RECENZE > UKÁZKY > Nad vrcholky Karpat se tyčí modrý skalní hrot, do jehož špičky je vklíněn zlověstný hrad s rudým, křečovitě pokrouceným kmenem starého dubu. Rejdy, které noc co noc prozařují nebe nad touto strašidelnou horskou jehlou, děsí tamější domorodce víc než vlkodlaci a upíři z okolních hvozdů. A právě sem čtenáře zavádí neúnavný tuzemský chrlič komiksů Petr Kopl, jenž se v titulu Tajemný hrad v Karpatech rozhodl převyprávět slavný Verneův román po svém.

Komiksové verze klasických románů často nedopadají příliš dobře. Zpravidla se úzkostlivě drží předlohy, přebírají sáhodlouhé dialogy a zachovávají si vážnost povinné školní literatury. Autoři si dobrovolně nechávají svazovat ruce pietní úctou k originálu a bojí se vlastní invence. S podobnou obavou jsem otevíral i Koplovu knížku. Přece jenom Petr Kopl je známý rutinér, který seká jeden komiks za druhým: V roce 2010 vydal Tři mušketýry a Krále Artuše, o rok později Psa Baskervillského a Návrat do údolí stínů, loni to byly tituly Wetemaa, Dracula, Procitnutí, Štěky Broka Špindíry oceněné čtenářskou cenou Fabula Rasa a právě Tajemný hrad v Karpatech.

Známe pořekadlo o kvalitě a kvantitě. Jenže po několika přečtených stranách musely jít předsudky stranou. Komiks nejenže otrocky nekopíruje ani knížku ani známý český film, ale dokonce si dopřává naprosto nevídané a neslýchané úlety, z nichž by se nejednomu učiteli literatury roztočila hlava.

Víc Brodského

Vše začíná na palubě Nautila, kde hlavní hrdina – hrabě Teleke – shrnuje svému sluhovi předchozí události: V pařížské opeře za nejasných okolností umírá přímo na scéně Telekova snoubenka Stilla. Hrabě si tuto tragickou událost spojuje se zákeřným hrabětem Gortzem a jeho odpudivým pohůnkem, a tak mu přísahá pomstu. Postupně však stále propadá halucinacím a stavům šílenství, proto je mu doktorem Freudem doporučen ozdravný pobyt v hradu uprostřed hlubokých lesů. Cestu mu však neustále kříží zákeřný Gortz a Teleke nabírá stále silnější dojem, že jeho Stilla nejenže není mrtvá, ale že ji dokonce Gortz vězní na onom strašidelném panství.

V dobrodružné cestě plné akce a napětí pomáhá Telekovi jeho věrný sluha Rocko, který zde dostal daleko větší prostor než ve známé filmové verzi (tam ho ztvárnil Vlastimil Brodský). Vlastně je hned po Telekovi nejhlavnější a velmi sympatickou postavou, která se snaží hraběte držet aspoň trochu nohama na zemi.

Našlapaný a mírně roztěkaný děj v závěru vygraduje a spojí všechny dějové linky do velkolepého finále, které se už zcela vymyká knižní i filmové předloze a čtenář jen údivem zvedá obočí, jak to všechno kupodivu do sebe pasuje. Marťané, cavorit, Společnost bezejmenných…

Tohle není knižní Verne přetavený do barevných cartoonových okýnek ani komiksový odlitek proslulého českého filmu. Tohle je dějový akční uzel, jenž se od původní předlohy odrazil k vlastním výletům po světech vědecko-fantastické literatury druhé poloviny 19. století (s drobnými přesahy do století dvacátého). Nejvíc celé dílo připomíná (především v závěru) takovou skromnější Ligu výjimečných. Najdete zde většinu stejných hrdinů, vypůjčených z rozličných literárních děl viktoriánské éry se zřejmým důrazem na fantastiku, jejichž děje jsou smíseny v jeden velký celek, který přetéká do dalších Koplových počinů s podobnou tematikou.

Drezér vlkodlaků a upírů

Zavání to gulášem s pachutí dortu pejska a kočičky, autorovi se však podařilo v tuzemských končinách téměř nevídané: udržet celý ten sci-fi cirkus na uzdě, zkrotit všechny upíry, vlkodlaky, Sherlocky Holmese, Alenky v krajích divů, Marťany i Měsíčany, Nautily a kdo ví, co všechno ještě. Naservíroval vcelku přehledný a napínavý dobrodružný příběh a přitom ještě neztratil hlavní dějovou linii Tajemného hradu.

Pravda, některé odkazy na jiné Koplovy adaptace jsou místy trošku násilnější povahy, ale celku neškodí a čtenář si celý příběh užije i bez znalostí toho, co se dělo jinde. Třešničkou na dortu je pak závěrečný bonus: poslední vydání deníku Daily Gazette (z románu Ztracený svět A. C. Doylea) opět dá vzpomenout na zmíněnou Ligu výjimečných.

Komiks si užijete tím víc, čím lépe znáte fantastickou literaturu. Je dost možné, že si bez patřičného vzdělání ani neužijete závěrečnou pointu epilogu. Jen dva písaři Bouvard a Pécuchet Gustava Flauberta, kteří na balónu přiletěli z posledního dílu televizního seriálu do Telekova dobrodružství sem trochu nezapadají (dobově i tematicky), ale zase nás – jejich příznivce – mile potěší.

Přesto vše není tak dokonalé, jak by se mohlo zdát. Největším kazem na kráse je výtvarné ztvárnění. Petr Kopl sice v závěrečném úvodníku (uvědomuju si, co píšu) mírně alibisticky obhajuje svůj cartooning, ale ve skutečnosti nejde ani tak o cartooning (k humornému nadhledu celého dílka se hodí), ale spíš o nevykreslenou ruku.

Kopl si zkrátka stále není jistý v kramflecích. Mnoho tahů tápe, jsou roztřeseny, některé vypadají jak fixou načmárané čárky na účtu v hospodě. Nejde o realističnost, ale o to, že když už si kreslíř vymyslí nějaký vlastní styl, měl by ho trošku vypilovat, aby působil sebejistě, záměrně, ne bezradně. A Petr Kopl na to má. Z jeho kompozic je poznat, že cit pro komiksovou dynamiku a výtvarnou nadsázku mu nechybí. Akorát by to možná chtělo zvolnit tempo a ještě počmárat pár skicáků.

Z obrázků na člověka dýchne dojem nedodělanosti, mírné odfláknutosti, kterou podtrhává použití počítačem upravených fotografií budov a měst, se kterými se autor buď nechtěl kreslit, nebo je prostě nakreslit neuměl. Nemám nic proti úsporné kresbě, ale čím je kresba úspornější, tím by měla být stylovější, což bohužel není Koplův případ.

Katalog efektů

Kapitola sama pro sebe je pak nešvar počítačového kolorování. Stovky efektů přemlátí původní kresbu, snaží se o naprosto nevhodnou realističnost, odlesky, mlhy, mraky, blesky, ohně, nakopírované motivy (netopýři dostali obzvláště na frak). Všechno se tříská a vytváří rušivý a nepříjemný maglajz. Počítač je pro výtvarníky zrádný nástroj. Nabízí tolik možností, které jsou vesměs k ničemu, a když se někdo neudrží, narve tam všechno. Výsledek pak připomíná spíš propagační katalog k nějakému softwaru na výrobu efektů.

Mrzí mě to o to víc, že nebýt tohohle necitlivého přístupu, mohla být z Tajemného hradu v Karpatech skutečná tuzemská komiksová událost. Takhle dobrý scénář se totiž tak často nevidí. Jenže v komiksu nelze scénář odříznout od kresby, obě složky se spojují v jeden celek a tvoří výsledný dojem.

Petr Kopl vytvořil příjemnou knížku, která se velmi dobře čte a také graficky je pěkně vyvedená. Hýří nápady a zajímavými momenty. Vedle knižních klenotů si ji ale nejspíš nevystavíte kvůli uspěchané a nedotáhnuté kresbě. Což je mi upřímně líto, protože v tom cítím zahozenou příležitost.

Nakladatelství Zoner Press se o své dítko postaralo se vší péčí: kvalitní papír, celobarevný tisk, příjemná cena. To vše je pozvánka na výlet do Tajemného hradu v Karpatech, které se těžko odolává. Až si jednou Petr Kopl svůj výtvarný styl ujasní a zkrotí počítačový koloring, budou stát ve frontě na výlety do jeho fantastických světů třeba i náročnější čtenáři.

Tajemný hrad v Karpatech
scénář Petr Kopl podle románu Julese Vernea, kresba Petr Kopl
Zoner Press, 2012, 192 stran, 239 korun
záznam v comicsdb