Nakladatelství Talpress vydalo na jaře letošního roku v poměrně rychlém sledu první tři díly sedmisvazkové korejské manhwy Deník pána démonů (v americké edici vydavatelství TokyoPop známé pod titulem Demon Diary). Po zřejmě již neodvratně ukončeném a neúspěšném pokusu Comics Centra (Kazatel) a ojedinělém vydání ze středního proudu se vymykajícího Tanakova Gona se tak českému čtenáři nabízí další možnost seznámit se s asijskou komiksovou tvorbou. Ani v tomto případě se však bohužel nejedná o „klasickou“ japonskou mangu. U té je, jak se sborově zaříkají všichni čeští vydavatelé, zatím nepřekonatelně obtížné vyjednat s japonskou stranou publikační práva, jak se zaříkají vydavatelé. Dokud se na českém trhu nenajde dostatečně odvážný, majetný a pro japonské partnery zajímavý nakladatel, musíme se spokojit se skromnějšími pokusy menších vydavatelství. Nedávno zahájený a zde posuzovaný experiment nakladatelství Talpress je jedním z nich.

Manhwu Deník pána démonů můžeme několika slovy charakterizovat coby „romantické/komediální fantasy zacílené primárně na mladší čtenářky“ – pomůžeme-li si výpůjčkou od ve světě proslulejších japonských kolegů, zařadili bychom přítomný komiks do rozsáhlé a populární větve šódžo (v anglické transkripci nejčastěji shoujo). Některé zdroje pak přiřazují Deník pána démonů až do kategorie šónen-ai (shounen-ai), tedy mezi komiksy věnované „lásce mezi muži (chlapci)“. V Asii poměrně běžné, avšak pro západní svět poněkud netradiční vyobrazování až intimních vztahů mezi dvěma muži je však v Deníku pána démonů přítomné jen implicitně a ani sebevíce konzervativnímu čtenáři by nemělo způsobovat jakékoliv obtíže. Ústřední (romantickou?) dvojici postav tvoří Raenef, začínající pán démonů, kterého jeho nová role mírně řečeno překvapila, a Eklips, vážený démon, který si předsevzal mladého pána na výkon vyzískané funkce náležitě připravit. Střetávání se povah a postojů dobrosrdečného a naivního Raenefa a jeho démona-učitele tvoří základní osu, okolo které jsou vystavěny jednotlivé dramatické i humorné situace či mikrozápletky. Ve všech třech dílech je navíc postupně rozšiřována skupina postav o nejrůznější podpůrné charaktery – příbytek pána démonů tak brzy obývá i rytířka Erutis či zmatený a mírně sebestředný budoucí vrchní kněz boha Raneda Chris, dočasně se v komnatách „démonického“ hradu zdržuje i „ultra-cute“ princeznička Liči, kterou přivedla za Raenefem touha pomstít zavražděnou matku.

Originální příběh či neotřelé zápletky v Deníku pána démonů rozhodně nehledejme – máme zde co do činění s tradiční formuli takřka bez odchylky naplňujícím komiksem, který co se děje týče následuje zažité žánrové a konstrukční stereotypy. Zápletky, vykreslení postav i motivace podmiňující jejich jednání (Ličina pomsta, Chrisovo osudové trauma z dětství) odpovídají tisíckráte čtenému/viděnému a ničím nepřekvapí. Zdráhám se však v tomto případě uvádět dějovou opotřebovanost a neoriginalitu coby negativní faktor – Deník pána démonů se naštěstí ani nesnaží originalitu či jakoukoliv „vyšší“ uměleckou hodnotu předstírat. Na čtenáře uvyklého americkému „předpokladu tupého příjemce“ může coby osvěžující prvek působit poměrně volné a téměř neznačené přeskakování v čase a prostoru, časté jsou zejména odskoky do minulosti jednotlivých postav.

Jestliže byl výše komentován scénáristický schematismus, je třeba se zmínit i o úrovni kresby. Na komiksu je dobře patrné, že se jedná o dílo začínající autorky, která ještě nemá vytvořený ustálený a charakteristický osobní výtvarný projev. Nedostatek zkušeností však do určité míry vynahrazuje autorčina sympatická snaha a ve výtvarné složce rozpoznatelná (v předmluvě prvního dílu pak explicite uváděná) „radost z publikace“.

Je škoda, že odvážný tah nakladatelství Talpress zbytečně srážejí některé zbytečné chyby a technické či výrobní nedostatky. Bylo by asi pošetilé požadovat při takto malonákladovém a „zkušebním“ vydávání manhwy převod ze zdrojového jazyka (jakkoli by byl pro čtení velmi užitečný například slovníček „zvukových efektů“, které jsou psány korejským hangulem a kterých je v Deníku pána démonů opravdu mnoho), musíme se smířit s překladem pořízeným z anglického vydání. O to více bychom pak ale měli dbát na jeho kvalitu. Překlad dodaný Danou Krejčovou působí při čtení leckde kostrbatě, vznikal pravděpodobně narychlo a rutinně. Příkladem za všechny nechť poslouží koncová pasáž z předmluvy prvního dílu: „Používám jméno Kara od začátku, ještě když jsem byla amatér manga-ka (před natočením filmu stejného jména). Vzala jsem ho ze Starého zákona – z Jeremiáše 35:17 – a znamená to