Tento týden vychází na DVD a Blu-ray limitovaná edice kompletní Nolanovy trilogie o Batmanovi, která nastavila nové standardy pro superhrdinské filmy. K jejich síle a dokonalému příběhovému oblouku se vrací Ondřej Čížek. S novým přispěvatelem Komiksária jste se mohli seznámit v recenzi Dredda 3D, dál byste o něm ale možná rádi věděli, že studuje obor Teorie a dějiny dramatických umění na Univerzitě Palackého, pracuje jako media manager festivalu Academia film Olomouc a přispívá do hudebního magazínu Full Moon. Kromě komiksu ho baví subkultury, architektura a žraloci. Miluje britské kytarovky a cokoliv spojeného s Batmanem.
SÉRIE ČLÁNKŮ O NOLANOVĚ NETOPÝŘÍ TRILOGII OBSAHUJE ZÁSADNÍ SPOILERY A JE URČENA PŘEDEVŠÍM DIVÁKŮM, KTEŘÍ VIDĚLI VŠECHNY TŘI DÍLY
Temný rytíř povstal a Christopher Nolan ve velkém stylu zakončil kolosální trilogii, která jednou provždy proměnila subžánr komiksového filmu. To, co v roce 2000 započal Bryan Singer, Nolan dovedl prakticky k dokonalosti. Řeč je o zásadní proměně superhrdinského mýtu ve filmu – jeho přizpůsobení moderní době a jeho zpřístupnění intelektuálnějšímu publiku. Singer svými X-Meny (X-Men, 2000; X-Men II, 2003) dodal komiksovému filmu na vážnosti, přivedl ho k civilnosti a k reflexi celospolečenských otázek. V tomto případě tedy k homosexualitě (jakým způsobem se k vaší jinakosti staví okruh vašich nejbližších přátel i nepřátel?) a politice (jak se s touto jinakostí vyrovná veřejnost – kdo, proč a jak ji využije, případně zneužije ve své cestě k moci?).
Singer byl, je a bude první, ovšem svého pomyslného trůnu se vzdal díky splněnému snu – režii staromódně romantického Supermana (Superman se vrací, 2006). Jeho místo převzal právě Nolan v roce 2005 (Batman začíná), výsostné postavení nejprve s odstupem tří let stvrdil (Temný rytíř) a poté se s ním hrdě a dobrovolně rozloučil (Temný rytíř povstal). Christopher Nolan se během svého letitého působení v Gothamu vypracoval poměrně rychle a hladce do pozice Franka Millera komiksového filmu. Tedy persony, která s neskutečným přehledem obrací zažitá klišé vzhůru nohama, dané modly dokáže nekompromisně pohřbít a vzápětí provést jejich renesanci. A zůstává zásadní inspirací pro následovníky.
Poslední části Nolanovy trilogie se krátce po premiéře dostalo obrovské pozornosti, bohužel nesouvisející pouze s prostým faktem, že jde o jednu z největších filmových událostí roku. Pakliže Temný rytíř měl pověst must see záležitosti, která přivedla do hrobu představitele hlavního padoucha, Temný rytíř povstal doprovázela pověst must see události, během jejíž premiéry magor zastřelil 12 lidí. Pokřivená reklama a aura trochu prokleté série jsou spolehlivě zajištěny. Dokonce pár idiotů neohrabaně otevřelo diskuzi o filmovém násilí a házelo vinu na Hollywood. Nolan pak z vlastní vůle sepsal prohlášení k oné události, kde nejen projevil lítost, ale také s předstihem bránil filmový svět jako takový a nepřímo vybízel k tomu, aby kino dál patřilo svobodným lidem s fantazií a ne magorům s plynovými maskami. Zažil vlastně něco podobného jako Alfred Hitchcock, který se musel vypořádat s ubodáním divačky krátce po premiéře svého Psycha.
V následujících šesti kapitolách MYSTIKA, REVOLUCE, BANE, MĚSTO, NADĚJE a ODPOČINEK nabízím pohled na film Temný rytíř povstal. Pokouším se tak dojít k jádru věci, totiž k odpovědi na otázku, o čem Temný rytíř povstal ve skutečnosti je, proč je takový, jaký je, a proč je to tak jedině dobře. Text vznikl celkem spontánně za dva dlouhé večery díky velkým dávkám kofeinu a práškům proti smrti. A za nepřetržitého poslechu vynikajícího soundtracku k závěru trilogie od Hanse Zimmera.
MYSTIKA (syrový realismus & komiksová nadsázka)
Pro začátek si shrňme poznávací prvky dosavadních filmových sérií o Batmanovi, počínaje excentrikem Timem Burtonem. Oba jeho díly, tedy Batman (1989) a Batman se vrací (1992) sází na expresionismus a gotickou, případně noirovou temnotu. Vizuálně i příběhově hledají pilíře zejména v sérii Legends of the Dark Knight, která se rozjela koncem 80. let a čtenářům ve své době nabídla neobvyklou alternativní historii temného rytíře. Zaplňuje ji mystikou, okultismem, hororovým nádechem, který z Batmana v první řadě dělá hrozivý mýtus, strašidelnou historku o netopýřím humanoidovi.
Joel Schumacher šel dál, propadl mnohem větším šílenostem. Oba jeho příspěvky do filmového světa Batmana jsou zásadní v tom smyslu, jakým (velice přesným) způsobem reflektují hrdinův komiksový život nejprve v první polovině let 40. (Batman navždy, 1995) a následně 60. (Batman & Robin, 1997). Schumacher svým prvním výletem do netopýřího universa přesně vykresloval dobu, kdy prodeje jednotlivých komiksových sešitů klesaly, Batman začal vystupovat po boku s Robinem a získal záporáky s megalomanskými plány přesahujícími Gotham City. Zkrátka zacílil na stále mladší čtenáře a tedy minimálně zdvojnásobil dávku infantilnosti. Zákonitě následuje éra 60. let, tedy období, kdy je Robin už neodmyslitelnou součástí batmanovského vesmíru. Jeho působení vedle Batmana nepostrádá gay feeling, oblíbenost dvojice není jen záležitostí dětí, ale díky pestrobarevnému seriálu i celých rodin, které v neděli před obědem zírají na televizi.
Nolan hned na úvod učinil grandiózní smyk. Uvědomil si zásadní roli zmiňovaného kreslíře a scenáristy Franka Millera, jehož kultovní pecky Batman: Rok jedna (1987) a Návrat temného rytíře (1986, motiv návratu zlomeného a zestárlého hrdiny pochází přímo odsud) redefinovaly superhrdinský žánr – daly pokyn k větší míře realističnosti, vážnosti a reflexi společnosti. Nolan se seznámil také s potemnělými příběhy od Jepha Loeba a Tima Salea (Dlouhý Halloween, Temné vítězství), v nichž se Batman vrací do detektivní minulosti, zaplétá se do složité sítě vztahů a intrik a vše okolo se noří do husté noirové atmosféry. Nolan se vším zmiňovaným inspiroval, z jednotlivých děl vzal to nejlepší a kompaktně to využil pro vlastní plány. Tu si půjčil, jinde přidal vlastní nápad (nebo nápad dalších scenáristů – bratra Jonathana a Davida s. Goyera) a v rámci žánru originální ingredience. Výsledek? Poprvé mysteriózní rozprava o zrození mýtu a jeho tradici (Batman začíná), podruhé hutný realistický hi-tech thriller o pádu mýtu a jeho dobrovolném ponížení (Temný rytíř), potřetí těžkotonážní epické drama o mýtu, který musí povstat z popela, aby se mohl očistit a udržel se při životě (Temný rytíř povstal).
Nolan nejprve vymáchal mýtus ve vhodné tajemné atmosféře, pohyboval se na poli povzneseného realismu. Následně ho utápěl v drsném syrovém světě zbaveném veškerého nadpřirozena. Ve finále ho ovšem nechal povstat s tím, že aplikuje oba dva přístupy. Špinavou realitu a chlad protíná s mystikou a nadpřirozenem. Na jedné straně nabízí pozvolný systematický a puntičkářsky promyšlený teroristický atak na největší město Spojených států, na té druhé nechává svého zdecimovaného netopýra heroicky povstat z nejhoršího vězení na světě. Jednou předvádí technologicky složité operace (manipulace s otisky prstů nebo aktivování projektu s jadernou energií), jindy nabízí nejednoznačné odpovědi na složité celospolečenské otázky, aby na konci předvedl jeden z nejvíc cool polibků v historii komiksových filmů a nechal explodovat atomovou bombu.
Proplouvá mezi tragikou, seriózností a skoro až brakovou (někdo by asi řekl „komiksovou“) nadsázkou, zároveň ale všechny aspekty hladce a nenásilně spojuje dohromady bez jakékoliv křeče nebo trapnosti. Styly (vizuální i narativní) dvou předchozích dílů míchá do jednoho a ještě se přitom obloukem vrací k první části s důležitými motivy („Proč padáme, Bruci?“, strach ze smrti) nebo menšími detaily (postava Ra´s al Ghula, Liga stínů, stání na ledě, nepropadnutí se, stabilita v prostoru). Všechny detaily vedou k tomu, že Temný rytíř povstal činí z trilogie konzistentní, sebevědomý a pečlivě uzavřený útvar, který není příliš snadné proděravět.