Legenda o porážce tří set Taichuudů aneb Na okraj mongolského komiksu

Na ulaanbaatarských ulicích a tržištích dnes běžně vidíme trička se Spider-manem nebo dětské botičky s Myšákem Mickeym; komiksový příběh však (donedávna) žádný. Kde se tedy přetrhla – nebo snad nikdy nenavázala – ona jemná, leč dychtivá vypravěčská nit, vedoucí autory i čtenáře k touze po komiksovém vyjádření? Na to bychom se pokusili odpovědět v následujícímm textu; není při tom bez zajímavosti, že ona osm tisíc kilometrů vzdálená stepní země na jiném kontinentě se potýkala a potýká s podobnými problémy, jako ta naše zemička „v srdci Evropy“.

Gurvan

Proti proudu času
Absence moderního komiksu není dána tím, že by snad Mongolům chyběla výtvarná nebo vyprávěcí tradice. I na mongolském území se našly pravěké nástěnné malby, které se dnes už se samozřejmostí řadí k prehistorickým kořenům sekvenčního vyprávění. Celou jednu stěnu jednoho z chrámů komplexu Erdene Zuu zabírá obrovská freska „Jeden den v životě mnicha“, která na izolovaných polích traktuje denní činnosti buddhistického zasvěcence, v jiných chrámech najdeme například krátké sekvence z bojů buddhistických božstev s démony apod. Dlouholetá tradice (civilní) malby na plátno, s oblibou zobrazující každodenní události, vyvrcholila v tvorbě mnicha B. Sharava – v jeho dvou rozměrných obrazech „Den v Mongolsku“ a „Oslava s kumysem“ (One day in Mongolia, Airag feast, 1911-19). Na nich najdeme celou řadu jednotlivých výjevů, které sice nelze řadit do chronologické posloupnosti, ale stále fungují coby tančící rej tématicky blízkých motivů – a řada z nich obsahuje jistou pomrkávající nadsázku, kterou bychom od komiksu očekávali.

one_day_in_mongolia_large.jpg

Přichází ovšem válečné období, a Mongolsko se – částečně dobrovolně z vděku za vojenskou intervenci ve válce proti Číně – dostává do ruského vlivu. A to nejen politického, ale i kulturního – z tradičního vertikálního písma konvertuje na modifikovaou azbuku, mongolští umělci tvoří podle ruských vzorů, architektura i výtvarné umění se přizpůsobuje sovětským normám. A z vlastní zkušenosti víme, kolik prostoru bylo v soc-real kultuře věnováno komiksu…

Bariéry moderního komiksu
Ještě dlouhá léta po rozpadu Sovětského svazu, a tedy i jím podporovaných režimů v satelitních státech, se Mongolsko potácelo na nejisté cestě k demokracii mezi setrvačnými postkomunisty a nejistými a rozpačitými reformními stranami. Politická a ekonomická nejistota devadesátých let a počátku tisíciletí samozřejmě nějaké komiksové kulturní nadstavbě příliš nepřála. Že ovšem mongolská step není zrovna nejúrodnější komiksovou půdou, je potřeba přičítat i celé řadě dalších faktorů.
Má-li být komiks komerčně úspěšný, potřebuje masový odběr, a tedy fungující distribuční síť. Ovšem v zemi, kde na ploše půlky Evropy žije přibližně 2,7 miliónů obyvatel, kde jednotlivá „okresní“ města od sebe dělí stovky kilometrů stepi, a kde nemalá část populace žije po izolovaných rodinách a ještě migruje z místa na místo, se dá o „efektivní distribuci“ hovořit jen stěží. Celkem logicky se většina kulturního dění soustředí do metropole – Ulaanbaataru.
Ani v Ulaanbaataru však nemusí být kvůli omezené cílové skupině úspěch zaručen, což dokládá nejlépe příklad jinak hyperexpanzivního McDonalds’ – který v mongolské metropoli odmítl otevřít svou pobočku, protože je tam prý málo zákazníků… Na rozdíl od evropských měst má navíc „UB“, jak mongolské hlavní město nazývají cestovatelé, velmi proměnlivý počet obyvatel – na zimu dramaticky vzrůstá, to když se citlivější „venkované“ stahují za teplem a „civilizací“, zatímco v létě se vylidní do stepí…
Po desetiletích ruského vlivu je tedy celkem pochopitelné, že komiks musí uspět u generace, nezatížené předchozím režimem – neméně v Mongolsku, než u nás. Tedy u generace stávajících (plus mínus) teenagerů, která chodí do vlastních klubů a na rozdíl od svých rodičů ovládá angličtinu místo ruštiny. A která sleduje západní kulturu, byť do Mongolska přicházející – spolu s automobily a satelitními programy – paradoxně z Východu: z Japonska, Koreje.

Gurvan

Gurvan zuun taichuudiig darsan domog
Není proto divu, že se i první moderní mongolský komiks nese alespoň po formální stránce zcela v duchu mangy. Někdy až zbytečně vyčištěná pozadí, cartoonová stylizace tváří, dynamické pohybové linky – to jsou prvky, které prozrazují kreslířovu erudici v dálněvýchodních komiksech; některé nápaditější kompoziční hrátky ovšem stejně tak ukazují na jeho autorskou originalitu. A v řadě dalších prvků pak zůstává N. Erdenebayar nepopiratelně, až symptomaticky mongolský.
Komiks je situovaný do éry Čingischánova mongolského impéria – tedy do doby dodnes romantizované, svou dramatičností a barvitostí analogické evropskému středověku. Vypráví jeden z tradičních mongolských příběhů: Legendu o porážce tří set Taichuudů (Gurvan zuun taichuudiig darsan domog). Jeho hrdiny je devítičlenná skupinka Čingischánových bohatýrů, která v krátkém „intru“ skolí stepní kozu; lovecká scéna je ovšem jen předzvěstí bitvy, jejíž akční a dramatické líčení je náplní většiny sešitu. Jeho závěr pak zabírají profily jednotlivých hrdinů – tedy náznak, že jde o část rozsáhlejšího eposu a že bychom tedy s nadějí mohli očekávat pokračování…

Gurvan

Kresba působí mírně nesoudržně – místy se soustředí na čistou, zjednodušující linku, jindy se naopak zanáší až k nečitelnosti zbytečným stínováním. I tak prozrazuje pevnou ruku, která by pod redakčním vedením – nebo při delší snaze i bez něj – snadno dosáhla dokonalosti. Až mccloudovsky zjednodušené tváře kontrastují s detailně vyvedenými kostýmy – dokladem to mongolské hrdosti až ješitnosti. Mistrovství v ovládání koně a lukostřelbě je samozřejmostí, vítězství se záhy kloní na stranu bohatýrů… Jen příběh pak končí až příliš rychle – tím více se pak čtenář těší na další díly. Kdo ví, třeba máme v ruce první pilíř mongolského komiksu?

Gurvan