Viděli jsme Muže z oceli, který se ve čtvrtek probourá i do českých kin. Trailery nelhaly, co se týče měřítka. Je to tááákhle svalnatý a obrovský film. Je to ale i důstojné zpracování Supermana nebo snímek hodný toho, aby byl spojovaný s producentem Christopherem Nolanem? To už je těžší, jak si můžete přečíst v dojmech Čížka a Růžičky.

Novinka režiséra Zacka Snydera každopádně vydělává a otvírá cestu dalším superhrdinům z DC Comics. Je tedy otázkou času, kdy se dočkáme sdíleného světa jako v případě Marvelu.

ONDŘEJ ČÍŽEK

Monumentální, kolosální, epické a tak dále. Muž z oceli je zkrátka každým coulem obrovská podívaná. Snímek, který má ten dar vás během dvou a půl hodinové stopáže nemilosrdně vyždímat. Režisér Zack Snyder se svého úkolu viditelně zhostil s neuvěřitelnou vášní a zápalem, což s sebou zákonitě nese jak eSka pozitivní, tak negativní.

Supermana pro 21. století na jedné straně vykresluje jako intenzivní drama o hledání vlastní identity a poslání; jde, řekněme, o poklidnější rovinu filmu, která v hávu citlivě namixované atmosféry nabízí natolik emočně strhující momenty, že pokud se do očí valí slzy, vesmír je v naprosté rovnováze.

Problémy přichází s pomyslnou druhou linií, v níž se Snyder radostně utrhává ze řetězů a naplno dává průchod svému dětinskému já. Do popředí se tak derou rozmáchlé digitální bitvy a bitky, které jsou sice příjemně (a dost překvapivě) fyzické a brutální a vizuálně bezchybné, ovšem také natolik dlouhé a totožné, že místo toho, aby vše osudově hnaly dopředu, tempo snímku paradoxně spíše brzdí. V samotném závěru jsem si také proto přál, aby Snyder zvolnil, ubral, přestal za každou cenu okázale demolovat a předvedl ještě alespoň jednu scénu přesně ve stylu té jednoduché magické, při níž titulní postava pozvolna vychází z korábu, samozřejmě za doprovodu geniálního Zimmerova soundtracku (obdobně muzikálního jako v případě Temný rytíř povstal).

Poslední syn Kryptonu v danou chvíli cítí chladný vítr, zavírá oči, nasává sluneční energii, vnímá svou sílu komplexně po všech stránkách, vůbec poprvé se sžívá se svým kostýmem a chystá se k burácivému vzletu. Anebo když pomalu klesá ke dnu a nad ním se ve skoro až snovém záběru vznáší překrásné velryby. Anebo když generál Zod coby prvotřídně ztvárněný nepříčetný nácek zoufale promlouvá o ztrátě svého lidu. Anebo když se Jonathan Kent zadumaně dívá na svého „speciálního“ malého syna, který si na záda bere červenou pláštěnku, a dochází mu, že má před očima skutečně bytost, která toho v budoucnu strašně moc změní. Zkrátka síly mocných okamžiků, nikoliv tisíckrát viděné lámání mrakodrapů.

Když to tak po sobě čtu, dochází mi, že Muž z oceli je (dnes už typicky) snyderovský, postmoderně roztěkaný kus, který na diváka střídavě zběsile valí několik rovin. Je jenom na něm, zda přijme jednu dvě z nich, anebo mile rád podlehne všem najednou, hned napoprvé, teď a tady. Asi vážně stačí to chvíli brát celé vážně, stavět se k tomu dospělácky, ale zároveň nezapomenout včas aktivovat to dítě uvnitř vás. Ostatně stejně tak to umí právě Snyder.

LUKÁŠ RŮŽIČKA

Superman dostal k 75. narozeninám velký, hlučný film. Asi aby ho ve svém věku dobře viděl a slyšel. Vůbec by neuškodilo, kdyby třicet minut akce nahradily scény s Russellem Crowem, Kevinem Costnerem a civilním Henrym Cavillem. Přestože by málokdo čekal, že režisér Zack Snyder pokazí akční scény a zaválí v intimních momentech. Muž z oceli je obecně rozdvojený film, na každý dobrý nápad a zajímavý okamžik připadá nějaký výron scenáristovy „kreativity“. Snyder na diváka navíc neustále řve, že sleduje něco strašlivě epického. A řve mu to do ucha z centimetru. Megafonem. Občas to funguje, ale s hudbou Jeníka Světničky by pravděpodobně dostalo epický rozměr, i kdyby Superman a Zod hráli vrhcáby.

Oproti marvelovkám má Muž z oceli osobitý vizuál a výraznější režijní styl. Snyderův Superman a Nolanův Batman mají alespoň oba svůj ksicht, zatímco Avengers a spol. sjíždějí z unifikované linky Marvelu.

Snyderův velkolepý prolog na Kryptonu vypadá úchvatně, výprava a design brnění nebo kosmických lodí evokuje svět Metabaronů. Na dlouhou dobu je to poslední chvíle, kdy se dostavuje nějaký pocit úžasu z nadpozemského dobrodružství, za nímž je cítit osudový příběh rozpínající se napříč vesmírem. Čím víc se z Muže z oceli stává film o Supermanovi, tím víc se mění v povrchní rubačku mezi dvěma šmouhami.

Co na tom, že se Superman se Zodem monotónně prohazují cisternami a boří jeden mrakodrap za druhým, když za tím není větší smysl (působivé a přehledné sekvence včetně demolice města nabízí Poslední syn od BB/artu). V Temném rytíři se na jedinou explodující nemocnici nabalila celá řada detailů, řešily se případně oběti, evakuovalo se, scénář pracoval i s následky. V Muži z oceli jsou sekvence, kdy do zblbnutí a v téměř identických záběrech něco exploduje, hoří, řinčí, bouchá, bortí se nebo drolí. Digitální trosky jsou pro Snydera jen atraktivním pozadím, před nímž se Superman a Zod naparují. Nikdo neřeší (a už vůbec ne povrchní scenárista Goyer), že kolem umírají tisíce lidí. Superman nikoho nezachraňuje, ale soustředí se na boj.

Lahůdkou je i závěrečná pseudověda s červými dírami a obří antigravitační sbíječkou, která naklepává Metropolis. Do tuze vážné verze Supermana se to hodí podobně, jako kdyby se v Temném rytíři po hodině a půl zjevil Arnold Schwarzenegger s ledovým dělem.

Všechno je to ohromná škoda, protože Muž z oceli je sympaticky zemitý, hutný a fyzický v přístupu k Supermanovým schopnostem a jeho vysekané muskulatuře. Cavill opravdu budí respekt, když se koupe ve slunečním svitu a skrz rozevřené prsty mu prosvítají paprsky, z nichž nasává sílu, když zatíná pěst před prvním letem, když jeho tvář už nedokáže zadržovat vztek nebo když mu žhnou oči zuřivostí.

Spoustu menších působivých scén a nádherných atmosférických záběrů zabíjí špatný scénář, který věci řeší automaticky a líně (opakem je epický i promyšlený komiks Superman: Birthright, z něhož si Muž z oceli vzal třeba myšlenku, že znak S je mimozemským symbolem pro naději). Lois Laneová a Superman? Prostě si musejí padnout do náruče, protože to tak bylo i v komiksu, ale kdo by se zdržoval s vykreslením nějakého vztahu… Amy Adamsová je tu evidentně kvůli hollywoodským šablonám a propočtům – aby nalákala ženy, které z nějakého důvodu nepodlehly Cavillovi. Bohužel i přerody Kal-Ela v Supermana a později Supermana v Clarka Kenta jsou odbyté. Skoro jako kdyby produkující Nolan projekt šibalsky sabotoval, aby jeho Batman zůstal nadále nejkomplexnějším filmovým zpracováním komiksu.