ROZHOVOR > UKÁZKY > Jeden z nejzajímavějších českých komiksů byste na papíře hledali marně. Seriál Plíč se rozrůstá na internetu, kde jeho scenárista i kreslíř Karel Osoha může v klidu experimentovat s formou.

Plíč začíná jako parodie japonských komiksů typu Naruto nebo Bleach. Hlavní hrdina Ferda Motyčka v sobě na brigádě objeví netradiční nadání – dokáže skvěle vytrhávat plevel, což zaujme organizaci Pleach sdružující „největší plecí talenty z celého světa“. Zároveň ve Ferdově nitru ale roste cosi temného.

Svůj talent zatím objevuje i třiadvacetiletý Karel Osoha, jehož styl se v průběhu seriálu znatelně proměňuje. Díly si neudržují stále totožnou strukturu se stejným počtem stran nebo panelů, čtenář netuší, jakou podobu bude další část mít. Osoha, který studuje animaci na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, slouží u Plíče obdobně jako showrunner u televizních seriálů – koncept vymyslel, ale k ruce má i vrstevníky Petra Kabelku a Viktora Svobodu.

Z plánovaných dvanácti kapitol právě začíná vycházet třetí. Plíč má svůj web a stránku na Facebooku.

Kombinace mangy a západního přístupu, dramatické tahy tuší, výrazné rty, tím vším mi vizuál Plíče připomíná tvorbu Paula Popea. Moje projekce, nebo tvůj záměr?

Paul Pope je jedna z nejlepších věcí, co se kdy na světě stala. Rozhodně byl jedním z klíčových bodů mého vývoje. Před dobou jsem se totiž zadíval na svoje skici a říkal si, že mají něco, co mi v mých hotových věcech chybí. Začal jsem tedy vyhledávat lidi, kteří třeba pracují štětcem a mají uvolněnou linku a zároveň zůstávají čitelní. Paul Pope byl jeden z prvních, na koho jsem narazil. Není ale jediný, mým ideálem není ho kopírovat. Je to pomoc. Pořád se ale ještě k ideálu propracovávám, protože mám pocit, že mě ještě dost dobře neposlouchá ruka. Musím začít zas víc dělat studie. A nepřestat.

Když dám vedle sebe začátek a aktuální díly, je vidět velká proměna. Od manga pastiše se přechází do něčeho osobitějšího, kam už víc promlouvají vlivy mimo mangu. Souhlasíš s tímhle čtením?

Už v době, kdy jsme s Plíčem začínali, jsem se snažil vymanit z vlivu mangy (respektive z toho, abych kreslil jako Takeši Obata), protože jsem si připadal, že to je špína, do které jsem si v neznalosti namočil G-Pen. Dlouho se mě to nechtělo pustit. Dneska jsou mi tyto vlivy vlastně stále sympatické, ale byl bych rád, kdyby se mi dařilo brát si z japonského komiksu něco víc než jen stylové prvky kresby. Manga má spoustu vyprávěcích prostředů, které dost lidí necítí potřebu využívat. To je podle mě škoda.

Obecně mi na začátku přišlo, že bude Plíč čistá parodie na šónen mangu, kde si hrdinové vylepšují schopnosti, připravují se na osudové souboje a do toho vtipkují. Nakonec se uhýbá k něčemu temnějšímu, možná intimnějšímu.

Plíč byl původně zamýšlen jako čistá parodie šónenu, kterou jsem chtěl nakreslit propiskou na kancelářské papíry a mít za pár týdnů hotovo. Úplný zárodek má v akci z léta 2010, kdy organizátoři festivalu Advík vyhlásili, že kdo jim přijde pomáhat s přípravou školy před tehdejším ročníkem, dostane vstup zdarma. Tam jsme se seznámili s Petrem Kabelkou a při vyškubávání plevele ze spár dlaždic na plácku – ne nepodobném tomu z první kapitoly Plíče – jsme prohlásili, že „by měla existovat manga o plení a že by se to mělo jmenovat Pleach, lolololo.“ Stejný týden jsem to hned naskicoval a ukazoval kamarádům. Chtěl jsem udělat něco, s čím bych byl rychle hotov a mohl se věnovat dalším věcem, ale bohužel to neklaplo. Bohužel začaly přicházet nápady a začal jsem si připadat, že když už se s něčím takovým dělám, tak ať to má aspoň úroveň. Snažil jsem se na to nabalit kupu kamarádů, ale nakonec zůstal jen Kabelka a nedávno se aktivněji připojil i Viktor Svoboda. Začali jsme kraťasem do sborníku Vějíř, který se jmenuje Preach, což byl prequel k Plíči.

Souběžně jsme začali promýšlet děj hlavní linie, jehož první verze v podstatě dosud žije v prvních dvou kapitolách, ale od konce druhé kapitoly se už začíná děj vyvíjet směrem, který bude snad stát na něčem jiném než jen cheap laughs. V podstatě se ale označení parodie nebráníme. Některé prvky toho šónenu tam zůstávají, jen jsme se prostě pokusili přijít i na způsob, jak něco odvyprávět. V tuhle chvíli už se psaní a kreslení věnuji primárně já, s tím, že když najdu nedostatek, snažím se ho ve skupině přátel nadnést a přijít na řešení.

Ve světě je běžné, že i zavedení autoři vydávají komiksy na pokračování na webu. U nás jste jedni z mála, na internetu jsou hlavně stripy. Proč myslíš, že tak málo lidí tuhle platformu využívá?

Lidi v tom nevidí hodnotu, když to není hezká svázaná kniha. Ten artefakt je pořád ještě mnohem větší potvrzení autorovy snahy než pixely v internetovém okně. Mám pocit, že finanční odměnu za práci tu pak lidi už tolik neřeší, takže to asi bude tou knihou. Vlastně nevím. Já to dělám, protože to má řadu výhod. Myslím, že autorů postupně přibude. Těším se na to.

Jaké jsou ty výhody?

Člověk nemusí řešit to, co by řešil při tvorbě do knihy. Zejména co se týče formátu a nějakých morálních zásad – když prodávám stostránkovou knihu, tak by třeba čtenář neměl radost, kdybych měl v nějaké pasáži čtyři prázdné stránky a na každé z dalších dvanácti jen jeden malej panel. Tady si to můžu dovolit o něco víc. Možná by to u nás nikoho neštvalo, ale třeba Bendise za příliš dekompresovaný vyprávění kritizují. Těžko říct. Největší výhodu vidím ve vymanění se z hranic knižní stránky a obsazení libovolnýho prostoru. Začal jsem třeba vytvářet pásy místo klasických stránek. K příběhu se mi to hodí a je to způsob, jak se u toho víc bavit a něco zkoušet, i když nejde o nic světoborného. Ve chvíli, kdy pak do stránek někdo vbuduje zaloopované animace, které neruší čitelnost komiksu, působí web jako ideální prostor pro publikování docela přesvědčivě. Těším se, až si tam taky animaci vložím. Další skvělá věc je, jak okamžitý je celý proces publikace a s tím spojený i feedback, kterého se nám dostává vzácně, ale o to víc si ho vážíme.

A je naopak něco, co tě na internetové tvorbě irituje?

Na nic teď nemůžu přijít, ale napadá mě jen, že komiks publikovaný na internetu může čtenář podvědomě považovat za méně kvalitní. Nevím, jestli v různých žebříčcích nejlepších komiksů trůní mezi papírem i nějaký webkomiks. A teď jestli je to tím, že jde o webkomiks, nebo tím, že prostě nejsou žádné webkomiksy tak dobré, aby se umístily.

Máš ambici vydat Plíč i papírově?

Ohledy na potenciální papírovou verzi mi přišly omezující. Chtěl jsem zkoušet různé věci kresebně a říkal jsem si, že nekonzistentní knihu by nikdo vydat ani koupit nechtěl. Později se do toho přidalo i pohrávání s formáty. Kdybych myslel na knihu, asi bychom to ani nenačali, nebo bychom se nedostali ani sem. Možná.

A děj je vymyšlený dopředu, nebo tvoříte za pochodu?

Na úplném začátku jsme toho moc naplánováno rozhodně neměli. Později jsme si sice mysleli, že máme vymyšlený děj a už jen stačí to nakreslit, ale od té doby se stejně leccos změnilo. Myslím, že od stávající podoby děje nicméně už nebudeme odstupovat a příběh dovyprávíme. Nejsou ale ještě hotové scénáře, takže se psaním jsme zdaleka neskončili. V tuhle chvíli se na tvorbě primárně podílím já, Petr Kabelka s Viktorem Svobodou mi pomáhají se scénářem a korigují mou vizi. Dřív jsem chtěl v podstatě jen navrhovat děj a nechat to psát Kabelku, ale na tenhle způsob práce už není tolik času, jako když jsme byli na střední. Takže se snažím psát a skutečně připravovat scénář. Ale když nastane nějaký problém, který je v příběhu potřeba domyslet, snažím se o tom mlvit s přáteli. Je to pro mě nová věc bavit se o tom s lidmi a chtít po nich názor. Člověk se bojí, že to musí všechno předělat, když někdo něco namítne, ale většinou uzná, že na tom něco je a ve finále je to lepší. Přijde mi to důležité.

Na začátku druhé kapitoly měl Plíč dvouletou pauzu. Budete teď stíhat čtrnáctidenní periodicitu, kterou od letošního oživení udržujete?

Kdyby se mi podařilo nabrat dostatečný náskok v kreslení, tak bych byl rád, kdyby se tempo zrychlilo. Zatím nikdo neříkal, jak ten příběh působí, když je dávkovaný touto frekvencí, ale myslím si, že dva týdny je možná příliš. Je to ale pojistka. Lepší dva týdny než zase dva roky.

Na začátku jsme se bavili o Popeovi. Jací autoři tě obecně inspirují, ať už jde o mangu, nebo jinou produkci?

Myslím, že Plíč by měl mít hodně podobnou náladu jako Scott Pilgrim, Bryan Lee O’Malley je mi hodně blízký. Paul Pope mě baví krom projevu i svými originálními designy všelijakých udělátek. A navíc například jeho THB je ze začátku kreslené dost různě a není to na škodu. Plíč bude asi v průbehu hodně měnit styl. Chci se na tom naučit co nejvíc a přijde mi, že být příliš ustrašený mi nepomůže. Objevili jsme nedávno díky The Wrenchies Farela Dalrympla. Skupina lidí kolem Brandona Grahama je obecně skvělá. Mám pocit, že jsem zejména v posledním asi roce objevil Ameriku a je mi z toho stydno, ale asi lepší později než nikdy. Dál to pro mě jsou Jodži Šinkava, kvůli kterému jsem si před lety pořídil svůj první Pentel Pocket Brush Pen a dodnes bych si přál mít v sobě kousek z jeho kresby. Daisuke Igaraši, kterému tady Hanami vydalo Myšlenky smyšlenky, a v poslední době Taijó Macumoto, který dovedl projít řadou výrazů, což aktuálně využívá i v sérii Sunny. Francouz Bastien Vivès je skvělý mladík, kterému nedávno dokonce začaly vycházet knihy v angličtině, bohužel vysázené Comic Sansem, takže jsem si zatím pořídil k očumování jen Polinu.

Ukázka z první kapitoly

Ukázka z druhé kapitoly


Třetí kapitola

Budoucí díly bez letteringu