Generace Nula

„Nová vlna českého a slovenského komiksu“ hlásá do světa podtitulek výstavy, a doprovodnému katalogu vévodí parafráze na Rembrandtovu Noční hlídku, složená ze současných domácích komiksových hrdinů. Musí být ale komiks vždy pop-kulturní a ironický? Pod enigmatickým názvem Generace nula, jenž slibuje mnohé, se skrývá výstava, která prezentuje přes třicet komiksových autorů nastupující generace a která byla 29. srpna otevřena v brněnských galeriích Kabinet a U Dobrého pastýře.

Generace nula - katalog - náhled


V domácím kontextu je Generace nula výstavním unikátem. Podobně „definiční“ ambice měly zatím jen zahraniční výstavy Francouzský komiks – nové směry (2002) nebo Polský komiks dnes (2004); domácí projekty přistupovaly ke komiksové scéně buď zvnějšku (výstava Český komiks (?) a výtvarné umění) nebo s retrospektivní nostalgií. Jistou aktuální symptomatičnost bychom mohli přiřknout několika individuálním autorským výstavám po lokálních galeriích nebo putovnímu souboru Současný český komiks, který prezentoval reprodukce aktuálních projektů napříč žánrovým i autorským spektrem. Oproti nim se ale „Generace nula“ vymezuje soustředěním na nastupující autorskou generaci, dopředností místo ohlížením, i jistou tvrdohlavostí, která akcentuje komiks na úkor dalších – výtvarných, designérských – aktivit konkrétních autorů.

Samotný název výstavy v sobě prolíná vícero rovin. Částečně se odkazuje na rok 2000, jímž by se dal orientačně vymezit vzestup prezentovaných autorů, částečně si všímá i výše honoráře, který donedávna býval odměnou za jejich práci; částečně naráží na to, že po komiksové krizi 90. let začínal u nás komiks od nuly – a to jak počtem původních publikací, tak potřebou rekonstruovat a na vlastní pěst odzkoušet jen obtížně doháněné komiksové know-how.

Nula jako východisko, generace jako spektrum

Mimo výstavní sály zůstal – donedávna ještě dominantní – žánr dětského komiksu, i mediálně známí, formálně však ustrnulí rutinéři jako jsou Štěpán Mareš nebo Čtyřlístek. Stejně tak se pod široký expoziční deštník Generace nula (výstava prezentuje přes 35 autorů na cca 180 originálních komiksových stránkách) nevešla Lucie Lomová, jejíž tvorba se od oblíbených myšek Anči a Pepíka přesouvá směrem k autorskému komiksu pro dospělé (Anna chce skočit), nebo – stejně tak generačně odlišní – autoři Aloise Nebela Jaroslav Rudiš a Jaromír Švejdík. Kurátoři (a sami komiksoví praktici) Tomáš Prokůpek a Ján Lastomírsky poskytli prostor česko-slovenské generaci autorů kolem 30 let, jejichž jména byla donedávna známá jen na uzavřené komiksové scéně, ale která se čím dál agilněji prosazují i mimo její hranice. Generaci, která je v dobrém smyslu toho slova „progresivní“: zájem většiny exponovaných autorů o komiks není krátkodobou odbočkou z jiné disciplíny, ale systematickou snahou o nalézání výrazových prostředků a hranic dosud opomíjeného média.

Generace nula - Petr Včelka - náhled

Po zestárnuvší a odplynuvší „Generaci 89“ a následném vakuu představuje „Generace nula“ solidní základ pro další rozvoj komiksu pro dospělé. Slovy Tomáše Prokůpka z úvodního textu katalogu, typický autor této generace se narodil „v 70. nebo v první polovině 80. let a vystudoval vysokou školu s výtvarným zaměřením. Komiks začal vstřebávat od nejútlejšího věku, kdy se s ním setkával s dětských časopisech. Později přešel ke Kometě a Bublinkám, vůči tvorbě předchozí generace ani vůči domácím klasikům už ale necítí potřebu se vymezovat. Ovládá angličtinu, a tak díky internetu, dostupnosti zahraničních publikací i překladových titulů čerpá povědomí o aktuálním vývoji komiksu především z angloamerického prostředí. Sám si píše scénáře i kreslí, experimentům při tom dává často přednost před epičností. Zpočátku byl okouzlen vizuální atraktivností fantastických námětů, ale postupně je opouští a snaží se do své tvorby více zapojit okolní realitu.“ (Podotkněme na okraj, že větší míra experimentů je v době hledání a nulových honorářů pochopitelná, a že několik právě připravovaných delších publikací prověří, nakolik toto vlastní hledání poskytlo autorům solidní základ.) Některé z autorů můžeme znát z deníkových stripů (Vhrstiho Nekonečný autobus z lokálních deníků VLP, Marka Pokorného dvojici Gobius Capito z 24ky, Petra Pavlána z tvorby pro Umělce nebo jeho komisaře Pinzettu z Metra, karikatury a stripy Martina „Shootyho“ Šútovce z Blesku pro ženy nebo slovenského denníku SME), jiné jako autory časopiseckých kreseb nebo jako ilustrátory knih (například úspěšné ilustrace Jiřího Gruse k anglické verzi Vančurova Rozmarného léta); řada z nich má zkušenosti s reklamní grafikou.

Výstava tak není jen „telefonním seznamem“ komiksových autorů, ale dokumentuje zejména jejich rozličné přístupy: vedle sebe tak visí minimalistické morbidní čmaryky Jaromíra Plachého a expresivní malby Petra Včelky, psychedelické koláže Lídy „ToyBox“ Holmerové i barevně sugestivní práce Karla Jerieho, civilní anatomický realismus Jiřího Gruse i Shootyho karikaturistický styl; pohádkově-loutková stylizace Jiřího Husáka i fotografický hyperrealismus Adolfa Lachmanna.

Generace nula - ToyBox - náhled

Nejde ale jen o výtvarné techniky – dobrý výtvarník ještě nemusí být dobrým komiksovým vypravěčem. Každé políčko by s jistou samozřejmostí mělo obstát jako samostatný obraz – k tomu je ale třeba ještě přihodit cit pro návaznost jednotlivých záběrů, celkovou stránkovou kompozici, gradaci příběhu. Někomu stačí jako vyprávěcí prostředek komiksový strip, jinému nepokojná kamera tančí po sytě zaplněných stránkách, které se lomí do neklidných expresivních linií, přitvrzujících probíhající děj… Vystavovat komiks přináší výrazné nároky na adjustaci, zejména kvůli čitelnosti a návaznosti. V tomto případě by si zasloužila volnější pojetí – pouhá linoucí se série rámů působí až zastrašujícím dojmem. Oko unavené louskáním písmen i záda strnulá krabím pohybem podél stěn by si mohla ulevit v podobně plastickém a obrazově pestrém prostředí, jakým vládla například zmiňovaná výstava Polský komiks dnes v pražské Novoměstské radnici…

Katalog nemusí být jen z musu

I u nás existují „oborové“ magazíny, které se autorskému komiksu věnují – ať už to byly zaniknuvší Pot nebo Bedeman, fanziny Sorrel a Zkrat nebo prestižní revue Aargh! Ty však – nejsou-li sledovány systematicky – poskytují kvůli vlastní (ne)periodicitě jen roztříštěný a neucelený přehled o situaci a autorském vývoji. Oproti tomu doprovodný katalog, jehož titulní stránce vévodí komiksová parafráze Rembrandtovy Noční hlídky, předvádí téměř vyčerpávající přehled jednotlivých stylů, a to i se stručnými osobními profily a kontakty. Byť na autora vyšlo po jediné stránce, výsledkem je šikovná příručka – pro kurátory, art-directory i ryze konzumní čtenáře –, která shrnuje domácí komiksové portfolio do pohotového koncentrátu.

Generace nula - Jiří Husák - náhled

Srovnání se zahraniční konkurencí by samozřejmě bylo ošemetné; ostatně nemáme za sebou desetiletí kontinuálního vývoje, jako například ve Francii, a i sousední Polsko má pár let náskok. Tvůrčími i propagačními boji o každou komiksovou stránku si proto musíme teprve procházet. Zatímco česká animace nebo český dabing mají ve světě zvuk, na nějakou „českou školu komiksu“ si budeme muset ještě chvíli počkat. Zatím sporadické úspěchy domácích autorů v zahraničí (Lucie Lomová, Jiří Grus, Jan Turek) ale už dnes ukazují, že v domácím komiksu potenciál existuje. Svým záběrem představuje „Generace nula“ výrazné přihlášení se do prostoru, který s komiksem pro dospělé zatím moc nepočítá – a o definici autorské generace, s jejichž úsilím to změnit se budeme ještě chvíli setkávat.

Text vyšel v redakčně krácené podobě v deníku Mladá fronta DNES 10. září 2007.