Je možná trochu ošidné označit dílo, které ještě nestihl prověřit čas, za přelomové. Přesto se odvážím tvrdit, že Voleman má potenciál stát se nejdůležitějším českým komiksem téhle dekády – díky tomu, jak některé pozorovatelné trendy dotahuje, ale především díky tomu, jak jiné nově definuje.

Jaromír Švejdík se občas o autorech z mladé české scény (označovaných obecně termínem Generace nula) s jistým despektem vyjadřuje jako o komiksových zahrádkářích. Cítím v tom výroku trochu zbytečné pýchy – ne pouze díky svému talentu má právě tento autor v zádech velkopěstitele Joachima Dvořáka. O to víc si pak cením komiksových tvůrců, kteří bez předem zajištěného zázemí dokáží zvládnout něco tak náročného jako po řadu měsíců věnovat svůj veškerý volný čas vypiplávání dlouhého komiksového projektu. Po zásadním a poněkud nedoceněném Oskaru Edovi z dílny Branka Jelinka představuje Voleman další počin, ve kterém se jeho autor bez jakýchkoli vnějších tlaků či pobídek rozhodl vyprávět velký příběh zasazený do vlastního osobitého světa. Jiří Grus přitom zašel ještě o krok dál než jeho předchůdce a Volemana i sám (či přesněji za pomoci své přítelkyně) vydal, takže jeho nezávislost je prakticky absolutní.

I. intermezzo: Za zmínku v této souvislosti stojí fakt, že Volemana s Oskarem Edem, ale i Aloisem Nebelem a do jisté míry též s Basketem Flórou spojují některé formální rysy. Zdá se, že zde za dané situace vykrystalizovala ideální forma českého komiksu v podobě černobílého příběhu publikovaného v menším formátu (cca B5), rozděleného do několika (tří) částí a pojmenovaného podle ústředního protagonisty. Vzhledem k situaci na trhu a vývojové fázi domácí scény má zřejmě právě tato formule největší šanci na přežití v českých luzích a hájích.

Při hledání klíče k Volemanovi je poměrně důležité zasadit jej do kontextu Grusovy dosavadní tvorby – vývoje od drobných autorských hříček otištěných v málonákladových komiksových časopisech po ambiciózní projekt Nitro těžkne glycerinem, jenž přes finální neshody s vydavatelem přinesl kreslíři řadu cenných zkušeností a posloužil jako odrazový můstek k vlastnímu scénáristickému rozletu. Ve Volemanovi se Jiří Grus oprostil od své někdejší fascinace kyberpunkovou estetikou a monstry prorostlými technostrukturami a ve šťastném poměru promísil své osobní zážitky a fascinace (například některými rázovitými zákoutími Prahy) s fantaskním a bizarním nahlížení světa, v něž se jeho někdejší okouzlení světem sci-fi přirozeně přerodilo. Osmačtyřicetistránkový sešit se rozjíždí krátkým úvodem, který objasní Volemanovy poněkud bláznivé atributy, a poté příběh začíná košatět a rozšiřuje se do proudu, který čtenáře brzy uchvátí. Z komiksu je na mnoha místech zřejmé, že jeho autor má výborný pozorovací talent, svůj svět zaplňuje mnoha drobnými detaily, jež mu dodávají životnost a plasticitu, a také v dialozích dokáže být Jiří Grus velmi přesný a autentický.

II. intermezzo: I v Grusově postupném scénáristickém zrání přitom spatřuji vývoj, který je obecně platný. Český komiks se ještě stále pokouší vymanit z přílišného propojení se sci-fi, které má své historické kořeny a vyplývá ze skutečnosti, že v době socialismu vedle foglarovsko-trampského okruhu představovala pro komiks hlavní zázemí právě sci-fi komunita. Většina autorů Generace nula obdobím náklonnosti k vizuálně atraktivní „vědecké fantastice“ prošla, nicméně se zdá, že právě směr, kterým se Jiří Grus vydal, je tím nejlepším, který může komikovým autorům umožnit vymanění se z uzavřeného ghetta na okraji zájmu široké čtenářské veřejnosti.

Po výtvarné stránce nemá autor Volemana na poli realistické kresby v české kotlině konkurenta. Jako absolvent ateliéru klasických malířských technik na Akademii výtvarných umění si zvolil nejpoctivější možnou cestu – od dokonalého ovládnutí řemesla k postupnému a přirozenému oprošťování se od nepodstatného a hledání vlastní, neodvozené stylizace. Je samozřejmé, že tento přístup představuje běh na dlouhou trať, leč už teď, na jedné z horských prémií uprostřed závodu, sbírá Jiří Grus nejvíce bodů z celého pelotonu. A nebude na škodu připomenout, že se též obloukem vyhýbá počítačům – může to zavánět staromilstvím, zároveň to však jeho projevu dodává jistotu. Ví, že každá čára musí být tam, kde má být, nespoléhá na to, že ve Photoshopu lze ještě leckterou kostrbatost vyhladit, a na výsledku je to znát.
S tím pak úzce souvisí i jeho práce s písmem – celý komiks je letterovaný ručně, Grus má jistou a vypsanou ruku, je schopen dotvářet podobu textu podle aktuálního stavu hovořící postavy a velké nápisy organicky včleňuje do kompozice způsobem, který se tu od dob Káji Saudka nikdo osedlat nepokoušel.
Pokud bych měl na závěr vyslovit nějakou výhradu, snad jen tolik: na Volemanovi je patrné, že se jedná o první část cyklu prozatím rozplánovaného na tři části. Z několika rozvíjených dějových linií se na konci uzavře pouze jediná, a pokud čtenáři její pointa nesedne, může si připadat trochu ošizený. V autorově zájmu proto určitě je přispěchat co nejdříve s druhým dílem – dříve než ti, co Volemana přelouskali, pozapomenou souvislosti a ztratí s příběhem přímý kontakt.
A pod vlivem této úvahy si ještě dovolím malinko se zasnít – moc se těším, až vyjde i poslední část Volemana a já se budu moct pokochat souborným vydáním ve formátu A4 a pevných deskách :).

Voleman #01
Koreastudio
sešit 185x260mm, černobílý, 48 stran, cena 150 Kč
ukázky z komiksu
záznam v comicsdb