UKÁZKY > Dnes je známý hlavně díky nakladatelství Crew, překladům komiksů a článkům, jejichž humorný styl si nespletete, i když má řadu epigonů. Samozvaným spisovatelem a vládcem popkulturní publicistiky se Jiří Pavlovský stal kdysi dávno v jedné předaleké galaxii, když vznikla skupina Rigor Mortis, do níž patřil třeba ještě Štěpán Kopřiva nebo Marek Dobeš. Psali články o komiksech a filmech, dávali dohromady antologie sci-fi a fantasy povídek, do nichž sami psali své příspěvky plné brutality a vulgarismů.

Třiačtyřicetiletý Pavlovský tvoří povídky stále, najdete je například v knihách Legendy: Draci, Orbitální šerloci nebo Třpyt mečů, záblesky laserů, která mu vynesla i cenu Akademie science fiction, fantasy a hororu.

Během let se Pavlovský stal ikonou česko-slovenské fantastiky a tuzemskou obdobou svého oblíbence Josse Whedona. Ani slavný americký scenárista už není člověkem, ale spíše modlou, kterou fanoušci uctívají. Také Pavlovský je Whedonovým fandou, jeho láska k seriálům Buffy nebo Angel není žádným tajemstvím. Právě na ně tak trochu navazuje nový knižní seriál Kladivo na čaroděje, který Pavlovský vymyslel pro nakladatelství Epocha. První díl s názvem Magie pro každého vychází právě dnes.

Co inspirovalo český svět magie, démonů, nekrofilů nebo upírů? A čím se liší od podobných sérií jako Agent JFK a Mark Stone?

Věděl jsi hned, že Kladivo na čaroděje bude knižní série, nebo jsi přemýšlel také o komiksové podobě?

Ne, bylo to celé plánované jako knižní série. Komiks by neunesl hloubku myšlenek v tomto díle obsažených, všechny ty fazety mnohovrstevnatých postav, ten složitý děj – a co je nejhorší, musel bych se s někým dělit o peníze. Hnus.

Kde se vůbec vzal nápad na novou knižní ságu?

Nápad přišel od Antonína K. K. Kudláče, Tomáš Němce a Zdeňka Pobudy, kteří mě oslovili s tím, že by chtěli rozjet knižní sérii a všichni lepší spisovatelé je už odmítli. To samozřejmě zalahodilo mému egu, takže jsme si sedli, zkřížili paprsky, spojili jejich představu s mými zatím nevyužitými nápady a postavami a nakonec z toho vzešlo Kladivo na čaroděje.

Agenti potírající nadpřirozeno, upíři, démoni… Je to tvůj pokus o českou obdobu seriálů, jako jsou Buffy nebo Angel, které máš hodně rád?

Všechno, co tam je – upíři, démoni, mágové, zombie, duchové –, to je můj vynález. Všechno jsem to vymyslel já. Pokud to někdo napsal přede mnou, tak mi to ukradl a zákeřně to napsal o stovky let dřív… A obvykle ještě líp než já, jen aby mě naštval. Myslím, že by se měl spisovatelům konečně zakázat přístup ke strojům času.

Ale jinak ano, Buffy samozřejmě považuji za jeden z nejlepších seriálů multiversa a byla jednou z motivací, proč jsem do celého projektu šel. Strašně mě lákalo dát dohromady knižní seriál, na kterém by se střídalo víc lidí a který by byl akčně-hororová fantastika ze současnosti. Určitě v tom vliv Buffy je… Možná taky proto je Kladivo mnohem více týmovka než ostatní u nás vydávané série. Proto v něm vystupují mnohem méně profesionální a méně organizovaní hrdinové. Proto by také mělo být Kladivo členěné do jednotlivých sezon, složené ze série samostatně fungujících knih (které ale celé dají dohromady jeden dlouhý uzavřený příběh).

Na Kladivu není znát jen vliv Buffy, je tam vliv mnoha dalších seriálů a knih, které nebudu jmenovat, protože by mi všichni omlátili o hlavu, že jim Kladivo nesahá ani po kotníky. Naštěstí jsou to tak dobré věci, že pokud bychom se jim dostali k hornímu lemu ponožek, budeme to považovat za úspěch. Jeden příklad za všechny: Doctor Who. Ten byl inspirací hlavně v tom, že hrdina nemusí mít poslání, může něco dělat čistě proto, že ho to baví a může si svou práci užívat.

Máš toho spoustu nakoukáno a načteno. Stane se ti, že nějaký nápad raději vynecháš, protože už to bylo někde jinde?

Naopak. Když to vidím jinde, hned to použiju! Patřím do generace autorů, kteří víc než ze skutečného světa vycházejí z filmové či knižní reality. Kteří se snaží zúročovat to, co mají nakoukáno a načteno a nahráno a pracovat s tím, různě to variovat, spojovat a měnit.

Má série hlavního hrdinu? Kterou postavu si podle tebe čtenáři nejvíc oblíbí?

Kladivo na čaroděje má sice jednoho výraznějšího hrdinu, ale každá z postav by měla mít v příběhu svou roli. Hrdina je tam hlavně od toho, aby se je pokoušel nějak držet pohromadě. A koho si lidé oblíbí? Těžko říct, asi to bude různé. Ono je to vidět i na autorech, jak se náklonnost střídá. Každému sednou jiné postavy, tudíž je ve svém příběhu zdůrazňují. Od toho je to „první sezona“, abychom si vyzkoušeli chemii hrdinů a zjistili, co funguje. Zatím jsou tu čtyři hrdinové a během prvních přibližně 12 knih (které by měly mít tak kolem 120 stran, čili žádný Neal Stephenson) se uvidí, jak se ujmou a jestli je nezačneme zabíjet.

Do projektu se mají zapojit i František Novotný, Ondřej S. Nečas nebo Dušan D. Fabian. Kolik dílů napíšeš ty, než jim sérii předáš? Můžou se fanoušci těšit i na Štěpána Kopřivu nebo Jiřího Kulhánka?

Já nikomu nic předávat nehodlám, chci se v sérii držet zuby nehty, dokud mě nevynesou. Ale budu se s nimi nesobecky střídat. První dva díly jsem napsal já, pak napsal skvělý díl Ondřej Nečas (od kterého jsem hned pár nápadů zakomponoval do svých prvních dvou a zařadil je do kánonu) a poté přišel neméně úžasný Dušan D. Fabian s vyvražďovací detektivkou. František Novotný píše horor z pražského metra, já momentálně zkouším dát dohromady něco trochu komornějšího a víc hororového… A oslovujeme i další tvůrce, i mimo fantastický žánr.

S Jirkou Kulhánkem bych ale moc nepočítal. Štěpán se tvářil, že by si možná rád něco časem napsal… Ale to je fakt ve hvězdách.

Spolupracovníci si budou moct dělat, co chtějí, nebo máš představu, kam se má příběh vyvíjet?

Základní představa je daná, rozložení postav a světa také a zásadní armagedony mohou tvůrci rozpoutávat jen se souhlasem vedení. Knihami se navíc bude (alespoň v některých knihách) prolínat celosezóní příběhová linka a občas vystrkovat svou ohavnou hlavu. Ale opravdu jen krotce, je to první sezona, takže cílem je jednak udržet se na trhu a jednak dotvořit ksicht série. Což bude výsledkem společné práce autorů i reakcí čtenářů. Kladivo na čaroděje má výhodu, že je v něm možné cokoliv. Má sice jasné mantinely a asi nejvíc to patří do čeledi městská fantasy, ale jinak je možné v tom světě rozjet fantasy akci, horor, dokonce zabrousit i do sci-fi. Jen ten muzikál asi nezvládneme. Buffy, Dylan Dog, Hellblazer, Doctor Who, to jsou naše vzory. Rádi bychom stvořili sérii, která bude zábavná, napínavá, se sympatickými hrdiny. A od které čtenář nikdy nebude tušit, co má čekat.

Kladivo má krásné obálky od Lubomíra Kupčíka. Máš jasnou představu, jaký výjev na nich má být, nebo necháváš ilustrátorovi volnou ruku?

Obálky jsou opravdu nádherné a jsme z nich všichni nadšení. Podle koncepce, která bohužel není můj nápad, ale přesto je dobrá, bude každá obálka věnovaná nějakému monstru. Jediné, na čem jsem u svých dílů trval, je, že tam nebude hlavní monstrum, aby se hned neprozradilo veškeré překvapení. Ale je to nádhera, která patří do Národní galerie. Monete ustup, přichází Kupčík.

Felix Jonáš neměl rád hřbitovy. Přišlo mu, že jsou pro lidi, kterým jedna smrt nestačí. Nejdřív umřou oni a pak jejich památka. Pomalu a neodvratně. Efektní pomníčky se začnou naklánět na stranu, zarostou plevelem, z nápisů dokážete dešifrovat jen tu a tam písmeno a po čase i tenhle poslední zoufalý boj o udržení se aspoň nějakým způsobem na světě skončí prohrou.
A ze všech hřbitovů nejvíc nenáviděl ten Olšanský. Hroby, které zůstaly zachovány, se tyčily vysoko nad ním, aby daly jasně najevo, kdo je tady šéf. Téhle říši vládnou mrtví. Omlácení andělé se opírali o kříže s nonšalancí dělníků na stavbě a holubičky se topily ve vlnách zeleného břečťanu.
„Straší tady?“ zeptala se Monika.
„Ani moc ne. Ale radši se tu s nikým nebavte.“
„Proč? Myslíte, že tu můžou být duchové?“
„Ne. Penzisti, kteří vám začnou vyprávět svůj životní příběh. Hrozný. Duchové jsou to nejmenší.“
„A jsou tady? Teda mrtví lidi?“
Felix na ni promluvil jako na malé dítě. „Tohle je hřbitov. Tady obvykle jsou mrtví lidi.“
„Já myslela… vy víte, jak jsem to myslela.“
Felix natáhl paže před sebe, svěsil dlaně, nasadil prázdný pohled a zasténal. „Tyhle jste myslela? »Jdu si pro tebe, Barbro«?“
„Prostě mrtvý lidi, kteří neleží spořádaně v hrobě.“
„Aha. Ti. Občas. Jo.“
„A je tu teď někdo mrtvý?“
Felix se rozhlédl kolem. „Třeba támhleta paní je mrtvá.“ Ukázal na postavu na lavičce. Seděla shrbená, s hlavou svěšenou, jako by se právě dozvěděla o své smrti a zrovna moc ji to nepotěšilo.
„Vážně?“ Monika pani chvíli sledovala. „Udělá něco, když k ní přijdu? Začne vřeštět?“
„Pochybuju. Obvykle to nedělají.“
Monika opatrně přešla k lavičce. „Haló?“
Paní se nepohnula, hlavu měla skloněnou, jako by ve štěrku mezi svýma nohama našla tajemství vesmíru.
„Haló?“ Monika opatrně natáhla ruku, dotkla se paní – a ta se bezvládně sesula na lavičku, Monika zaječela.
„Ona… ona je mrtvá!“
„Vždyť jsem to říkal.“
„Ale já myslela… že je jako duch?“
„Proboha, proč?“
„Myslela jsem, že vidíte… mrtvé lidi.“
„Copak jsem Halley Joey Osmont?“
„Musíme zavolat sanitku!“
„Proč? Je mrtvá.“
„Protože… se to tak dělá.“
„Když zavoláme sanitku, tak ji odvezou, budou se v ní hrabat a pak ji sem zase přivezou zpátky. Když ji tu necháme, ušetříme jim i jí několik zbytečných cest. Uvažujte ekonomicky.“

***

Jmenovala se Ester. Celým jménem Ester von Blaschkof, ale pokud jste jí zkusili říkat Blažková, probudili jste se ráno s rakovinným nádorem velikosti fotbalového míče. Poměrně lépe už snášela, když jí lidé říkali „ta mrcha“. To je zabila nějakým rychlým a méně bolestivým způsobem.
Scházela ze schodů pomalu jako dáma ve starém holly¬ woodském filmu a dívala se lhostejně na muže, který byl pocákaný krví a zubil se na ni.
„Á,“ řekla. „Pan Jonáš. Co vás sem přivádí?“
„Přicházím v míru,“ zopakoval Felix Jonáš.
„Vidím,“ řekla Ester von Blaschkof. „Opravdu to tu po vašem příchodu vypadá velmi mírumilovně. Měla bych být vlastně vděčná, že jste nám sem nehodil atomovku.“
„Nemám atomovku,“ řekl Felix smutně. „Snížili nám rozpočet. A navíc, oni si začali.“
„Ach tak… V tom případě je to v naprostém pořádku. To patří ke stylu práce vaší organizace, že? I když… vlastně jsem slyšela, že už nepracujete pro inkvizici. Že jste to, jak se říká…“
„Volný střelec?“
„Spíš jsem chtěla říct socka.“
„Dávám přednost volnému střelci. Budeme se bavit takhle na schodech?“
„Dala bych přednost tomu, kdybych se s vámi nemusela bavit vůbec. Jenže člověk si občas nemůže vybrat. Takže, proč jste sem přišel a pozabíjel naši ochranku?“
„Chtěl jsem zastavit masakr.“
Ester von Blaschkof se rozhlédla po mrtvých kolem. „Někde v tom tvrzení je ukrytá hluboká ironie. Zapíšu si do deníčku, abych si někdy vyhradila čas na její odhalení.“
„Přišel jsem –“
„Přišel jste, protože nás podezříváte, že zabíjíme magiografy. Říkám to správně?“
„V podstatě ano.“
„A vy nám chcete říct, abychom to nedělali, protože by se stalo něco ošklivého, a my se zastydíme a slíbíme, že to už nikdy neuděláme a všichni se pak chytneme za ruce a poběžíme na louku, kde budeme dovádět mezi sedmikráskami.“
„Přesně tak jsem si to představoval. Ale spíš jsem na té louce viděl pampelišky.“
„Tak z toho asi nic nebude.“
Jonáš ustoupil před rozšiřující se rudou louží. Docela rád by se posadil, ale zdálo se, že na židli si bude muset nechat zajít chuť. Tak se aspoň opřel o stěnu. „Kde jsou ostatní?“
„Ostatní?“
„Je vás sedm.“
„Mluvím za všechny.“
„Pokud by to nevadilo, stejně bych rád mluvil i s ostatními.“
„Vadilo. Ostatní nemají čas.“
„Dělají něco důležitějšího?“
„Přesně tak.“
„Takže vy jediná jste postradatelná?“
Ester von Blaschkof na vteřinu ztuhla a Felix Jonáš ucítil její nenávist až v ledvinách.
„Ne,“ řekla nakonec chladně. „Nejsem postradatelná. Jen tu momentálně jsem.“
Pud sebezáchovy Felixe Jonáše vyhlásil bojové cvičení. Pobíhal a dával pokyny k okamžitému odsunu. Felix ho, jako vždycky, ignoroval. „Nechali vás tady? Abyste jim uvařila kafe, než se vrátí?“
„Ne.“
„Možná bych si dal taky. Dvě kostky cukru, hodně mlé–“
Vzápětí se kolem něj prohnul svět, něco ho udeřilo do zad, kolem se zatřpytily skleněné střepy a Felix Jonáš najednou uviděl budovu Videfonu zvenčí. I s dírou v okně. Kolikáté že to bylo patro?
„Ty vole,“ ozval se mu po dlouhé době ve sluchátku Vin¬ cenc. „Teď jsi teda v prdeli.“
Felix začal padat dolů.

***

„Před brankou stojí policie,“ řekl Walter a zavřel za sebou dveře.
„Tys volal policii?“
„Nikoho jsem nevolal. Přišel jsem se tě zeptat, jaký je číslo na sanitky.“
„Tys tam ještě nevolal?!“
„Uklidni se. Nevybíjej si na mně vztek.“
„Já si… nic nevybíjím.“
Klaudie vyhlédla ven. „Co teď?“
Rozdrnčel se zvonek.
„Udělej něco.“
„Dělám. Jsem zticha. Když jim nikdo neotevře, tak třeba odejdou.“
Muž na podlaze zasténal a Walter mu zacpal pusu.
„Nech ho bejt! Vždyť ho zabiješ.“
„Když ho zabiju, tak z něj budu moct dostat informace. Živý je nám na nic.“
„Nech ho být! Hele, už odcházejí.“
To bylo trochu přehnané tvrzení. Policisté u branky zatím jen přecházeli ze strany na stranu a občas zazvonili na zvonek. Zdálo se, že právě našli zábavu, která jim na pár desítek hodin vydrží.
„Co tu vůbec chtějí? Můžou dovnitř? Nemají povolení? Můžou vejít bez povolení? To přece nemůžou! Nemůžou vejít bez povolení! Musejí mít –“
Branka vrzla a policisté vstoupili dovnitř.
„Popadnem toho chlapa a odtáhneme ho zadním vchodem.“
„Jakým zadním vchodem?“
„Tady není zadní vchod?“
„Ne. Není. Aspoň jsem ho neviděla, když jsem obcházela barák.“
„Takže musíme předem?“
„Nebo oknem.“
„A jak pak chceš dál? Přes zeď? Chceš ji přeskočit?“
Policisté stáli nerozhodně uprostřed cesty.
„Vydrž… jen tam tak stojí. Kdyby něco tušili, tak vpadnou dovnitř. Sleduj je…“
Walter opatrně vykoukl nad parapetem. Sklo bylo potažené mastným povlakem. Z policistů viděl jen dva stíny procházející se po cestě.
„Dívají se?“ zeptala se Klaudie.
„Jo, dívají…,“ zašeptal Walter. „O něčem se dohadují. Jeden ukazuje k autu.“
„Chtějí jít pryč. To je dobrý znamení –“
Magiograf se napřímil a vykřikl. Klaudie a Walter na moment ztuhli a pak se na něj oba zároveň vrhli, srazili ho na zem a znovu mu zacpali pusu. Zmítal se v louži vlastní krve, ale potichu. Beze slova se na sebe podívali a Walter se přesunul k oknu.
„Tak co?“ zeptala se Klaudie.
Policisté stáli na cestě k domu. Zdálo se, že nic neslyšeli.
„Máme kliku. Nic neslyšeli. Kolem jel nákladní vůz.“
„To teda fakt máme kliku,“ řekla Klaudie a pak se obrátila na raněného. „Prosím, nekřičte. Přišli jsme vám pomoct. Rozumíte mi? Chceme vám pomoct.“
Raněný ji nevnímal.
„Ztratil moc krve,“ řekla Klaudie. „Musíme ho dostat do nemocnice.“
Jeden z policistů udělal krok ke dveřím a koukl na druhého.
„Zbytková magie,“ zašeptal Walter. „Jestli se magiograf kryl před Sedmičkou, aby ho tu nenašli, tak to vnímají i normální lidi. Nechce se jim sem.“
Klaudie se rozhlédla po pokoji. „Takže dokud bude žít a dokud se nestane něco zásadního, co je přesvědčí, aby sem šli, tak je to v pohodě.“
„Jo. Snad.“
„Takže stačí jen čekat. A být v klidu.“
„Hlavně ho hlídej, ať znova nezačne řvát. Příště už takové štěstí mít nemusíme.“
„Dobře.“
„Bude to v pohodě.“ Walter ještě jednou vykoukl ven. „A doprdele,“ řekl.
Policistům vstříc kráčel mrtvý holub.