihřát vlastní polívčičku, pak každému, kdo by rád pronikl celistvěji do ducha těch hrozných událostí, bych doporučil Saccovu Bezpečnou zónu Goražde (pohled člověka zvenčí) a k ní knihu Slavenky Drakuličové Ani mouše by neublížili (kterou jsem překládal; pohled občana bývalé Jugoslávie). Jenomže právě proto, že Sacco je „člověk zvenčí“, nemohl se na drobnokresbu balkánského konfliktu omezit a musel k němu zaujmout i jakési celkové hodnotící stanovisko. A v tom vidím hlavní problém téhle jinak vynikající knihy (arci je to problém, přes který se duševně zdravý, jakýmsi vzděláním a rozhledem vládnoucí a na názorovou pluralitu uvyklý čtenář přenese víc než hravě).

Joe Sacco je zkrátka levicový západní intelektuál, a proto k jakékoli situaci přistupuje za použití všeobjímající mantry „Západ může (přinejmenším zčásti) za všechno zlé ve světě“. Což koneckonců není vyložená nepravda – jen na velikosti a podobě té „části“ naší viny se nějak nemůžeme pořád dohodnout. Dominantní civilizace té které doby samozřejmě do jisté míry může za ledaco – a ve světě zmenšeném a provázaném dopravou a informacemi, jako je ten náš, to platí tím víc. Vtip je ale v tom, že když nasadíme onu absurdní logickou smyčku typu „Západ by měl být (vzhledem k lidským právům, svobodě, atd., atd.) lepší než ostatní, a proto pokud není zcela dokonalý, je pokrytecký a je nejhorší ze všech“, jiné než absurdní hodnocení z toho vyjít nemůže.

A kdyby se někdy stavěl pomník tomuhle historickému omylu, asi by nejlépe ze všeho měl být pojat jako sousoší zoufalých holandských vojáků OSN ve Srebrenici.

Na obálce, v mnoha recenzích, prostě leckde, pokud ne skoro všude, se dočtete, že Saccovo Goražde je obžaloba lhostejnosti Západu a světového společenství vůbec tváří v tvář balkánské válce a z ní plynoucí humanitární krizi. V této souvislosti se mi vybavují vzpomínky mnohých západních politiků a diplomatů, kteří měli tu smůlu, že za svého úřadu museli tenhle požár hasit a museli jednat s „představiteli“ (rozuměj „řezníky“) rozpadnuvších se jihoslovanských států. Myslím, že to byl Hollbrook, který posléze přiznal, že jim trvalo měsíce, ba roky, než přišli byť i jen na tu maličkost, že v tomhle regionu lhát není nečestné, ba je to ceněný strategický prvek, a že když se něco pracně dojedná, Karadžič či Mladič to zítra poruší, pozítří zapře a popozítří se rozhořčí nad věrolomností Evropy. Nedá se popřít, že Evropa, NATO i USA toho při hašení plamenů na Balkáně hodně zkazily a trvalo jim předlouho, než našly ten pravý přístup. Rovněž se nedá popřít, že pro lidi, kteří v tom úděsném masomlejnku mezitím uvízli, to bylo peklo, a že snad jen bezcitné hovado jim může vyčítat, pokud se za to na „mocnosti“ hněvali a trpce jim to vyčítali. Ale interpretovat to jako „lhostejnost“, neřkuli zlý záměr, to hraničí s naivitou. Je to naivita omluvitelná, protože stejně jako u místních byla i u Sacca vyvolána příšernými osobními zážitky rovnou na místě. Ale naivita to je.

Nejdokonaleji se to projevilo na tom, jak Sacco ve své knize hodnotí „omezené letecké zásahy“ v Bosně a vůbec výzbrojní situaci v celém konfliktu. Srbové pobrali všechny těžší zbraně JNA (někdejší federální armády Jugoslávie), ostatním stranám zbyly pracně pašované ruční zbraně a zoufalá obrana. Zpackal to tedy ten, kdo po vypuknutí války zavedl embargo na dovoz zbraní do bývalé Jugoslávie, domnívá se Sacco. Nestál by však on, jako správný levicový intelektuál, v prvních řadách těch, kdo by, kdyby se embargo neuvalilo, Západ obvinili, že na konfliktu vydělává a že ho přiživuje? Netvrdil by s nimi, jako se tvrdí vždy, že je třeba nejprve hledat „diplomatická řešení“?

Letecké údery jsou totéž v modrém. Opravdu „surové“ letecké údery proti Srbsku, při kterých určitě přišlo o život mnoho nevinných lidí, byly nakonec tím, co celou tu balkánskou patálii ukončilo (když předtím „diplomatická řešení“ včetně Daytonu jen odkládala další vraždění napřesrok, legalizovala zábory z etnických čistek a etablovala masové vrahy jako mírotvorce). Nevím o tom nic určitého, ale vsadil bych se, že Saccovi se letecké rozdrcení Srbska nezamlouvalo. Když ale byl v „bezpečné zóně Goraždě“, ta jeho „lhostejnost mezinárodního společenství“ se projevovala právě tím, že mezinárodní síly odmítaly zastavit genocidní postup Srbů leteckými údery. (Ostatně jeho posměšný – a obávám se, že zcela přesný – portrét váhavého mírotvorce Akašiho, který s každou bombou otálel tak strašlivě, až tím jistě zavinil smrt nejednoho bosenského civilisty ve válečných zónách, je jednou z nejpůsobivějších, směšnotrpkých pasáží knihy.)

Dalo by se to jistě rozebírat donekonečna, ony události jsou natolik hrůzné a komplikované, ba dokonce i mravně nejednoznačné, že bych se ani moc nedivil, kdyby v kruzích historiků i politologů čeřily vodu déle a emocionálněji než druhá světová válka. Ale koneckonců mi šlo o zásadní přístup, kterým, obávám se, Joe Sacco dokonale zastupuje typické, více citové a obrazné než věcné hodnocení tohoto násilnického světa a role Západu v něm.

ňíká se, že v recenzi se škrtá všechno před slůvkem „ale“. (Znáte to, kritik začne úlitbou autorům, záměr byl chvályhodný, snažili se, má to ty a ty a ty dobré rysy, ALE… načež přijde kritická palba.) Takže když dovolíte, použiji tenhle postup i já, jen k opačnému účelu:

ALE Bezpečná zóna Goražde je bezpochyby nejlepší, nejpůsobivější, nejprospěšnější a nejlíp udělaný grafický román, jaký se vám za dlouhou dobu dostal nebo dostane do ruky.

Bezpečná zóna Goražde
BB/Art (2007)
pevná vazba, 232 stran, 195×260 mm, 599 Kč
záznam v comicsdb