ROZHOVOR > „Z jedné strany se to dá číst jako řád, v druhém směru jako chaos,“ říká Aleš Kot o svém „čárovém kódu“ na levé ruce. I když tetování mělo původně souvislost s dívkami, dnes si ho rád vykládá podle čínské filozofie, jak se s ní seznámil v knize I-ťing.

Sedíme v jedné cestovatelské restauraci v Praze, je prosinec 2013. Kot neskrývá přání, aby jeho komiksy vycházely v češtině. Ve Spojených státech je tou dobou už „next big thing“, tedy další velkou věcí, po které tamní trh nepřestává prahnout bez ohledu na to, kolik velkých věcí se děje teď. Hned ale musí zklamat patrioty – jako autor, kterého naplňuje komunikace se čtenářem, prostě jenom chce, aby jeho příběhy měly možnost oslovit co nejvíc lidí. Když si objednává „faláfl“ a „háms“, je vidět, která řeč mu už po pár letech ve Spojených státech přirostla k jazyku.

Na hubeném těle má navlečené triko s Davidem Bowiem, těžké boty a koženou bundu, vypadá jako rocková hvězda. Jared Leto ze Slezska.

Během rozhovoru vykládá obsah brašny, protože na chvíli musí odskočit k práci. Podává mi rozečtenou knihu a začne z MacBooku posílat maily svým spolupracovníkům a nakladatelům přes Atlantik. Zatím listuju v knize Power Systems, ve které Noam Chomsky píše o budoucnosti arabské demokracie, kolapsu amerického impéria a hnutí Occupy. Kolik lidí, kteří stejně jako Aleš Kot nevychodili ani střední školu, asi čte Chomského…

Podílel jste se na komiksovém sborníku Occupy Comics. Co vám imponuje na hnutí Occupy?

Podněcuje základní lidskou sounáležitost a solidaritu. Ukázalo, že i když se v současnosti rozpadá kapitalistický systém, neznamená to konec světa. Naopak budeme schopni spolupracovat úplně jinak než dosud. Mluví se o tom, že iniciativa Occupy prohrála, protože nezrealizovala všechny věci, které chtěla, ale tak to vůbec není. To, že si člověk dá nějaký úkol, neznamená, že ho musí hned splnit, ale že k němu aspiruje a půjde za ním co nejdál. Před Occupy třeba nebyl ve slovníku výraz „99 procent a 1 procento“ označující ekonomickou sílu hrstky mocných. Teď už je to běžný pojem v rozhovoru v kavárně stejně jako ve Wall Street Journalu.

Occupy mimo jiné vystupuje proti obřím korporacím. Vy přitom pracujete pro vydavatelství Marvel, které spadá pod společnost Disney. Může se to zdát jako pokrytectví…

To je přesně jeden z paradoxů, o kterých mluvím. Jde to hlouběji – pracuju na Applu, což znamená, že svými penězi podporuju nechutné pracovní podmínky v Asii. Objednávám věci přes Amazon, což znamená to samé i v jiných částech světa. Můj život je protkán korporacemi tak důkladně, ze proces odmotávání a vytváření nového systému může zabrat roky i dekády. Stále si v sobě přebírám, co přesně je další správný krok. Tvrdit, že mám všechny otázky a odpovědi, i co se mě samotného týče, by byla lež. V hrubých obrysech ale vím, k čemu směřuju.

Čím jste se živil, než uspěl váš debut Wild Children?

Když jsem dostal zelenou kartu, chvilku jsem dělal asistenta veterináře a chvilku jsem pracoval ve smoke shopu. Pak jsem nastoupil do magazínu Coilhouse, který spoluzaložila moje dnes už bývalá žena, a zároveň jsem pracoval jako account executive pro velkou společnost, která distribuovala časopisy všude po světě. Pro Coilhouse jsem dělal rozhovory – třeba s Grantem Morrisonem, Paulem Popem, Clivem Barkerem. Mám pocit, že Wild Children už jsem v té době měl minimálně v poznámkách, ale scénář jsem přepisoval tak čtyřikrát nebo pětkrát, než jsem dospěl k tomu, co nakonec vyšlo.

Proč jste loni v létě předčasně opustil sérii Suicide Squad a tím i společnost DC Comics?

Můj editor stál za mnou, ale vyšší lidi z DC chtěli u série někoho jiného, s kým už v minulosti spolupracovali. Buď jsem z toho mohl udělat problém, nebo to použít ve svůj prospěch. Nakonec jsem napsal přesně to, co jsem chtěl, a dostal jsem díky tomu tolik nabídek, že jsem minimálně polovinu musel odmítnout.

V té době se s DC nerozešel v dobrém ani J. H. Williams III, který nemohl uzavřít Batwoman podle svých plánů. A to ji psal dva roky.

Management DC podle mě není momentálně zrovna ideální. Stačí mi, co jsem viděl u sebe a u svých přátel. Nechtěl jsem je dopředu odsuzovat. Těsně po zkušenosti se Suicide Squad jsem při jednom rozhovoru řekl svému editorovi, ať druhý den nechodí do práce, protože to tam hodlám zapálit. Nastala desetisekundová pauza – zdálo se mu, že to myslím vážně.

Ovlivní to nějak příběh s Batmanem, který už jste napsal a odevzdal?

Pravděpodobně nikdy nevyjde. Což je v pořádku. DC je z dlouhodobého hlediska nakloněné spolupráci a já taky. Záleží jen na správném projektu, týmu a kontraktu.

O čem měl váš Batman být?

Rozvíjel jeden ze základních příběhů Batmana – tedy Rok jedna od Franka Millera a Davida Mazzucchelliho. Šlo o den v práci Batmana a Jima Gordona a o Batmanovo zjištění, že potřebuje křídla.

Jaké jsou největší rozdíly mezi rodinnějším Image a korporátním Marvelem?

U Image mám poslední slovo, vybírám si všechno od papíru po spolupracovníky a vydavatele beru jako kamaráda. Marvel je obrovská korporace, navíc vlastněná Disneym. Funguje strukturou frančíz, zatímco Image chce hlavně kvalitní komiksy, a když se na ně nabalí něco dalšího, je to nadstavba. U Image jde většina peněz zpět umělcům – a ne do nadnárodní korporace. Je to jednoznačně můj domov, protože chci mít stoprocentní kontrolu nad tím, co dělám.

Rozsáhlý rozhovor s Alešem Kotem vychází v kulturním čtrnáctideníku A2 č. 12/14. V sobotu 7. června bude Kot hostem pražského festivalu Crwecon.